Zdeněk Schwarz: Záchranka je jako manželka

Zdeněk Schwarz má jasno: „Byla to cílená kampaň, jak mě odsud dostat.“ Šestnáct let šéfoval pražské záchrance, kterou vytáhl mezi evropskou špičku, což mu neupřou ani jeho kritici. Hospodaření měl vyrovnané, žádný pracovní průšvih ani skandál kolem zakázek se nekonal, a přesto jej pražská rada navzdory doporučení vlastního auditu odvolala. Stačilo pár návštěv odborářů, kteří přitom nereprezentují ani celou záchranku.

Nečekal to Schwarz, řadoví zastupitelé včetně těch koaličních ani samotní odboráři.

Už jste se s odvoláním srovnal?

S tím se nesrovnám nikdy. Záchranka je srdeční záležitost. To je jako manželé při rozvodu. Hádají, vraždí se, ale stejně se k sobě vracejí. Jsem tu 32 let. Zůstanu jako řadový doktor. Vždycky jsem sloužil. Co nejsem senátor, mám půl úvazku.

Kvůli penězům, nebo vás práce v terénu tak baví?

Jsou lidé, kteří prosedí celé dny na rybách u vody, někdo jezdí na kole. Je to otázka priorit. Řada lidí na záchrance, ale i obecně, má dva pracovní úvazky. Dá se to skloubit. A ředitelský plat? No, není žádný zázrak. Mám se všemi příplatky asi tak sedmdesát tisíc. Doktoři na záchrance berou 90 tisíc, někde měli dokonce 200 tisíc.

To není málo. Proč tedy nechtějí doktoři na záchranku?

To je logické. Na záchranku se nikdo moc nehrnul, ani když byl doktorů dostatek. A to už dnes není, takže klesá i počet potenciálních adeptů k nám. Obory, které mohou na záchrance pracovat, chybějí výrazně i v nemocnicích. Medicína se strašně atomizuje, superspecializuje, roztříštila se na mraky oborů. Celý problém vzdělávání se dvacet let točí kolem toho, kolik má být oborů. Nikdo nechce ustoupit z pašalíku, všichni trvají na tom, že musejí být malinký samostatný obor. Možná kapacita mozku už není tak velká, aby pojala rozvoj medicíny, jeden člověk už zkrátka nezvládá mít širší záběr.

To ale na druhé straně znamená, že běháte od jednoho specialisty k druhému a bez výsledku…

To tak je. To je problém dnešního zdravotnictví. My se s tím setkáváme nejvíc a dotýká se to naší práce. Hrabeme se ve stohu zdravotZáchranka nické dokumentace s tisícem vyšetření a nedopátráme se, co tomu člověku vlastně je. Na co pak ta vyšetření jsou? To je neumí nikdo vyhodnotit? Zjistíte, že pacient prošel rukama několika doktorů a každého zajímalo jen to jeho…

Lékařů, kteří by uměli uvažovat komplexně, je velmi málo. Když se mě ptají pacienti nebo známí, co s tím, říkám jim: Vy potřebujete detektiva Colomba, aby se dopátral příčin obtíží. Když jsem já nastoupil na chirurgii, dělali jsme všechno od hlavy k patě.

Když přivezli bouračku, operovali jsme hlavu, hrudník, střevo, nohu, cévy. Dneska by to byl trestný čin – s hlavou musíte na neurochirurgii. Nebo přijdeme na emergency a tam nám sloužící doktor řekne: „Já ale hrudník neumím.“ Přijedeme s proříznutou tepnou na noze a on vám oznámí, že tu nemá cévaře a musíme na Homolku. My umíme medicínu povrchně, ale všechny fáze stavu, kdy jste jednou nohou v truhle. Rodíme i ohledáváme mrtvoly. Musíme zvládat všechny obory a věkové kategorie. Přitom jen pediatrie se dělí na řadu specializací. My musíme umět resuscitovat dítě po porodu. Málokdo to chce dělat a brát na sebe to riziko. Sanitka odjede a je tam advokát.

To přeháníte…

Ve Státech je to běžné. Už i u nás se řada advokátů specializuje na zdravotnictví. Pán, kterému v Hradci před pár lety omylem vyoperovali zdravou ledvinu a zahubili jej, dostal 400 tisíc. Dnes by dostal třeba 15 milionů.

A není to spíš tak, že se lidé brání žalobami proti přehmatům „bílé mafie“, která se navzájem kryje?

Ano, ale určitá část stížností má finanční motivaci. A advokáti se dnes neuživí. Když někdo může zažalovat McDonald’s, že má horkou taštičku, a vyhrát miliony dolarů… Doba se zbláznila. Zdravotnictví je další otevřená Pandořina skříňka. A ten trend sem z Ameriky přichází. Přitom procentuálně byste se divila, jak málo bylo u nás zanedbání.

Kolik máte stížností?

