Zákon o rozpočtovém určení daní sebere některým obcím více než polovinu příjmů. Především těm na Šumavě
Měl to být velký krok ke spravedlnosti. Zlom s velkým Z v otázce rozdělení veřejných prostředků mezi státem, městy a menšími obcemi. Takzvaný zákon o rozpočtovém určení daní byl jednou z hlavních priorit vlády a po náročném vyjednávání a schvalovacím maratonu byl konečně přijat Poslaneckou sněmovnou loni v červenci. Větší města jako Praha, Brno, Ostrava a Plzeň, dosud výrazně zvýhodněná, co se týče příjmů v přepočtu na obyvatele, přicházejí letos o více než miliardu. Naopak dvanáct miliard má přitéct do menších a středně velkých obcí.
Jenže jak už to tak v Česku bývá, ani tak dlouho a pečlivě připravovaná legislativa není zcela bezchybná. A pro někoho půjde o chyby s velmi bolestivými následky. Své o tom vědí především menší obce v jihozápadním pohraničí země, které leží v bezprostřední blízkosti Národního parku Šumava.
Kvůli nastavení některých daňových koeficientů přijde řada z nich o podstatnou část obecního rozpočtu. Někteří starostové hovoří dokonce o bankrotu.
Na křižovatce „Domlouvali jsme si schůzky ve Sněmovně, Senátu, mluvili jsme s panem Kalouskem, a dokonce jsme psali prezidentovi, ale zatím jsme se žádné výraznější odezvy nedočkali. Spíš na nás byl tlak, abychom to neřešili a zákon mohl být bez řečí schválen,“ říká Václav Vostradovský, starosta Kvildy. Radnice, kterou vede už ve třetím období, je jednou z těch postižených, které celou situaci ještě dokážou vcelku unést. Podle nejnovějších propočtů přijde letos přibližně o milion korun. Pro malou obec se 170 obyvateli jde však o třetinu rozpočtu, takže ztráta bude více než citelná.
„Máme rozjeté projekty s evropskými dotacemi, kde je od nás samozřejmě vyžadována spoluúčast. Stavíme čističku odpadních vod, rekonstruujeme vodovod, a to všechno se musí nějak zaplatit. Zároveň se ale musíme starat o turisty, a pokud dojde na lámání chleba, budou pro nás pochopitelně přednější místní obyvatelé,“ vysvětluje Vostradovský.
Turismus je s Kvildou spojen zásadním způsobem, jedná se totiž o tranzitní bod pro zbytek Šumavy. Horské městečko postavené poblíž jezerních slatí je v podstatě vstupní branou do pohraničního hvozdu. Když se vydáte z Prahy kolem Strakonic a po dlouhé době konečně minete kulisy domků s neonovými nápisy typu Lesbi show, případně Neue Mädchen, dorazíte na planinu obestavěnou typicky šumavskými domky a chatami. Řada bývalých rekreačních chat má vytlučená okna a zeje prázdnotou, menší sjezdovky plné lyžařů a zástupy běžkařů přesto dávají najevo, že pro turisty má Šumava stále své kouzlo. Právě z Kvildy se vydávají na západ nebo na jih směrem k Lipnu.
„Ročně tu obsloužíme asi tři čtvrtě milionu turistů,“ vypočítává Vostradovský. Je to jen o něco menší číslo, než kolik lidí ročně navštíví celý národní park. Z obecního rozpočtu dává Kvilda na turismus nemalou částku. Například na známý projekt zelených autobusů, šumavské hromadné dopravy, která turisty převáží po celém pohoří. Stejně jako ostatní obce přispívá také na takzvanou Bílou stopu, trasu šumavských běžkařských stezek, jejichž údržba stojí ročně celkem 2,5 milionu korun. „Turismu se ta vzniklá situace může výrazně dotknout. Myslel jsem, že alespoň kvůli tomu nás budou poslouchat,“ stěžuje si Vostradovský.
Virtuální kompenzace Samotné ministerstvo financí se brání a prohlašuje, že je v jednání naopak velmi vstřícné. Obcím údajně nabídlo ztracené peníze vrátit v rámci speciální rozpočtové operace. „Ministerstvo financí deklarovalo, že v individuálních případech je možné jednat s jednotlivými obcemi o kompenzaci,“ tvrdí tiskový mluvčí ministerstva Radek Ležatka. Řešení by mělo spočívat v tom, že úřad bude průběžně monitorovat finanční situaci obcí a s těmi postiženými následně „zahájí jednání ohledně způsobu pomoci a její výše“. Taková proklamace ale může šumavské starosty, kteří už teď vydávají peníze s cejchem nejistoty, jen těžko uspokojit. „Jsou to virtuální peníze. Nikde není nic napsané černé na bílém, a i kdyby k tomu nakonec došlo, půjde o jednorázovou akci,“ říká Vostradovský.
