Evropská kvazivláda, která disponuje jen jedním procentem celoevropského HDP, prost nem e mít sílu cokoli zm nit
Postřehy Ashoky Modyho je možné číst dvěma způsoby. Buď můžeme analyzovat podstatu věci, nebo – což je svým způsobem zajímavější – vnímat text jako akt vnitřního intelektuálního osvobození. Mody by zcela jistě podobně upřímnou úvahu mohl napsat jako zaměstnanec MMF – ale jen jako dopis na rozloučenou. Neboť mnohé z toho, čeho se tato instituce proslulá politickou korektností držela, Mody velmi tvrdě kritizuje.
Měnový fond je dostatečně obezřetný, aby se nepodepsal pod práce, které přece vyjadřují „pouze názor autorů“, ale jako instituce v létě 2010 zjevně nezastával stanovisko, že dluhy některých zemí označovaných též jako PIIGS jsou nesplatitelné a budou muset projít defaultem, tedy že z technického hlediska vyhlásí neschopnost splácet svoje vládní závazky.
Pro osvěžení paměti dávám čtenářům k dispozici odkaz na svého času hodně čtenou Sta? Position Note, přiléhavě nazvanou Default in Today’s Advanced Economies: Unnecessary, Undesirable, and Unlikely (Insolvence dnešních vyspělých zemí jsou zbytečné, nežádoucí a nepravděpodobné), https://www.imf.org/external/pubs/ft/ spn/2010/spn1012.pdf. Autoři v ní seskládali argumenty proti defaultu. Pikantní na tom bylo, že přinejmenším v případě Řecka to už tehdy ale opravdu nevycházelo, tabulková příloha pros tě neseděla s textem. O tom jsme v týdeníku Euro psali, když to bylo horké. Manželku jednoho z autorů (mimořádně dobrého ekonoma) osobně znám, a tak jsem se ptal, jak se takový text panu choti psal, jestli náhodou neměl pocit násilné penetrace. Měl.
Mody má pravdu: dokud bude zachována národní fiskální suverenita, jako že politické reálie jsou takové, že je to jedna z mála věcí, na něž lze vsadit, pak všechny tanečky kolem „otevření Lisabonské smlouvy“, neřkuli zřízení pozice „finančního cara“ s pravomocí zamítnout národní rozpočet (!), jsou opravdu jenom tanečky.
Německý ministr financí Wolfgang Schäuble, otec těchto návrhů, koneckonců říká, že mutualizace (socializace) dluhu nebo nákladů na čištění bankovních dluhů („legacy costs“) nepřipadá v úvahu, protože by oslabila konkurenceschopnost.
A tím je řečeno vše; zbytek jsou jenom štukatérské práce doprovázené příslušnými řečnickými cvičeními. Můžeme mít kvazivládu na evropské úrovni, ale dokud bude disponovat zhruba jedním procentem celoevropského HDP, nemá sílu. Federální rozpočet USA je asi tak dvacetinásobný – pouze pro ilustraci, nikoli pro inspiraci (ostatně byla by to v Evropě před volbami do europarlamentu tutově sebevražedná inspirace).
JENOM SYMBOL Po letech tlaku se i známí rozpočtoví hýřilové dostávají do primárních přebytků, tedy méně utrácejí, než vybírají, před náklady na obsluhu dluhu. (Mimochodem, Česko v téhle pozici není.) Dosáhlo se toho za vysokou cenu, jíž se ti, kteří neměli alternativu (potřebovali netržní refinancování), volky nevolky museli podvolit. Nakonec na tom není nic tak nepochopitelného – kde není federální vlády s makroekonomicky významnou schopností ovlivnit poptávku, nemohlo to dopadnout jinak.
Jak říká Mody, a to je hodnotný závěr, Evropa, která se vyžívala v symbolickém překonání národních států, jež ji uvrhly do dvou ničivých válek, přijala euro jako vrcholný symbol sjednocení. Makroekonomicky je to dnes dobře zdokumentovaná chyba (společná měna při takhle malém federálním rozpočtu?), jenže vzdát se eura je odpudivě nákladná varianta a masivní federalizace je pro změnu zcela nerealistická možnost řešení problému. Kdo bude takhle nastavenému systému dávat disciplínu?
No kdo, když ne věřitelé států a bank? Mimochodem, Mody v zásadě neříká nic jiného než Schäuble: zapomeňte na to, že by Německo zaplatilo ještě jednou reparace, tentokrát „za ženu, která vlastně ani nebyla jeho typ“, řečeno s Proustem. Komu státní dluhy přerostly přes hlavu, bude muset přiznat barvu a krátit nároky věřitelů. Kdo nebude mít peníze na sanaci bank ve vládní režii, bude muset krátit nároky věřitelů. Že v obou případech byly těmi věřiteli německé banky, to je jiná opera.
BEZ R STU TO NEJDE Problém je jeden – o tom, kdo je věřitel a jak by se s ním při neudržitelnosti dluhu mělo zacházet, víme dlouho (dlužnická krize Latinské Ameriky, naposledy Bradyho plán), ale ani Němcům nebylo zatěžko tvrdit, že za závazky vůči německým (a jiným zahraničním) bankám fakticky ručí v Evropě národní vlády, tedy daňoví poplatníci těchto zemí. Půjčilo se jim jenom tolik, aby s výjimkou Řecka a Kypru byly schopny zaplatit „in full“, a tak se do budoucna řádně zadlužit. Smyslem LTRO, jakkoli se proti těmto intervencím Evropské centrální banky Ashoka Mody vymezuje, je pouze snížit úrokové náklady na obsluhu dluhu, nikoli jistinu. A ta je problém, který bude tížit dlužníky donekonečna, pokud nedovedou akcelerovat nominální růst natolik, aby dluh k HDP poměrně rychle klesal.
Vraťme se k tvrzení bývalých kolegů Ashoky Modyho, že „defaulty vyspělých zemí jsou zbytečné, nežádoucí a nepravděpodobné“.
Houby. Mimochodem, velmi dobrý důvod změnit zaměstnavatele. Když zvládnete zaplatit hypotéku a školné za děti, přichází naléhavý pocit intelektuální svobody. Málokdo na to má, ale jak pravil blahé paměti Němec Heinrich Böll: „Nežerte buvolí svátost.“
Zadlužují se všichni V % HDP v čase od roku 2008
Zdroj: Eurostat
Rozpočtová nekázeň kombinovaná s recesí – nemyslete si, že druhý odpis dluhů nepřijde.
Záchrana bankovního sektoru je mimořádně drahá, když chráníte zahraniční věřitele.
Kypr si snížil horentní náklady za záchranu bank jenom díky krácení nároků řady věřitelských tříd.
Němci vzlínají, ale dovedli udělat korekci. Ordnung, Disziplin und Sauberkeit!
I pro Slovinsko budou banky drahé, a ještě nejsme u konce.
Češi zvedli zadluženost přes vyčištěné banky – prostě dělali od roku 2008 deficity.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz
O autorovi| ASHOKA MODY, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka bývalý šéf mise MMF pro Německo a Irsko, hostující profesor mezinárodní hospodářské politiky na Fakultě veřejných a mezinárodních záležitostí Woodrowa Wilsona při Princetonské univerzitě zamecnik@mf.cz