Přibývá jich. Myslím tak kolem 30 ročně a tak pět případů je oprávněných. Většina si u nás ale nestěžuje na kvalitu péče a odborné pochybení…, to není laik schopen posoudit, ale třeba na to, že záchranka přijela pozdě, odvezla pacienta, kam neměla, že se záchranář choval hrubě. Nejčastější stížnost je na neetické chování. Třeba si postěžujete, že je paní těžká, tlustá… U soudu končily převážně stížnosti kverulantů, ale když většině lidí vysvětlíte, že byl zásah v pořádku, přijmou to.

Kolik máte pochval?

Kolem tří set. Myslím, že je to proto, že záchranka funguje tak, jak funguje. To jsem se pochválil… Ale i třeba proto, že jsem vymyslel letáčky, které dávají posádky příbuzným nemocného. Záchranáři nemají často čas se s nimi vybavovat. Je to takový návod, co mají příbuzní dělat potom, co sanitka odjede. Je tam zatržená nemocnice, kam pojedou. V letácích je uvedeno i to, kam se mají obrátit, když jsou spokojení nebo když si chtějí stěžovat. Většina pochval je na systém, například že záchranka přijela včas, že jim dispečerka poradila, co mají dělat, i když se jim třeba nelíbil tón jejího hlasu.

Jak s reakcemi pracujete?

Každý zaměstnanec se o tom dozví a všechno ověřujeme, abychom se vyhnuli tomu, že by byl zaměstnanec nespravedlivě potrestán, ale i pochválen. Někteří zaměstnanci si totiž psali pochvaly sami na sebe nebo se stalo, že posádka nutila rodinu, aby napsala poděkování. A stížnosti bývají často velmi subjektivní. Když jde někomu o život, bývají lidé na obou stranách vystresovaní. Někdy jsme drsnější, hrubší – obecně i doktorky začnou být vulgární, když k nám nastoupí –, což mohou chápat lidé v kritických situacích jako nedostatek empatie.

Když si třeba záchranář zanadává, že nemůže projít s nosítky, a nedej bože kopne do botníku a vám bude umírat maminka, budete ho vnímat jako hrubiána, hulváta, ale pro něj je to rutina. Nemůžeme se hroutit pokaždé, když někdo umírá. Když udělají zaměstnanci něco mimořádného, riskují, projeví odvahu, napíšeme hned odměny, pak poděkujeme písemně. Někdy chce ocenit záchranáře starosta a my je navrhneme. Často se ale bohužel stane, že ani nepřijdou nebo třeba přijdou do Brožíkova sálu v keckách. Jsem z toho zklamaný.

Tak proč se cítí nedocenění? Prý si neuvědomujete, že tu skvělou záchranku vám dělají oni…

Mají vysoké platy, zavedl jsem pro ty nejlepší výlety do zahraničí… To mi také vytkli, přitom tam byl pokaždé někdo jiný a vybírali je jednotliví vedoucí. Já je jen schvaluji. Každý rok na Vánoce jim děkuji, na neformálních setkáních jim děkuji. Myslím, že je to jen argument, abych vypadal jako tyran.

Stěžoval si někdo z pacientů na vás?

Jednou. Před 16 lety. Ten člověk na mě vytáhl bouchačku. Jeho tatínek zemřel. Když jsem přišel, už jsem mohl jen konstatovat smrt. On mi dal pistoli k hlavě: „Ty hajzle, koukej ho zachránit.“ Jeho manželka na něj zařvala, on se otočil a já jsem utekl. Druhý den si přišel stěžovat na doktora, a když viděl v ředitelské kanceláři mě, hodil po sekretářce monitor. Zpacifikoval ho náš právník.

Prý jste nepomohl člověku, který spadl do díry…

To je událost stará dvacet let. A celou tu dobu se za mnou táhne. Video, které natočili hasiči a někdo ho od nich dostal a sestříhal, je na YouTube. Dělník se propadl do světlíku zhruba tři metry hlubokého a já jsem k němu lezl po střeše. Všichni další dělníci mi říkali, ať tam nelezu, že se taky propadnu. S tím pánem jsem se bavil. Jsem původem chirurg a traumatolog, věděl jsem, co mu je a že není ochrnutý. Zavolal jsem hasiče, aby ho vytáhli, mají na to speciální vybavení.

Velitel zásahu mě pořád napadal, nutil mě, abych tam vlezl, nevím proč. Stejně bych tam jen překážel. Ředitel záchranky mě za to potrestal, já jsem se odvolal ke komoře. Ta řekla, že jsem všechno udělal tak, jak jsem měl, a ředitel musel vzít postih zpátky. Nakonec se mi za to omluvil. Já jsem ale dodnes dehonestovaný před národem, že jsem odmítl pomoci. Od začátku po mně šli.

Kdo?

