Pobočka americké organizace German Marshall Fund se podílela na dopisu Obamově vládě
V polovině července zaslalo 22 významných osobností z devíti zemí střední a východní Evropy otevřený dopis Obamově vládě (EURO 30/2009). Vyjádřili v něm obavy ze sílícího vlivu Ruska v tomto regionu a z jeho opomíjení USA. Dopis neměl v USA žádný velký ohlas (EURO 33/2009). Na konci srpna však překvapivě spor o něj, a především o jeho původ, vyvolal na on-line stránkách amerického dvouměsíčníku National Interest viceadmirál Ulrich Weisser, šéf politického a plánovacího štábu na německém ministerstvu obrany v letech 1992 až 1998 a dnes poradce vlád a průmyslu.
Weisserův postoj
Weisser v článku pro srpnové číslo časopisu Atlantic Times zmínil, že koncept dopisu navrhla pobočka americké nevládní organizace German Marshall Fund v Bruselu (GMF). Weisser dopis kritizuje. Patří totiž k proudu německého myšlení o zahraniční politice, který by bylo možné označit jako „Rusko na prvním místě“. A je v opozici vůči skupině, jež se domnívá, že německá zahraniční politika by měla dávat střední Evropě přednost před Moskvou.
Weisserovy noticky v článku si všiml redaktor časopisu National Interest Jacob Heilbrunn a tvrdě zaútočil na bruselského šéfa GMF Rona Asmuse, protože veřejně nepřiznal podíl na napsání dopisu. Asmus nejprve odpověděl na Heilbrunnovy otázky v obsáhlém e-mailu. Píše v něm, že GMF dopis nenavrhl. Ale přiznává, že vznikl na základě práce studijní skupiny, kterou GMF podporoval, aniž by však za ni nesl odpovědnost: „GMF chtěl analýzu a naše zadání a podpora byly v tomto ohledu jasné. Nepřáli jsme si, aby se název naší instituce objevil pod nějakým článkem. Souhlasili jsme však s tím, že mohou, pokud budou chtít, napsat text, který bude vycházet z analýzy.“
Heilbrunnův útok
Dopis svědčí o vlivu GMF – přinejmenším o tom, že organizace posloužila jako výzkumná laboratoř pro jeho napsání. A je důkazem, že instituce působící v pozadí mohou ovlivňovat mínění veřejnosti o vážných zahraničně-politických otázkách. Organizace jako GMF, kterou by bylo možné zařadit na americké polické scéně ve vztahu k Rusku mezi takzvané liberální jestřáby, se chová jako neokonzervativci. Stejně jako oni se snaží ovlivnit veřejnost a Obamovu vládu, aby ve jménu atlantické orientace a svobody zaujaly vůči Rusku tvrdší postoj.
A využívá k tomu zdánlivě samostatnou iniciativu zneklidněných středoevropských osobností, jež by mohla mít poněkud větší dopad než pečlivě sepsané memorandum od jakkoli významného západního think-tanku.
Asmusova obrana
Na tento Heilbrunnův útok odpověděl Asmus stejně ostře. V odpovědi na on-line stránkách časopisu National Interest tvrdí, že byl pouze projektovým manažerem malého grantu, který GMF poskytl budapešťské organizaci Mezinárodní centrum pro přechod k demokracii. Ta měla sestavit skupinu myslitelů ze střední a východní Evropy, aby prodiskutovali změnu postoje v tomto regionu vůči USA.
Především se však za prvé dopis netýká Ruska, ale USA a změny postoje v regionu vůči nim. To prý zejména uniklo Heilbrunnově pozornosti. Za druhé není zaměřen proti Obamovi. Ten se totiž v posledních 20 letech od pádu železné opony neúčastnil diskusí o rozšíření NATO a o Rusku a jeho znalosti o těchto zemích a o jejich problémech jsou dosud spíše mizivé. To je také důvod, proč je dopis určen Obamovi a jeho vládě. Za třetí dopis není rusofobní. Je to možná důsledkem lenosti západních intelektuálů, že když lidé ze střední a východní Evropy promluví o Rusku, nedokáží porozumět jejich starostem. Nesnaží se je pochopit, ale označují je okamžitě za rusofobní, aby znehodnotili jejich argumenty. Nakonec Asmus odmítá Heilbrunnovo tvrzení o vlivu GMF. Jeho předpoklad, že GMF vše z pozadí řídil, je chybný. Bylo by skvělé, kdyby měl GMF onu moc, kterou této organizaci a Asmusovi přisuzuje Heilbrunn, ale bohužel tomu tak není.
Spor mezi realistou Heilbrunnem a liberálním jestřábem Asmusem jen potvrzuje, že dopis byl určen té části Obamovy vlády, která zaujímá vůči Rusku obezřetnější postoj. Paradoxní pak je, že se vedl na stránkách časopisu, který v roce 1985 založil zakladatel neokonzervatismu Irving Kristol.
