ZBYTEČNĚ VYVOLANÁ HYSTERIE

Uvažující akcionář by prodej odložil na začátek příštího roku

Dnes již bývalý šéf představenstva a generální ředitel Komerční banky Jan Kollert rezignoval minulou středu na svoji funkci poté, co jej o to požádal ministr financí Pavel Mertlík. Je to po formální stránce dosti neobvyklé, avšak zároveň zcela logické vyvrcholení jedné etapy přípravy privatizace největšího českého peněžního ústavu. Zdá se téměř jisté, že jí padnou za oběť všichni členové představenstva, vyjma Petera Palečky, který do něj přišel před pár měsíci. Důvodem odchodu nejvyššího představitele Komerční banky je totiž zřejmě odpor potenciálních investorů k jeho osobě. Rozhodně jím nejsou žádné skandály a už vůbec ne ztrátové obchody s firmou BCL Trading za osm miliard, které vyvolaly koncem loňského roku spekulace o změnách ve vedení. A to i přesto, že se právě po provalení této kauzy začalo hovořit o pádu některých, případně všech členů představenstva (EURO 51/1999). Právě v té době měl totiž tehdejší šéf Fondu národního majetku a místopředseda dozorčí rady Komerční banky Jan Stiess údajně dostat od svého nadřízeného Pavla Mertlíka volnou ruku k řešení personální situace v tomto peněžním ústavu. Po Novém roce jej však na základě anonymního udání postihl skandál s údajně falešným lustračním osvědčením, a vše se o pár týdnů odložilo.

Není to kvůli BCL. Samotná kauza však Kollertův odchod způsobit nemohla, prostě proto, že se na jejím vzniku nepodílel. Naopak se ještě před pár dny mohlo zdát, že si křeslo na nějakou dobu podrží. Z průběžné zprávy o forenzním šetření případu auditorskou firmou Deloitte & Touche (EURO 4/2000) totiž jasně vyplynulo, že představenstvo schválilo obchody bez znalosti podstatných informací o BCL, které byly v bance dostupné. Pokud se s nimi členové nejvyššího statutárního orgánu neseznámili, pak jen proto, že se o ně nezajímali. V té době totiž nebývalo zvykem, aby se představenstvo zabývalo jakýmkoliv návrhem na obchod delším než dvě strany. Přesto se řada varování dala objevit už v přílohách tohoto návrhu. Proto se někteří členové dozorčí rady začali před pár týdny zaobírat myšlenkou, zda není jejich povinností co nejdříve vyměnit v představenstvu banky ty osoby, které se na uzavření první transakce s BCL podílely. Údajně byli rozhodnuti tak učinit, i kdyby se to ministru financí nelíbilo. „Jako dozorčí rada máme odpovědnost vůči všem akcionářům, a kdybychom pak běhali v teplákách někde po cele, tak by nám nepomohlo, že jsme nedostali svolení od Mertlíka, řekl týdeníku EURO jeden z nich. Pokud by skutečně došlo na odvolávání osob tak či onak namočených do osmimiliardové ztráty, musel by Kollert ještě chvíli zůstat, protože jinak by byla banka téměř bez představenstva (EURO 5/2000). Kromě toho se do poslední chvíle hovořilo o výrazné politické podpoře tohoto muže ze strany ODS, především pak samotného Václava Klause.

Těžké hledání odpovědnosti. Nakonec se kauza BCL mezi důvody k pádu dnešního vedení Komerční banky i přes dřívější prohlášení Mertlíka, že výsledky forenzního auditu jsou otřesné, neobjevuje. Možná i proto, že hledání odpovědnosti bude možná nakonec těžší, než se zdálo. Deloitte & Touche totiž posuzovala pouze okolnosti zahájení transakcí s rakouskou firmou, a nikoliv jejich obsah. Podle některých zdrojů byly tyto obchody původně koncipovány zcela jinak, než jak se nakonec naplnily. Jejich úkolem mělo údajně být zajištěné financování firem, kterým již nešlo standardně půjčit ani korunu a které by banka musela nechat kleknout, čímž by přišla o své pohledávky. Proto se měly obchody s jejich zbožím financovat přes akreditivy pro BCL, které by byly zajištěny zbožím těchto, samotnou Komerční bankou vybíraných, firem. To údajně podle tehdejších představ managementu poskytovalo záruku, že zajištění akreditivů skutečně existuje. Je tedy možné, že se časem změnily nejen objemové parametry angažovanosti vůči BCL, nýbrž i povaha celé operace. Hledání viníků ztrát by potom bylo těžší než nyní. Teď se totiž zdá, že jde prostě o celé představenstvo z června roku 1996, které schválilo první obchody s neznámou a malou rakouskou firmou.