Lidé, kteří ze záchranky odešli po revoluci a založili si soukromé firmy. Chtěli, aby záchranka fungovala jinak. Ředitelem byl jmenován po revoluci agent Státní bezpečnosti. Ten začal záchranku systematicky ničit. Pamatuju si, jak přišel na poradu s tím, že musíme zrušit převozy nedonošených dětí, že to není ekonomické. Převzal je jeho kamarád. Podobně repatriace.

Tak proč to dělají soukromé firmy, když se to nerentuje? Záchranka se ořezávala. V té době se zmrvilo české zdravotnictví. Co nejvíce vydělávalo – laboratoře, kardiologie – se přenechalo soukromníkům. Já jsem nastoupil do funkce a trend privatizace záchranky jsem začal nabourávat. A začal jsem záchranku čistit od lidí, kteří ji degradovali. Tady se strašně kradlo. Chybělo vybavení a záchranka byla ve ztrátě 11 milionů. Tihle lidé začali po mně jít. Celou dobu, co tu jsem, tu byly snahy privatizovat. Největší tlak je od samaritánů, kteří mají převozovou službu, několik stanovišť ve Středočeském kraji, vyhráli výběrové řízení na letiště a chtěli by i Prahu. Privátní firmy proti mně vedly kampaň. Knihu Černá záchranka financovaly také ony, což samy přiznaly.

Ale teď po vás šli odboráři.

Můj kamarád tomu říká eurospratek. Je to člověk kolem třiceti let, který vyrůstal ve zmršeném školství. Když si po revoluci paní učitelka stěžovala na Pepíčka, jeho tatínek běžel do ředitelny a Pepíčkovi doma řekl, že paní učitelka je kráva. Tahle generace neuznává autoritu, nemá respekt, nezná hranice mezi podřízeným a nadřízeným a demokracii chápe jako anarchii. Na pražské záchrance je všechno špatně. Stěžovat si na Schwarze je takový sport. Tihle lidé dělají revoluci tehdy i teď…

Ale odboráři říkají, že všichni po nepodařeném pokusu o vaše odvolání v roce 2006 museli odejít…

Odešli tři z těch revolučních. Já jsem nikoho nevyhodil. Ano, odešlo 170 lidí, ale během deseti let. Z toho přes šedesát lidí odešlo k jiným firmám, když jsme zrušili převozovou službu. Fluktuace zaměstnanců je dnes nejmenší v historii. To už ale nikdo nenapsal. A stokrát opakovaná lež se stává pravdou. To je, jako když vám někdo řekne, že vám manžel zahýbá se sousedkou. Poprvé nad tím mávnete rukou, když to řekne posté, možná tomu uvěříte, pak ho vidíte, jak se s ní baví, a už vám to v hlavě šrotuje. Je to cílená kampaň, která má za cíl mě odtud dostat. Já to nazval šikanou.

A oni tvrdí, že šikanujete vy je…

Nikdo konkrétně neřekl jak a audit nic takového neprokázal. Drobné malicherné věci vedly k cíli. Někdo možná zneužil i odboráře.

Kdo a proč?

Možná jen proto, že záchranka je dobrá značka. Funguje, hospodaření má excelentní, kdo by nechtěl být ředitelem takové organizace? Čtyři roky nemusí nic dělat, záchranka pojede samospádem.

Proč jste odmontoval dispečerkám, které chtěly proplácet přestávky, kuchyňskou linku a nechal zlobivé záchranáře rotovat?

Podle zákoníku práce na proplácení přestávek nemají právo a já chci, aby tu hodinu na odpočinek během 12hodinové směny využívaly. Pro jejich dobro. Kuchyň se měla přestěhovat a rotovat chtěli před devíti lety sami odboráři, aby byli rovnoměrně vytížení. Na některých stanovištích se jezdí víc, jinde méně. Vždy když se stěhovali zaměstnanci, zohledňovaly se jejich námitky. Poslední rotace byla letos v únoru. Z 35 lidí řeklo 32, že jsou na tom lépe. Na jiných záchrankách se s vámi vůbec nebaví.

A najednou někdo řekne, že je to špatně, protože se to hodí proti Schwarzovi. Druhá věc je, že byste ani nemohla zajistit provoz. O dovolených všichni slouží, jak je potřeba. Ano, v některých případech to funguje výchovně. U hasičů jsou také trestné stanice, kam chodí sloužit ti, co mají problémy. Jestliže si ostatní stěžují na stanovišti, že tam konkrétního kolegu nechtějí, co s ním uděláte? Musíte jej dát jinam. Když přijde někdo nový, je třeba ho dát k někomu zkušenému. Rotace byly vždy. Jim nejde o věcnou stránku, ale o to, abych vypadl. Sledují, jaké mám hodinky, auto, co dělá moje žena, chodili k mým rodičům, pomlouvali mě, kde mohli. Vytahují se staré věci. A nakonec se jim to povedlo.