Představa, že politickými restrikcemi citelně ovlivníme globální teplotu, je iluzorní
Klimatická konference OSN v Kodani, na které se bude přijímat nová dohoda o boji proti globálním změnám klimatu, s pompou začala 7. prosince. Je summit v Kodani záchranou lidstva, nebo jeho zkázou? Byla dohoda z Kjóta úspěchem, nebo fiaskem? Jsou změny klimatu reálným jevem, nebo nafouknutou bublinou?
Odlišné zájmy
V roce 1997 podepsalo Kjótský protokol 37 států. Zavázaly se, že budou snižovat emise o pět procent do roku 2012. Klíčoví znečišťovatelé, jako jsou USA nebo Čína, pakt odmítly podepsat. Zachovaly se rozumně. Podobně dnes Čína a Indie odmítají snahu snižovat emise do roku 2050 na polovinu, protože by takové úsilí zbrzdilo jejich průmysl.
Kodaňský summit má založit nejambicióznější smlouvu všech dob. Také je však možné, že z ní zůstane jen rozpačitý kompromis. Důvodem jsou odlišné zájmy zainteresovaných.
Tahounem ochrany klimatu v celosvětovém měřítku je tradičně Evropa. Pokud se však do klimatických plánů nezapojí USA, Rusko, Čína a rozvojové země, nebudou evropská opatření účinná. Nejen Čína, ale i Indie, Mexiko nebo Brazílie jsou připravené k závazkům při ochraně klimatu, jen pokud to učiní Washington.
Nezodpovědné jednání
Americký prezident Barack Obama však odmítá přijít s jasnými závazky. Zákon, který by mu to umožnil, uvízl v legislativních sporech v Kongresu a do konce roku nebude zřejmě zcela hotov. Obamovi sice leží klimatická politika na srdci, není však jasné, zda je klima důležitější než například hospodářská krize. Senát nelze obejít, protože schvaluje mezinárodní smlouvy, a tedy i případnou dohodu z Kodaně. Ignorování horní zákonodárné komory se vymstilo už prezidentovi Billu Clintonovi. Ten sice podepsal Kjótský protokol, ale Senát jej odmítl ratifikovat.
Čínský prezident Chu Ťin-tchao se v OSN zavázal, že jeho země do roku 2020 „výrazně sníží“ množství oxidu uhličitého v přepočtu na jednotku HDP. Pojem „výrazně“ si však lze vyložit různě. V absolutních číslech může Čína dále vypouštět rok od roku více emisí, protože její hospodářství prudce roste.
Příprava nové smlouvy je dnes mnohem obtížnější, než tomu bylo před dvanácti lety v případě Kjóta. Důvodem je velký počet zemí, které se její přípravy účastní, a rovněž hospodářská krize. Chudé země totiž očekávají pomoc v boji s klimatem od rozvinutých. Jinak odmítají slíbit jakékoli snižování emisí. Vnucovat rozvojovým zemím problémy, které je vůbec netrápí, je nezodpovědné.
Nesplněný sen
Před dvěma lety více než 180 států slíbilo, že se do konce roku 2009 shodnou na ambiciózní smlouvě, která zpomalí globální změnu klimatu V současné době pozvolna končí naděje, že vůbec bude co podepisovat. Dánsko se těšilo, že se zapíše do historie jako země, v níž byla podepsána smlouva, která zachrání klima. Sen se však nemusí naplnit.
Přání německé kancléřky Angely Merkelové, aby globální oteplování nepřekročilo v tomto století dva stupně Celsia, by bylo úsměvné, kdyby je nedoprovázela výzva všem zemím přijmout mezinárodně platné závazky. Přirovnání boje s klimatem ke stržení symbolických zdí 21. století, jako je terorismus či hospodářské krize, je zcela nepřiměřené.
Evropská komise odhaduje, že bohatší část světa bude po roce 2012 muset nejchudším zemím přispívat asi sto miliardami eur (přibližně 2,6 bilionu korun) ročně. Rozvojové země požadují dokonce čtyři sta miliard dolarů. Vynakládat takové obrovské částky na boj s imaginárním fenoménem je tragické. Jde o vyhazování peněz oknem.
Představa, že politickými restrikcemi citelně ovlivníme globální teplotu, je iluzorní. Vliv našich zásahů na teplotu bude nepatrný, ať uděláme to či ono. Kdyby kodaňský summit vyšuměl kvůli rozporným zájmům hlavních aktérů do ztracena, byla by to nejlepší zpráva nejen pro klima, ale i pro všechny lidi na naší planetě.