Prý to chtěli investoři. Dnes už je z hlediska personálních změn ve vedení Komerční banky jedno, jak to se vznikem osmimiliardové ztráty opravdu bylo. Ministr financí oznámil, že důvodem rekonstrukce představenstva je špatné hospodaření, a začal u Kollerta. Podle důvěrných informací z vládních kruhů mu oznámil, že je čas odejít již v pátek 11. února, tedy čtyři kalendářní a dva pracovní dny předtím, než totéž prohlásil veřejně. Hlavním důvodem tohoto kroku je podle některých bankéřů naprostý odpor vůči Kollertovi ze strany případných zájemců o státní podíl v Komerční bance. Někteří z nich prý s ním doslova odmítají jednat. Jako prostředek k nátlaku na jeho rezignaci měl Mertlíkovi posloužit objev pohledávek za firmou Satrapa, při jejichž vzniku došlo k porušení vnitřních předpisů banky a vynechání náležitých procedur. Právě tato kauza běh událostí výrazně urychlila. Iniciátorem pádu prvního muže v Komerční bance měl být údajně premiér Miloš Zeman. Toho měl Kollert v Davosu, kde se s ním setkal na ekonomickém fóru, informovat o tom, že pohledávky za Satrapou jsou bezproblémové. Když premiér zjistil skutečný stav věci, rozlítil se prý natolik, že požadoval okamžitý zásah proti šéfovi Komerční banky. Stejně tak to měl být údajně Zeman, kdo na zasedání vlády minulou středu žádal podmínit státní pomoc bance odvoláním celého představenstva. Ještě dříve než Mertlíka získal pro tento krok starší ministry, kteří kolegu z financí právě nemilují, a rádi mu tak nátlakem na razantní postup trochu zatopili.

Hrdina v porcelánu. Ačkoliv se bankéři a analytici veřejně vyslovují ke změnám ve vedení Komerční banky velmi zdrženlivě, z neoficiálních reakcí je zřejmé, že je vítají. Méně šťastný je již způsob, jakým ministr Mertlík o celé věci informuje. Na otázku, jak donutil Kollerta k rezignaci, odpověděl tak, že jej o to požádal a šéf Komerční banky mu vyhověl. Navíc ale oznámil, že je třeba vyměnit celé představenstvo a že jeho bývalý předseda nemá očekávat zlatý padák. Je zjevné, že obsazení představenstva státem kontrolované banky vždy bylo a i nyní je otázkou politických dohod. Tak tomu bývá i v zemích s mnohem vyšší podnikatelskou a politickou kulturou, než je Česká republika. Podle statutu Komerční banky jsou však všechny personální otázky v této instituci čistě v kompetenci dozorčí rady. A ta se podle zákonů neskládá ze zástupců jednotlivých akcionářů, jak se někdy v souladu se skutečnou praxí mylně uvádí, nýbrž z fyzických osob. Ty jsou povinny jednat v zájmu banky a všech jejích akcionářů. Ze svého jednání se zodpovídají valné hromadě a je přímo v rozporu s legislativou, pokud se řídí pokyny jen jediného akcionáře, byť majoritního. Proto není právě šťastné, pokud o budoucích rozhodnutích dozorčí rady informuje ministr financí. A to i přesto, že je zároveň i předsedou prezidia Fondu národního majetku, který státní balík akcií v bance vlastní a také k němu, na rozdíl od jiných státních účastí, vykonává vlastnická práva. Mertlík nemá o personálních záležitostech v bance vědět o nic víc než kterýkoliv jiný akcionář, respektive člověk na zeměkouli.

