V pravidelných intervalech, které jistě jen náhodou přesně odpovídají volebnímu období, se můžeme těšit velké přízni svých politických zástupců jako občané i jako daňoví poplatníci. Představy politických stran, které mají na základě průzkumů veřejného mínění šanci opětovně vstoupit do sněmovny, se však pokud jde o daně dost výrazně liší.
Žádnou divočinu.
ČSSD, pro níž je člověk na prvním místě, „nepřipustí žádné daňové experimenty“, nechce zajišťovat rozpočtové příjmy celkovým zvyšováním daňových sazeb, ale nechce sazby ani předčasně snižovat. Hodlá posílit váhu přímých daní oproti daním nepřímým. U osob samostatně výdělečně činných plánuje přiblížit výši pojistného na sociální zabezpečení k úrovni pojistného zaměstnanců.
Magická patnáctka.
ODS, která volí činy místo gest, je rozhodnuta prosadit „daňovou reformu zcela zásadního typu“. Po jejím uskutečnění budou daně nižší, jednodušší a daleko lépe kontrolovatelné. To zajistí jednoduchá, nízká a rovná daň ve výši patnácti procent, a to jak z příjmů fyzických, tak právnických osob. ODS bude zároveň bránit neustálému růstu spotřebních daní a nevidí důvod ustupovat požadavkům Evropské unie na jejich zvyšování.
Až si na to vyděláme.
Koalice dá věci do pořádku tím, že „sníží daně a zvýší příjmy“. Zruší odvod na státní politiku zaměstnanosti, čímž sníží daňové zatížení práce, a tuto platbu bude financovat ze státního rozpočtu, tedy opět penězi náš všech. Prosadí zásadní posun od přímých daní k nepřímým, posun ke zdanění spotřeby od zdaňování příjmů. Sníží daně z příjmů právnických osob na 25 procent a podpoří jejich další snižování až na dvacetiprocentní hranici, jakmile to bude možné vzhledem k udržení rovnováhy veřejných rozpočtů.
Hrrr na boháče.
Základem daňové reformy KSČM by mělo být snižování nepřímých daní, které postihují všechny občany. Komunisté naopak podpoří zvyšování přímých daní na základě výše příjmu. Zavedou zvláštní daň na vybrané luxusní zboží, progresivně zdaní neproduktivně využívaný či špatně obhospodařovaný majetek. KSČM hodlá prosadit daňové prázdniny v případě vytváření pracovních příležitostí, zvláště v nezaměstnaností silně postižených regionech, v preferovaných oborech a při zaměstnávání čerstvých absolventů škol, tělesně postižených, Romů …
Omezené možnosti.
Nemá smysl spekulovat o tom, zda jsou uvedené návrhy myšleny vážně nebo jestli strany spoléhají pouze na to, že pro jejich uskutečnění nenajdou podporu v Parlamentu. Stojí však za to zamyslit se nad vlivem slibovaných změn na samotného poplatníka. Srovnáme-li sazbu daně z příjmů a ostatních odvodů se sazbami v zemích Evropské unie, dospějeme k závěru, že jsou na dolní hranici rozpětí v zahraničí. Porovnáme-li samotnou nejvyšší sazbu daně z příjmů fyzických osob (v Česku 32 procent) se sazbami v zahraničí, je tento rozdíl ještě markantnější než u právnických osob. Při výpočtu daňové povinnosti je však nutno vycházet nejen ze samotné sazby daně (a toto nesmyslné porovnání pro „zjednodušení“ mnozí s oblibou používají), ale hlavně z daňového základu. Při porovnání, co se do daňového základu zahrnuje a v jaké výši, musíme bohužel konstatovat, že možnosti poplatníků v České republice jsou značně omezeny.
Neexistuje možnost podat daňové přiznání za manžele společně a snížit tak daňovou progresi, neexistuje možnost uplatnit výdaje na druhý byt, u zaměstnanců nelze uplatnit řadu dalších v zahraničí běžných položek… V případě právnických osob lze jen pomalu tvořit opravné položky k neuhrazeným pohledávkám, tvorba rezerv na kursové ztráty, nevyčerpanou dovolenou, očekávané výdaje je daňově neuznatelná a tak dále. Při důkladném porovnání těchto skutečností dojdeme ke závěru, že daňová zátěž v Česku je ve skutečnosti vyšší než v zahraničí.
Jistota.
Politici by spíše než populistickými sliby měli poplatníkům dát jistotu upřesněním daňových zákonů, které obsahují řadu nejasných pasáží. ODS navržená změna je sice jednoduše proveditelná, ale poplatníci by spíše přivítali například zajištění funkčnosti soudů. Jestliže podnikatel své zboží prodá, a tento výnos již před obdržením kupní ceny zdaní, chce mít jistotu, že fakturovanou částku skutečně obdrží. Pokud dojde k rozporu, který musí být řešen soudní cestou, pak je nutné, aby rozhodnutí bylo včas a napoprvé správné.
Samostatnou kapitolou je soud rejstříkový. Trvá – li změna osoby jednatele řadu měsíců a podnikatel je v této době v zásadě paralyzován, jistě ho napadne myšlenka, jak efektivně stát jím zaplacené daně vynakládá. Rovněž tak přístup finančního úřadu nebývá vždy vstřícný. Pokud si poplatník vyloží nepřesné znění zákona jinak než jeho finanční úřad, je mu takto vzniklý rozdíl na dani doměřen. S tímto dluhem je však i splatné penále, které činí 0,2 procenta za každý den, to znamená 73 procent z dlužné částky ročně! O takovémto výnosu by jistě rádi slyšeli všichni investoři.