Naráží na fakt, že stát v posledních letech velmi těžko odhaduje, kolik na daních skutečně vybere, a tudíž i to, kolik jich mezi obce nakonec rozdělí. Loni byly příjmy státního rozpočtu dokonce o 42,6 miliardy nižší, než kolik ministerstvo financí optimisticky očekávalo.
Téměř za polovinu z toho může slabý výnos daně z přidané hodnoty, jejíž zvýšení nepřineslo skoro žádné příjmy navíc. Také letos došlo k navýšení sazby DPH a stát je i tentokrát velmi optimistický, že dokáže vybrat více peněz.
Obcí, které kvůli zákonu o rozpočtovém určení daní přijdou o příjem, je v České republice více. Vostradovský odhaduje, že jich bude něco přes padesát a v rozpočtech jim bude chybět 36 milionů korun. To je vzhledem k bilionovému rozpočtu celé země méně než zanedbatelná částka, pro menší vesnice a městečka pod dvě stě obyvatel je to ale otázka vlastní existence. Více než polovina ztracených příjmů je přitom koncentrována právě na Šumavu. Není to tak docela náhoda.
Šumavské obce mají totiž velmi rozsáhlé katastry. „Staráme se přibližně o tři a půl tisíce hektarů, což je na Česko neobvykle hodně. Je to dáno historicky. Půlka z toho patřila dřív sousední obci Bučina, která zanikla,“ popisuje Vostradovský.
Pražské tabulky V dřívějším znění zákona o rozpočtovém určení daní stálo, že k výpočtu příjmu obce je přikládána váha tří procent podle její rozlohy.
Abychom byli úplně fér, je třeba říci, že obce na Šumavě díky tomu patřily mezi zvýhodněné – za každý hektar navíc dostaly více peněz, přestože měly méně obyvatel než některé obce s podstatně menším katastrem. Nyní se zákon změnil tak, že rozloha se sice počítá s tříprocentní váhou, ale jen do poměru tří hektarů na obyvatele. Stručně řečeno, obce s nadprůměrnou rozlohou dostanou podstatně méně ve srovnání s předchozím rokem.
„Já bohužel neumím vymyslet systém, v kterém by se peníze přerozdělily spravedlivě tak, aby stát nikomu nic nesebral. My máme v Suché Lozi, kde jsem místostarostou, také velký katastr a pochybuji o tom, že pro šumavské obce je správa rozsáhlých pozemků tak finančně náročná,“ říká Petr Gazdík, poslanec za TOP 09 a jeden z hlavních obhájců zákona o rozpočtovém určení daní. „Je třeba také dodat, že i přes zmírnění disproporcí dostanou malé obce s velkým katastrem na osobu více daňových příjmů než drtivá většina obcí v kategorii 500 až 50 000 obyvatel,“ přidává ministerstvo financí argument, že zvýhodnění malých obcí trvá i nadále.
Jenže tak se situace může jevit v Praze v excelových tabulkách. Uprostřed šedé každodenní reality šumavského pohoří se nabízí docela jiný pohled. Nezainteresované nemusí zrovna přesvědčit výše zmíněná Kvilda, která i přes třetinový výpadek příjmů dokáže městské služby dál ufinancovat. Může se ostatně pochlubit několika čísly, na která okolní obce sotva dosáhnou. Zaprvé zde stagnuje počet obyvatel, což u stále rychleji se vysídlujícího pohraničí může být považováno za úspěch.
Zadruhé trvá zájem přespolních – zejména z hlavního města – o výstavbu rekreačních nemovitostí. „Tomu se prozatím bráníme.
Znamená to pro nás jen vyšší náklady a žádné příjmy navíc. My se rozhodně nechováme jako developer a neprodáváme pozemky jen tak někomu,“ tvrdí Vostradovský.
Nedá se tu žít Jen o pár kilometrů níže už ale cítíme docela jinou atmosféru. Příkladem může být Stožec, ještě před válkou poměrně bohaté městečko s necelými třemi tisícovkami obyvatel, dnes pomalu vymírající vesnička, v které napočítáte sotva dvě stě hlav.
Také Stožec přijde o podstatnou část příjmů obecní kasy. Z necelých šesti milionů bude mít o 3,5 milionu méně. „Nevím, jestli se dá provoz obce vůbec udržet,“ říká sklesle starosta Martin Černý. Vypočítává, že do roku 2015 má naplánované a rozpracované investiční akce za deset milionů. Kromě jiného také staví novou čističku. „Je to už druhá čistička v obci, což je samozřejmě absurdní pro dvě stě lidí. Stavět bychom ji nechtěli, ale kvůli pravidlům národního parku musíme,“ vysvětluje Černý.
Stožec má rozlohu podstatně větší – stará se o deset a půl tisíce hektarů, čímž se vysvětluje razantnější propad příjmů z daní.