Hromada škody. Pokud by chtěl ministr financí prosadit změny v představenstvu zcela legální cestou, musel by nejprve přes FNM svolat valnou hromadu. Na ní by mohl navrhnout a vahou svých hlasů prosadit změnu statutu tak, aby valná hromada mohla přímo odvolávat členy všech statutárních orgánů a poté jejich odvolání prosadit. Protože Mertlík by mohl touto cestou dosáhnout svého, je z praktického hlediska jedno, že dá přednost rychlejšímu způsobu a přiměje k provedení personálních změn dozorčí radu. Ve svých vystoupeních by se ale měl držet litery zákona. Jinak vysílá investorům nedobrý signál o právním vědomí zdejších politiků a ochotě vlády respektovat zákony. Stejně tak by mohl nahrát vyděračům z řad menšinových akcionářů, kteří by na něj mohli přijít s nějakým vyšetřováním na téma ovlivňování dozorčí rady, sdílení důvěrných informací a podobně. Že nehodlá jen realizovat rozhodnutí ze sídla vlády, minulou středu naznačila i sama dozorčí rada Komerční banky. Jednala téměř celý den, ačkoliv podle ministrova harmonogramu toho po přijetí rezignace šéfa ústavu už mnoho na práci neměla. Mertlík jí ale svým postupem přidělal mnoho problémů. Jak sdělil týdeníku EURO jeden ze členů stávajícího představenstva, on i jeho kolegové jsou natolik rozlíceni ministrovým jednáním, že ani nemají chuť čekat na odvolání a uvažují o rezignacích. V takovém případě by ale dostali do obrovské šlamastiky dozorčí radu i ČNB. Komerční banka by totiž přes noc zůstala bez nejvyššího orgánu. Proto teď musí dozorčí rada ty, které má odvolat, paradoxně prosit, aby nebláznili a ve svých funkcích ještě chvíli zůstali. Vrásky na čele jejím členům přidělává i ministrovo provolání, že nebude nikomu vyplácet zlaté padáky. Ty samozřejmě nemá vyplácet FNM či ministerstvo financí, nýbrž opět Komerční banka. Smlouvy s členy představenstva přitom uzavírala opět dozorčí rada. „Pan Kollert se může klidně soudit, třeba to vyhraje, pronesl minulý týden Mertlík. V takovém případě by ale mohl vysoudit také penále a odškodnění. Úhradu těchto nákladů by potom klidně mohli akcionáři požadovat na členech dozorčí rady, kteří by nevyhratelný spor vyvolali. Je proto velmi nepravděpodobné, že by se někdo svého padáku nedočkal. Spíše by se mohlo stát, že by je po případných pozdějších žalobách na porušování svých povinností mohli někteří vrátit.

Sittler versus Vinter. Kardinální otázkou je, kdo do uvolněných křesel zasedne. Na místo předsedy představenstva existují minimálně dva kandidáti - bývalý šéf pražské Credit Lyonnais Rakušan Heinrich Sittler a člen představenstva české dcery rakouské Erste Bank Sparkassen Jan Vinter. Pro druhého z nich hovoří bohatý profesní životopis, v němž absentují prohry a neúspěchy. Proti přece jen nízký věk, letos mu bude teprve třicet tři let (portrét přinášíme na straně 44). Sittler je o devět let starší a má za sebou i řízení celé instituce. Zato přichází z polostátních finančních ústavů, což je vzhledem k úkolu dovést Komerční banku k privatizaci trochu protismyslné. Především je však paradoxní, že z vedení této peněžní instituce odchází kvůli špatnému hospodaření a Credit Lyonnais učinila za Sittlerova vedení několik špatných a ztrátových obchodů se stejnými subjekty jako Komerční banka. Šlo především o Chemapol Group a o AliaChem. Spekuluje se i o dalších kandidátech. Jedním z nich je evergreen o šéfovi Živnostenské banky Jiřím Kunertovi. Ten měl údajně obdržet stejnou nabídku již v době, kdy odcházel Richard Salzmann. Tehdy ji však odmítl, ačkoliv se o jeho přechodu na druhou stranu ulice (oba peněžní ústavy sídlí Na Příkopech) hovořilo jako o jisté věci. Dnes někteří pozorovatelé připomínají, že Živnostenská banka má údajně měnit majitele, a proto by mohl být Kunert svolnější. Před lety byl prý ochoten vůbec uvažovat o změně dresu jedině tehdy, mohl-li by si přivést s sebou téměř celé vedení Živnobanky. To má vysoký kredit, ostatně jako celý jím řízený peněžní ústav. Spekulovalo se i o návratu Kamila Zieglera. Ten měl jako náměstek na starosti v Komerční bance oblast úvěrů. Zhruba před čtyřmi roky přešel do České spořitelny, kde se stal členem představenstva a náměstkem generálního ředitele. Na jaře roku 1999 jej generální ředitel Jaroslav Klapal odvolal z funkce náměstka, a poté byl na valné hromadě odvolán z představenstva. Jeho odborný kredit je však vysoký a obecně se míní, že ze spořitelny odešel jako obětní beránek. Nyní je šéfem Konsolidační banky. Je však známo, že nemá nejlepší vztahy s Mertlíkem - ten na něj podle ministrových blízkých reaguje jako na červený hadr. Je téměř jisté, že novým členem představenstva Komerční banky se stane šéf investičního bankovnictví Radomír Lašák. Toho chtěla dozorčí rada schválit už ve stejné době, kdy se zaobírala myšlenkou na odchod Ladislava Vinického, který má jako člen představenstva ve své gesci právě investiční bankovnictví. To v uplynulých letech vykazovalo vysokou dynamiku ve vývoji zisků i obratů, a proto není důvod očekávat, že by někdo vystoupil proti jmenování jeho apolitického šéfa. Zatím k němu nedošlo proto, že ČNB nechce schválit nikoho zevnitř banky, dokud neuzavře šetření okolo BCL.

