Německé podnikatele u nás trápí nadměrná byrokracie. Stovky z nich musejí povinně k českému notáři
Vyžaduje-li se pro právní jednání zvláštní forma, udělí se v téže formě i plná moc. Zdánlivě nevinná věta, která se dostala do nového občanského zákoníku, pořádně zamotala hlavu všem právním kancelářím, které se zaměřují na obchodní právo. Zahraničním klientům, kteří mají v Česku dceřiné společnosti, kde jsou jedinými společníky, z ní totiž vyplývá, že si musejí udělat povinný výlet k českému notáři. A teoreticky to musejí stihnout do konce měsíce.
Všechny akciové společnosti mají povinnost do konce června uvést své stanovy do souladu s novým zákonem. Pokud je jejich jediným společníkem třeba německý podnikatel, musí mít pro výkon působnosti valné hromady notářský zápis o právním úkonu – byť se nechává zastupovat plnou mocí. Jenže notářský zápis je veřejnou listinou a je sporné, zda ji může vystavit i notář v zahraničí.
Experti z „Kanclu“ ministerstva spravedlnosti (jinak též Komise pro aplikaci nové civilní legislativy) si myslí, že by se mělo ctít mezinárodní právo soukromé a uznávat pravidla platící v zemích, kde zahraniční společníci žijí. Také podle Petra Břízy z advokátní kanceláře Bříza & Trubač by přinejmenším v rámci EU měly být notářské zápisy s povahou veřejné listiny uznávány.
Opatrnost nadevše Jenže někteří právníci to považují za příliš velký risk a své klienty raději svolávají do Česka. „Pro cizí klienty je to těžko pochopitelná situace, a navíc velice zatěžující,“ říká Martin Švéda, advokát a partner kanceláře Rödl & Partner, s tím, že se problém může dotýkat až poloviny všech německých firem, které u nás prostřednictvím dceřinek působí. Jejich počet přitom pravděpodobně poroste. Nový zákon o obchodních korporacích totiž odstranil omezení, podle něhož mateřská společnost s ručením omezeným, která má sama jediného společníka, nesměla být u nás stoprocentním vlastníkem dceřiné společnosti.
Bez apostily ani ránu Povinné výlety do Česka nejsou ale jedinou nepříjemností, která u nás podnikající cizince může potkat. Ačkoli si letos na podzim připomeneme čtvrtstoletí od pádu železné opony a nedávno jsme slavili deset let od vstupu Česka do Evropské unie, ne všechny německé právní dokumenty u nás automaticky platí. Třeba veřejné listiny (jako je rodný nebo oddací list) a notářská ověření musejí mít takzvanou apostilu. Tedy úřední ověření vyššího orgánu v podobě velkého hranatého razítka, které potvrdí, že jde o nesmyšlené právní dokumenty existujících státních institucí. Jinými slovy, že si kulaté razítko nikdo nevymyslel. „Bylo by již načase, abychom se státy, jako je právě Německo, uzavřeli dohodu o právní pomoci, která povinnost apostily odstraní,“ nabádá Švéda.
Paradoxní je, že se sousedním Slovenskem nebo Rakouskem jde všechno snáze a žádnou apostilu nikdo nevyžaduje. Stejně tak je tomu u dokumentů z Vietnamu, Ukrajiny nebo třeba Albánie. Vypadá to jako zdánlivá maličkost. Ale dokud budou čeští i němečtí občané kvůli vzájemnému uznání celkem obyčejných dokumentů běhat na úřady pro hranaté razítko, nebudou naše vztahy nejlepší možné, jak politici rádi a s oblibou tvrdí.
Přinejmenším v rámci EU by měly být notářské zápisy s povahou veřejné listiny uznávány.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
