Vyšší energetickou nezávislost ČR lze řešit důsledným využitím všech nerostných zdrojů
Horní zákon prohlásil v § 5 ložiska vyhrazených nerostů za nerostné bohatství, které je na území České republiky v jejím vlastnictví. Nerostné bohatství by mělo být stejně jako jiný státní majetek účinně chráněno před znehodnocením, popřípadě zničením. Horní zákon o ochraně a využití nerostného bohatství by měl plně garantovat oba aspekty –ochranu i využívání výhradních ložisek. Situace v českém hornictví se však poněkud liší. Není nezajímavé se seznámit se současnou praxí a posoudit, jak je tato právní norma dodržována.
Práva a povinnosti těžaře
Právo těžaře dobývat výhradní ložisko vzniká stanovením dobývacího prostoru. Přičemž dobývání může zahájit až po povolení obvodním báňským úřadem (§ 24 odstavec 1 horního zákona). Kromě práva nerost dobývat vzniká těžaři i právo s vydobytým nerostem nakládat. Může si jej přisvojovat (§ 24 odstavec 10), zároveň však má povinnost zásoby výhradního ložiska vydobýt co nejúplněji a s co nejmenšími ztrátami.
Pokud těžař požádá o povolení k hornické činnosti, musí prokázat, že vyřešil střety zájmů. Tedy že docílil dohody s fyzickými a právnickými osobami, jejichž objekty a zájmy jsou hornickou činností ohrožené a kterým přísluší jejich ochrana. Tato fáze správního řízení bývá zpravidla počátkem porušování elementární zásady horního práva – povinnosti úplného vydobytí výhradního ložiska.
Za příklad lze uvést takzvané arboretum u zámku Jezeří v dobývacím prostoru Dolu ČSA v Severočeském uhelném revíru. V roce 1991 územní správní orgány označily arboretum za součást kulturních památek. V důsledku tohoto rozhodnutí byl na jeho ochranu stanoven ochranný pilíř, který představoval zhruba 90 milionů tun kvalitního hnědého uhlí. Množství takových vázaných uhelných zásob si lépe představíme ve srovnání s těžbou akciových společností v podkrušnohorské oblasti (Severočeských dolů a Mostecké uhelné společnosti). Ty v roce 2008 vytěžily přes 37 milionů tun. Devadesát milionů tun vázaných na ochranu arboreta tedy představuje více než dvouletou těžbu celého hnědouhelného revíru.
Případ arboreta
Každý kulturní člověk respektuje, že historické památky jsou významným, neobnovitelným dědictvím minulosti, které je třeba chránit. To platí o zámku Jezeří, který chrání uhelný ohradník. V případě arboreta však není zřejmé, zda šlo o ochranu kulturní památky nebo o nezodpovědnou akci občanských iniciativ, které si rozšíření pilíře prosadily. V posudku katedry dendrologie a šlechtění dřevin Fakulty lesnické a environmentální České zemědělské univerzity v Praze se kromě jiného uvádí: „Arboretum se pozvolna mění v nepropustnou houštinu pralesního charakteru. Návrat k původnímu romantickému parku není reálný.“ Reálné by bylo jeho obnovení po vydobytí hnědouhelné sloje a následná sanace a rekultivace původního arboreta, které by v budoucnu mohlo plnit svou funkci. Tato povinnost by ze zákona připadla těžaři. Skutečností však je, že stát byl ochuzen o zhruba 90 milionů tun kvalitního uhlí, které již nebude možné vydobýt. Při průměrné prodejní ceně za tunu hnědého uhlí byl stát ochuzen zhruba o 58 miliard korun.
Pro českého občana vzniká otázka, kdo za tuto škodu na státním majetku odpovídá. Existuje jediná odpověď – nikdo. Tyto škody totiž neevidujeme. Horší však je, že si je společnost ani neuvědomuje. Příčina spočívá především v nekompetentním rozhodování orgánů státní správy, neboť pochybily po právní i věcné stránce. Po právní stránce bylo rozhodnutí správních orgánů v rozporu s horním zákonem a věcné hledisko nebylo evidentně vůbec posuzováno. Při hodnocení tohoto případu nelze pominout problematický vliv občanských iniciativ, kterým současný právní řád dává ve správním řízení značné pravomoci, aniž by aktivisté byli odpovědní za to, co prosazují, respektive se jim podařilo prosadit. A výsledek? Arboretum zámku Jezeří neexistuje a ČR byla ochuzena o zhruba 90 milionů tun hnědého uhlí.
Procitnutí z iluze
Tento případ je jedním z mnoha. A je důkazem nedocenění hodnoty energetických zdrojů, se kterými český stát disponuje. Letos v lednu jsme procitli z iluze, že zemní plyn je nezpochybnitelným zdrojem. S určitým překvapením jsme zjistili, že regulační kohout na tranzitním plynovodu může být přivřen a nebo dokonce uzavřen. Mylně se domníváme, že to je výhradně politický a obchodní problém – dnes mezi Ruskem a Ukrajinou, v budoucnu možná mezi jinými subjekty.
Je škoda, že se nikdo včetně renomovaných odborníků nezabývá jiným problémem – kapacitními možnostmi těchto zdrojů. ČR nepatří ke státům s velkými zásobami energetických surovin. Známe své zásoby černého a hnědého uhlí, ropy, zemního plynu i uranových rud. A víme, že ekologické linie v podkrušnohorské pánvi blokují téměř jednu miliardu tun hnědého uhlí. A také že blokované ložisko černého uhlí v lokalitě Frenštát představuje zhruba 120 milionů tun a každý nový blok jaderné elektrárny průměrný instalovaný výkon tisíc megawattů. Vůbec však neznáme situaci týkající se těžby ropy a zemního plynu v Rusku. Ložiska těchto energetických zdrojů jsou tam mimořádná – i v celosvětovém měřítku. Neznámý však zůstává současný technický stav ropných a plynových těžišť, těžební technologie a rozsah zpřístupněných zásob. Tedy zásadních činitelů, které mohou výrazně ovlivnit kapacitu těžby i schopnost tyto nerosty exportovat. Hospodářsko-politické důvody mohou u nás i v mnoha evropských státech vyvolat energetickou krizi, kterou lze vyřešit v horizontu dní, týdnů, maximálně měsíců. Může ji však také způsobit, že dosavadní zdroje nebudou kvůli kapacitním a technologickým důvodům schopny uspokojit požadavky evropských zemí.
Zatím bez řešení
Naše politická reprezentace otálí s jednoznačným a možná i nepopulárním řešením energetické politiky státu. Na jedné straně máme energetickou politiku státu schválenou vládou, na druhé jí neodpovídají vládní prohlášení. Kompromisní řešení Pačesovy vládní komise však rozhodnému a především jednoznačnému řešení nepomohlo. Nelze pochybovat, že vyšší energetická nezávislost ČR je prioritním úkolem vlády. Ten však lze řešit především důsledným využitím všech nerostných energetických zdrojů v kombinaci s rozvojem těch současných elektrické energie z atomových elektráren.
Situace
Právo těžaře dobývat výhradní ložisko vzniká stanovením dobývacího prostoru.
Dobývání však může zahájit až po povolení obvodním báňským úřadem – § 24 odstavec 1 horního zákona.
Kromě práva nerost dobývat vzniká těžaři i právo s vydobytým nerostem nakládat.
Může si jej přisvojit – § 24 odstavec 10.
Zároveň však má povinnost zásoby výhradního ložiska vydobýt co nejúplněji a s co nejmenšími ztrátami.