Stát pomůže za 36 miliard. Privatizaci však více než personální změny ovlivní vyčištění portfolia. Vláda minulý týden nakonec schválila pro Komerční banku další masivní úklid, tentokrát v dosud nevídaném rozsahu nominálně až šedesáti miliard korun. Ve srovnání s předchozí pomocí půjde nyní o téměř trojnásobek. Loni 23. srpna totiž byla podepsána smlouva o převodu ztrátových úvěrů v nominální hodnotě 23,1 miliardy korun z Komerční banky do Konsolidační banky. Za ně dostala KB zaplaceno 13,6 miliardy korun, čímž svému celoročnímu hospodaření pomohla plus devíti a půl miliardou korun. Tentokrát Komerční banka nejprve založí dceřinou akciovou společnost. Tu vybaví kapitálem a personálem. Nejpozději do 30. dubna přejde tato společnost pod Konsolidační banku a teprve poté bude odkupovat špatná aktiva od původní matky. Půjde o ty pochybné a ztrátové pohledávky, z nichž každá musí být vyšší než pět milionů korun. Komerční banka za ně dostane šedesát procent nominální hodnoty, tedy 36 miliard korun. „Kromě toho tam půjde i pár dluhopisů a malé množství akcií. Nebudou převáděny pohledávky za bankami a dceřinými společnostmi, prohlásil po zasedání vlády Mertlík. Vytvoření samostatné společnosti personálně vybavené lidmi z Komerční banky má Konsolidační banku zachránit od přehlcení a kolapsu. Její letošní ztrátu odhaduje Ziegler na třicet až padesát miliard korun. Jak bude vypadat úvěrové portfolio Komerční banky po této radikální očistě, jaký dopad bude mít do hospodaření banky a jak by mohla vypadat prodejní cena státního podílu lze samozřejmě zatím jen hrubě odhadovat. Ovšem díky podobnosti očistných kroků v České spořitelně lze jistě cosi odhadovat po vystopování některých paralelních rysů.

