Nejzávažnější z problémů českého zdravotnictví jsou důsledkem předstírání, že lze mít něco zadarmo. Dokud si designéři systémů zdravotnictví (u nás i ve světě) neuvědomí nereálnost takového cíle, bude tento obor stále v krizi.
Existují ovšem reformní kroky, které by zdravotní péči nejen zkvalitnily, ale zlevnily, a přitom s posvátným principem „zdraví zdarma“ v žádném rozporu nejsou. V čem ten zázrak spočívá? Jednoduše v rušení zákazů. Jedním z horkých kandidátů je jedno omezení v oblasti lékové politiky. Dle současných českých i unijních předpisů je zakázáno, aby výrobci léčiv veřejně propagovali své produkty, které nejsou volně prodejné (tedy léky „na předpis“). O lécích na předpis se tak můžete dozvědět prakticky výhradně od svých lékařů. Jaké jsou vlastně důvody existence takového omezení? Proč se nesmím o existenci léku dozvědět z televize nebo třeba ze stránek Profitu? Mezi smysluplná zdůvodnění nemůže patřit (samo o sobě pravdivé) tvrzení, že pacienti lékům nerozumí. Spotřebitelé totiž nejsou školenými odborníky prakticky na žádné produkty - přesto jim stát milostivě dovoluje dozvídat se v reklamách o automobilech, pračkách, elektronice atd. Důvodem nemůže být ani skutečnost, že se léky nějak dotýkají zdraví - vždyť reklamy na vitaminové přípravky, léčivé extrakty, prostředky zdravé výživy či dokonce na volně prodejné léky povoleny jsou! Léčiva obecně navíc procházejí těmi nejnáročnějšími testy, bez nichž se vůbec nemohou na trhu objevit, a léčiva na předpis si ani sami koupit nemůžeme. Snad jediným zdánlivě racionálním ospravedlněním takového zákazu je skutečnost, že uvolnění reklamy by vedlo ke zvýšení spotřeby léků a k následnému nárůstu nákladů zdravotnictví. Je pravda, že s lepší informovaností by se možná k lékařům dostavilo víc pacientů, ale ti by nejspíš s lékaři mnohem lépe spolupracovali. Možná by se tak sice zvýšily náklady na prevenci i na léky, ale v důsledku včasnější a účinnější terapie by poklesly náklady na léčení následků nemocí. Celkové náklady zdravotnictví, a to alespoň v dlouhém horizontu, by tak nejspíše poklesly. Legalizace reklamy na předepisovaná léčiva není žádným naivním úletem radikálního ekonoma posedlého svobodou podnikání či kampaní farmaceutických společností (některé by na tom mohly dokonce prodělat!). V mnoha vyspělých zemích není tato komunikace mimo zákon postavena. Jediné uskupení, které se takovému postupu brání, je Evropská unie, a to i navzdory hlasitým proklamacím o právech pacientů na „informace o nemocích, dostupných léčbách a způsobech zlepšení kvality jejich života“. Naše ministryně zdravotnictví Emmerová, jakožto členka odborné skupiny EU pro osteoporózu, jistě ví, jak závažný problém jen tato nemoc představuje a do jaké míry je způsobena nevědomostí na straně postižených žen. Kdyby dala řeč s evropskými rezortními kolegy a podařilo se jí prosadit legalizaci reklamy, byla by hrdinkou nejen u ministra financí, ale u stovek tisíc žen, jejichž zdraví by velmi prospěla. Nic to nestojí, je to tak jednoduché: prostě zrušit zákaz.
autor je ekonom
