Tak to věrozvěstům nadcházející krize zase neklaplo. Německá ekonomika se ve třetím kvartále do předvídané technické recese, tedy dvou po sobě následujících poklesech ekonomiky, nepropadla a naopak k překvapení analytiků mírně vzrostla. A výkon celé EU dokonce mírně zrychlil. Politici si oddechli, poplácali se po zádech, jak to dělají dobře, a jede se dál.
Ne že by to nebyly pozitivní zprávy, ale na jásání to fakt není. Evropský růst 1,3 procenta a v eurozóně ještě o desetinku pomalejší, není opravdu na potlesk. Je to jen upocené vyhýbání se stagnaci s mizivou vyhlídkou na zlepšení. Horší ale je, že nikdo o nějaké účinné změně politiky vůbec neuvažuje.
Roky drží evropskou ekonomiku nad vodou měnová politika ECB, ale ani výrazně záporné sazby a kvantitativní uvolňování formou odkupů aktiv nedokážou zařadit v evropské ekonomice vyšší rychlostní stupeň. Kromě toho se ukazuje, že ECB zřejmě ne úplně dobře čte trh, protože z hlediska současných čísel bylo zářijové další snížení úroků do minusu a obnovení onoho nákupního programu zřejmě zbytečné a jen dál snížilo palebnou sílu pro okamžik, kdy přijde skutečný problém. Jakože dříve či později nepochybně přijde.
Přečtěte si:
Skutečné potíže totiž začínají v okamžiku, kdy se svrab a neštovice v podobě nezdravých firemních financí korporátní sféry promítnou do finančního sektoru. Proto bychom neměli přehlédnout čerstvé varování agentury Moody’s, která zhoršila výhled ratingu německých bank ze stabilního na negativní se zdůvodněním, že nízké sazby ECB dál sníží úroveň úrokových výnosů, a především úvěruschopnost německých bank. To není zrovna jednička s hvězdičkou pro Maria Draghiho, který v září na odchodu ty úrokové postřižiny prosadil. A to německé banky patří nepochybně mezi nejsilnější a nejzdravější evropské hráče.
Za viníka evropské slabosti bývá označováno německé rozpočtové skrblictví. Mohutné investice do infrastruktury by prý nahodily motor a pomohly srovnat značně nevyrovnanou obchodní bilanci Německa s evropskými sousedy. Ne že by takové investice nebyly třeba a na tomto nápadu bylo něco zásadně vadného. Jenže to je zase jen náhradní řešení.
Svádět slabost evropské ekonomiky na německé přebytky či světové trhy poznamenané obchodními válkami a brexitem je lákavé, ale ne úplně férové.
Dobytí Frankfurtu. Lagardeovou čekají v čele Evropské centrální banky politické hry
Problém je v tom, že Evropa zaostává v inovacích a investicích do vývoje moderních technologií mnohem více než v investicích do německého asfaltu. Mimochodem polovina německých výdajů na výzkum a vývoj jde do automobilového průmyslu, v němž vlivem vynuceného přechodu na elektromobilitu přes všechny inovace citelně klesne vytvářená přidaná hodnota.
A na tomto místě je těžké si odpustit rýpnutí. Možná si ještě někdo vzpomene, jak nás kritici devizových intervencí strašili, že slabá koruna umělou podporou konkurenceschopnosti podváže inovace a zakonzervuje strukturu ekonomiky. A to trvaly tři a půl roku.
Německé euro je proti marce přitom evidentně podhodnocené už skoro dvacet let. Máme se čemu divit? A tak jen sedíme jak ten zcepenělý králík před hroznýšem a čekáme na další krizi.
Čtěte další komentáře Pavla Párala