Načisto se už prodávalo. Lehkým exkursem dva roky zpět připomeňme, že státní pokladna v prosinci roku 1998 odkoupila od České spořitelny špatné úvěry v nominální hodnotě 10,4 miliardy korun za zhruba pět miliard korun. V průběhu prvního pololetí 1999 došlo k navýšení jejího základního jmění o 7,5 miliardy korun, přičemž zhruba 4,5 miliardy opět připlynulo ze státních peněz. K 30. září 1999 měla spořitelna ve třech nejhorších kategoriích klasifikovaných úvěrů celkem za padesát miliard. K nim měla vytvořeny poměrně slušné opravné položky, a to v objemu 31,7 miliardy korun, což je tedy 63procentní krytí (vycházíme z výpočtu analytika Atlantiku finanční trhy Jana Schiessera). Koncem listopadu 1999 na základě rozhodnutí vlády prodala spořitelna úvěry v nominální hodnotě 33,3 miliardy korun Konsolidační bance, a to za cenu 20 miliard korun. Na tento obchod tedy musela spořitelna použít čili rozpustit 13,3 miliardy korun z rezerv. V rezervách jí pak zbylo ještě 8,5 miliardy korun. Ty představovaly mimořádný zisk. Sama spořitelna přiznala na svých internetových stránkách jako efekt uvedené operace „snížení předpokládané potřeby tvorby rezerv a opravných položek na úvěrová rizika, a tím i snížení očekávané účetní ztráty na konci roku 1999 přibližně o šest miliard korun . České spořitelně tak zbyly v kategorii tři až pět úvěry v nominální hodnotě jen 16,7 miliardy korun, na něž měla vytvořeny rezervy zhruba deset miliard korun. A pokud použila výše uvedený mimořádný zisk 8,5 miliardy na jejich posílení, pak měla vlastně na tyto úvěry více než stoprocentní rezervy. To už je pěkný pokrok k úplnému vyčištění banky, ovšem nešlo o krok poslední. Česká vláda se dále ve smlouvě s rakouskou Erste Bank, jíž prodá spořitelnu za zhruba 19 miliard, zavázala k poskytnutí poměrně širokých záruk. Podle dostupných informací jde o záruku za klasifikované úvěry v kategorii tři až pět vedené v bilanci banky ve výši čtrnácti miliard korun a za úvěry vedené v podrozvaze banky v hodnotě 17 miliard korun. Dále stát vystaví záruku za všechny standardní a sledované úvěry spořitelny, tedy za úvěry v prvních dvou kategoriích, a to podle auditovaných údajů k 31. 12. 1999. Pokud by se jakýkoliv z těchto úvěrů rakouské Erste Bank zdál horší, než jak je veden, může požádat Konsolidační banku o jeho odkoupení. Předcházelo by tomu samozřejmě posouzení úvěru auditorem Erste Bank a auditorem Konsolidační banky. Podle údajů ke třetímu čtvrtletí 1999 měla ČS celkem za 88 miliard korun standardních a za dvanáct miliard korun sledovaných úvěrů. Jde tedy celkem o záruku za rovnou stovku.

Spořitelna byla spíš levná. Takto se dostáváme k bance přímo zářící čistotou. Ostatně zástupci Erste několikrát jasně uvedli, že nehodlají nést žádné následky dřívějšího hospodaření banky. Pak je ovšem prodejní cena ve výši zhruba 19 miliard korun skutečně nepříliš vysoká, ba přímo nízká. Vždyť cena za majoritu ve spořitelně byla zhruba polovičkou ceny, jež zaplatila belgická KBC Bank za Čs. obchodní banku. Přitom po dokonalém očištění nebude bilance České spořitelny o nic horší než ČSOB při prodeji. Podle údajů k 31. 12. 1998 měla ČSOB celkem zhruba za 25 miliard klasifikovaných úvěrů v kategorii tři až pět a k nim měla vytvořeny rezervy ve výši 22 miliard korun. Spořitelna má navíc dominantní postavení v retailu. Kromě toho vlastní například Spořitelní investiční společnost spravující největší objem aktiv ze všech investičních společností v České republice, a to za více než 30 miliard korun. Hodnota této firmy přitom podle českých účetních standardů nemůže být v ocenění spořitelny nijak zachycena. Co se týče konkrétní prodejní ceny za Českou spořitelnu, jež bude ještě upravena podle auditovaných výsledků hospodaření za rok 1999, nemusela by již být nižší než uvedených 19 miliard korun. Ta vychází z výše vlastního jmění zřejmě k 30. září 1999 (20,3 miliardy korun). Tehdy spořitelna ohlásila ztrátu ve výši 9,5 miliardy korun, jež by se díky masivnímu čištění již nemusela prohlubovat. Ačkoliv konzervativní analytici očekávají její mírný nárůst na deset až 10,3 miliardy, což by samozřejmě odpovídajícím způsobem dál snížilo vlastní jmění, a tedy i cenu banky. Komerční banka měla k 30. září 1999 v kategorii tři až pět úvěry v objemu 64 miliardy korun. K nim měla vytvořeny rezervy ve výši 32 miliard korun, tedy na úrovni padesáti procent. Schválená pomoc státu formou očištění od úvěrů v objemu až 60 miliard korun by tedy měla KB pomoci od téměř všech úvěrů kategorie tři až pět vedených k 30. září 1999. Opět celkem dokonalá očista bilance. Odkupovat se bude za šedesát procent nominálu, tedy 36 miliard korun, což by pro Komerční banku s padesátiprocentním krytím rezervami představovalo malou domů ve výši zhruba šesti miliard korun, jež mohou vylepšit hospodaře ní banky. Ta zatím k 30. září ohlásila ztrátu ve výši 3,9 miliardy korun, když ještě nebyl znám dopad ztrátového obchodu s BCL Trading.