Tady ale člověk skutečně pochopí, že omezení příjmů není na Šumavě zdaleka jediný problém. Většina obyvatel je tu nezaměstnaných (i když je těžké říci konkrétní číslo, většina z nich totiž v sezoně nárazově pracuje) s jen malou vyhlídkou na to, že by se situace mohla někdy změnit. Loni navíc správa národního parku zrušila manipulační sklad v blízkosti Stožce a všechny zaměstnance propustila. „Předtím, než vznikl národní park, tu dělalo 75 lidí ve stálých dělnických profesích, a to nepočítám lesníky. To je všechno pryč, nezbyl ani jeden. Chlapi teď berou práci třeba na čtrnáct dní. Občas mám pocit, že se tady nedá žít,“ říká Černý.
Kvůli nedostatku pracovních příležitostí, ale také kvůli špatnému společenskému zázemí (v obci například vůbec není doktor) se Stožec potýká se stále klesajícím počtem obyvatel. „Staří umírají a mladí odcházejí,“ shrnuje starosta. V minulých letech se tu ještě narodil dostatečný počet dětí, proto ostatně radnice stále provozuje školu a školku, další ročníky už ale nebude pravděpodobně schopná naplnit. Což kromě jiného znamená, že její provoz bude stát namísto dnešních 650 tisíc ročně něco přes milion. „Jestli se nic nestane, budeme muset školu časem zavřít, a po ní také místní obchod, poštu, zkrátka tu zůstane město duchů,“ říká starosta. Pro vesnici, která je od nejbližších měst vzdálena desítky kilometrů, by byl konec poskytování základních služeb naprosto fatální.
Pod rukou Bakaly V západní části Šumavy leží další veřejnosti dobře známá vesnička – Modrava.
I když jde o jednu z nejmenších obcí v republice, na finanční příjem si nikdy nemohla stěžovat. Trvalé bydliště tu má Zdeněk Bakala a obecní pokladna díky tomu patří mezi nejbohatší vůbec. Kromě toho, že si tu miliardář vybudoval luxusní sídlo, přispěl také investicí 25 milionů na vybudování vodovodu, turistického centra, parkoviště a kongresového centra. Po schválení zákona o rozpočtovém určení daní se ale na Modravě rozhodně nezačali radovat, byť je jejich situace ve srovnání se Stožcem o poznání jednodušší.
„Letos budeme mít propad o 3,6 milionu korun, tedy v našem případě asi o 82 procent. Když slyším zkratku RUD, mám chuť začít nadávat,“ říká starosta Modravy Antonín Schubert. On sám je předsedou Svazu obcí Národního parku Šumava a situaci vidí směrem ke státu hodně kriticky. Podle něj by stačilo, aby do zmiňovaného zákona byla zapuštěna formulka o tom, že propad příjmů na základě koeficientů nesmí být větší než pět procent. Takový návrh ale (bez velkého překvapení) přijat nebyl.
Schubert sám zval na Šumavu premiéra Nečase, ale po odeslání dopisu se dočkal jen mlčení. „Víte, já v tom vidím trochu paralelu s rokem 1938. Tehdy se stát také o pohraničí nestaral a místní lidé tu ve vzteku volili ty, kteří jim alespoň něco slíbili,“ nešetří ostrou kritikou Schubert.
Problém s daněmi Samotný zákon o rozpočtovém určení daní jistě přinese naprosté většině obcí úlevu a vyšší příjmy. „V současné fiskální situaci, kdy se na všech frontách tvrdě škrtá, je velký úspěch přidat obcím dvanáct miliard korun. Jsou vlastně jediné, komu se přidalo,“ trvá na svém Petr Gazdík a dodává, že podle něj je potíž šumavských obcí někde jinde.
Na rozdíl od většiny ostatních v Česku totiž nemají téměř žádné příjmy z daně z nemovitosti. Tuto daň si nastavují samy radnice a její výnos plyne plně do jejího rozpočtu. Jenže na pozemcích šumavských obcí jsou pozemky Národního parku Šumava a ten daň z nemovitosti platit nemusí. „Je to skutečně problém. Na našem katastru vlastní stát asi 99 procent pozemků,“ říká starosta Kvildy Vostradovský. Podle Gazdíka se vláda bude snažit kompenzovat spíše toto opatření, než aby měnila RUD. „Budeme na tom pracovat,“ tvrdí. Také ministerstvo financí potvrzuje, že je ochotné o takové změně jednat.
Nezbývá než doufat, že kompenzace přijde včas a bude dostatečně účinná. Specifickým problémům a potřebám šumavského pohraničí však v Praze moc nerozumějí. Dokazuje to i neexistující koncepce fungování národního parku, nemluvě o nekonečných ideologických sporech na téma kůrovec. Ty tady ale zajímají málokoho. Samotní starostové by raději viděli alespoň nějakou cestu, jak své obce oživit a nabídnout lidem práci. „Vlastně se moc nedivím, že nás neposlouchají. Například u nás je asi 150 voličů na obrovské rozloze. To nikomu volby nevyhraje,“ říká starosta Stožce Martin Černý. l
O autorovi| Tomáš Plhoň, plhon@mf.cz
