Jsem rád, že jste v čísle 23 publikovali článek Jaromíra Hurníka z odboru měnové politiky ČNB, který vysvětluje některé přístupy ČNB k otázkám řízení úrokových sazeb v zájmu udržování cenové stability. V článku však není definováno, jaká je ona „žádoucí úroveň úrokových sazeb“. Výklad pana Hurníka a tvrzení, že objem repo operací ve „zvoleném režimu“ neovlivňuje objem poskytnutých úvěrů považuji za fundamentalistický a nedialektický. Zaráží především jeho konstatování, že „v tomto režimu se centrální banka o konkrétní výši úrokových sazeb spojenou s daným množstvím (peněžní zásoby) nezajímá“.
Autor článku pan Hurník bude nyní jistě namítat a odvolávat se na znění zákona o ČNB, který v paragrafu 2 dává na první místo péči ČNB o cenovou stabilitu. Na druhém místě však zákon určuje ČNB povinnost podporovat obecnou hospodářskou politiku vlády, vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu. A na tuto svoji funkci ČNB zřejmě v zásadě rezignovala, neboť dala výraznou a neadekvátní preferenci prvnímu cíli. Tomu cíli pak zřejmě přizpůsobila svoji měnovou a regulační politiku, metody a nástroje, včetně takzvaného inflačního cílování. Situace by ovšem byla méně dramatická, kdyby ČNB svými konkrétními kroky v řízení úrokových sazeb tyto cíle již delší dobu výrazně „nepodstřelovala“.
Prezentovaný „měnově-politický režim“ inflačního cílování se přitom, dle mého názoru, ukázal jako problematický, neboť přispěl k přechodu ekonomiky do současné deflační fáze, která procesu nastolování makroekonomické rovnováhy evidentně nepřispívá. Domnívám se dále, že konkrétní rozhodování ČNB o snižování úrokových sazeb bylo v minulých letech značně nepružné a reakce na měnící se ekonomické podmínky, ale zejména na prudké nežádoucí zpevňování Kč, značně opožděná. Teprve po několika vlnách neúspěšných otevřených a skrytých intervencí na devizových trzích se ČNB opožděně rozhodla marginálně snížit úroveň úrokových sazeb pod úroveň sazeb Evropské centrální banky (ta je navíc obecně kritizována za udržování neadekvátně vysokých úrokových sazeb, které přispěly k podstatnému snížení dynamiky ekonomického růstu Eurozóny).
V ekonomické teorii a praxi se všeobecně připouští, že mírný inflační pohyb cen v rozsahu tří až čtyř procent ročně (ovšem s výjimkou vlivu deregulací) spolu s intenzivními marketingovými snahami podnikové sféry přispívá k urychlování ekonomického růstu a ke snadnějšímu řešení dílčích ekonomických nerovnováh. Vysoce restriktivní pojetí měnové politiky ČNB s přehnaným důrazem na cenovou stabilitu, udržování relativně vysokých úrokových měr ve vztahu k vnějšímu prostředí (ale i ve vztahu k postupně klesajícímu výkonu české ekonomiky) a z toho vyplývající málo účinný boj proti posilující české měně zřejmě přispěl ke zhoršení úrovně konkurenceschopnosti, zejména malých a středních českých podniků před očekávaným vstupem ČR do EU. Tuto zhoršenou výchozí pozici bude po vstupu do EU již obtížné dohánět a řadu českých podniků zřejmě čeká období velkých problémů. Tento faktor považuji za velmi podstatný.
Domnívám se dále, že bankovní sektor jako celek neplní dostatečně svoji tradiční funkci, spočívající v transformaci primárních vkladů zejména v investiční úvěry podnikatelským subjektům. Takové úvěry by pak měly přispívat ke zvyšování produktivity práce, k urychlování zdravého ekonomického růstu a ke snižování míry nezaměstnanosti v ekonomice. Místo toho je však stále větší podíl úvěrových zdrojů v ekonomice používán na refinancování kumulovaného státního dluhu a spotřeby obyvatelstva. Vývoj struktury HDP v posledních letech (včetně nedávno zveřejněných výsledků růstu HDP za 1. čtvrtletí 2003) to jen potvrzují. Růst společenské produktivity práce je pak dosahován primárně tou nejméně žádoucí cestou – zvyšováním nezaměstnanosti.
Domnívám se, že politika „žádoucích“ (?) vysokých úrokových sazeb vede k růstu objemu bezrizikových repo úložek v aktivech komerčních bank a ke snižování podílu úvěrů, směrovaných zejména do českých podniků (pod současných pouhých cca deset procent). Nejde tedy jen o otázky vývoje celkového objemu poskytovaných úvěrů, ale též o otázky struktury použití úvěrových zdrojů. Tu by se ČNB měla snažit svými nástroji aktivněji ovlivňovat.
V kombinaci s neúspěšnými intervencemi ČNB proti posilující měně (ztráta na úrocích u nakoupených devizových rezerv v rozsahu úrokového diferenciálu) vedla zřejmě mimo jiné také k dopadům do úrovně zisku ČNB, k výraznému snížení příspěvku ČNB do státního rozpočtu, a tím i k prohloubení jeho schodkovosti. To vše za situace, kdy v důsledku podvazování exportní schopnosti v důsledku příliš silné měny a v důsledku nedostupnosti úvěrů do oblasti investic klesá i ziskovost většiny českých podniků a z toho vyplývající daňové povinnosti vůči veřejným rozpočtům.
Relativně vysoké úrokové sazby inkasované komerčními bankami nevedly však automaticky ke zvyšování jejich zisku a ke zvyšování odvodu daní do státního rozpočtu. Tlak ČNB na zvyšování kapitálové přiměřenosti komerčních bank a na vytváření oprávek k rizikově váženým aktivům vedly v minulosti také k relativnímu snižování daňových základů. Značná část pochybných úvěrů byla pak průběžně vyváděna do Konsolidační agentury. Rozpouštění vytvořených oprávek až nyní zvyšuje tvorbu zisku v komerčních bankách, vytváří značný polštář pro jejich hospodaření a zvyšuje základ pro výplatu dividend novým zahraničním vlastníkům.
Z článku pana Hurníka vyplývá, že ČNB bohužel v podstatě rezignovala na cíl realizovat takovou měnovou politiku, která by přispívala k dosahování celkové ekonomické rovnováhy a podporovala zdravý ekonomický růst.
Ivan Reus, Praha