Patnáct až čtyřicet. Pokud by se prodejní cena u Komerční banky odvíjela od údajů ke třetímu čtvrtletí, a to stejným vzorcem se stejným poměrem k vlastnímu jmění, jako tomu bylo u spořitelny, dostal by stát žalostně málo. Vlastní jmění Komerční banky k 30. září 1999 činilo 16,5 miliardy korun (ke konci roku 1998 to bylo 20,5 miliardy), což je zhruba o pětinu méně než u České spořitelny. Při použití stejných koeficientů by cena vypočítaná podle údajů ke třetímu čtvrtletí byla ještě nižší než u spořitelny. Dosáhla by částky zhruba mezi patnácti a šetnácti miliardami korun. Ministr Mertlík počítá s tím, že nynější očista banky je poslední před privatizací, ovšem zároveň nevylučuje vystavení záruk obdobně jako u spořitelny. Jak upozorňuje například Petra Wendelová ze společnosti CS First Boston, za dvě banky nelze získat dvě stejné prémie. „Jejich cena je dána situací na trhu, je nutné spočítat náklady na kapitál v porovnání s výnosností kapitálu, budoucí hotovostní toky, potenciál byznysu, uvedla Wendelová. Ministr Mertlík odhaduje možnou prodejní cenu na úrovni až 40 miliard korun. To není vyloučeno, ačkoliv záležet bude samozřejmě i na tom, kolik renomovaných investorů se skutečným zájmem o koupi Komerční banky se zúčastní tendru. Vyjděme z výše vlastního jmění 16,5 miliardy korun. K tomu je nutné připočíst 9,5 miliardy korun z posledního navyšování kapitálu a odečíst odhadovanou ztrátu za poslední čtvrtletí ve výši tří miliard korun. Přičíst je nutné naopak zhruba 9,5 miliardy, jež si KB připsala k dobru z předchozí očistné operace státu, a možná i dalších šest miliard, jež může vydělat na poslední ohlášené očistě. Pak je otázkou, jak se bude vyvíjet dál hospodaření banky v letošním roce. Po masivní očistě již zřejmě nelze čekat nijak velkou ztrátu. Podle analýzy Sandy Chena z CS First Boston by vzhledem k situaci na trhu mohl ke konci letošního roku činit podíl ceny k účetní hodnotě 2,1. To je skutečně vysoké hodnocení. Pokud by toto byl násobek, jímž by se od vlastního jmění došlo k prodejní ceně, byla by opravdu vysoko. Na konec roku 2001 odhaduje 1,7, tedy již méně. Pro srovnání, u České spořitelny je cena vypočtena násobkem 1,55, u ČSOB činil 2,6. Vypadá to tedy, že stát si vybral na prodej České spořitelny velmi špatnou, ne-li nejhorší dobu, a velmi špatný postup. Namísto, aby premiér Zeman prohlašoval, že do bank již nedá ani korunu a prodá je, měl naopak říci, že do nich masivně investuje a s prodejem ještě počká. Minimálně by tedy bylo rozumné banky masivně očistit, pak alespoň do konce roku počkat na auditované výsledky, a poté prodávat. Po očistě by totiž banky zřejmě již nerealizovaly tak obrovské ztráty, naopak mohlo by jít o nulu či mírné zisky, které by jejich vlastní jmění posílily. Snad se tento koncept podaří alespoň u Komerční banky. Zemanův kabinet zatím nadále počítá s tím, že v polovině května by mělo být rozesláno informační memorandum o Komerční bance. V září by měl být ukončen tendr, v říjnu by se měly posoudit nabídky a v listopadu rozhodnout. Bylo by minimálně rozumné posunout konečné dohadování do počátku roku 2001, kdy by již byly známy výsledky hospodaření banky za rok 2000, a odvíjet cenu alespoň od nich. Vláda je ale tlačena svým programovým prohlášením. V něm se zavázala, že po roce 2000 už stát nebude mít podíl ve finančním sektoru.