Pro dosažení barcelonského cíle musí být silný politický závazek
Evropský parlament před pár týdny v prvním čtení schválil sedmý rámcový program Evropského společenství pro výzkum, technický rozvoj a demonstrace na rozpočtové období 2007 až 2013 (7. RP). V kontextu naplnění cílů Lisabonské strategie hlavní instituce Evropské unie vyvíjejí řadu nástrojů, jejichž hlavním cílem je vytvoření dynamického a prosperujícího prostředí pro podporu synergie znalostního trojúhelníku - výzkumu, vzdělávání a inovací. Takzvané rámcové programy jsou hlavním nástrojem podporujícím vytvoření evropského výzkumného prostoru (ERA), jehož cílem je dosáhnout lepší soudržnosti v této oblasti a přispět ke zlepšení konkurenceschopnosti Evropy. Mezi další významné institucionální nástroje podpory, jejichž koncepcí se v současné době zabývá Evropská komise, patří vytvoření Evropské rady pro výzkum a vznik Evropského technologického institutu.
Barcelonský cíl.
Vzhledem k zaostávání Evropy za jejími hlavními ekonomickými konkurenty se členské státy unie před několika lety zavázaly ke splnění takzvaného barcelonského cíle, totiž zabezpečit nárůst finančních prostředků na výzkum a vývoj na úroveň tří procent HDP do konce roku 2010 s tím, že dvě třetiny investic mají pocházet ze soukromého sektoru. Tento cíl představuje jeden z implementačních nástrojů Evropské unie pro naplnění Lisabonské strategie zaměřené (velmi stručně řečeno) na vytvoření vysoce konkurenceschopné společnosti při současném zachování sociální soudržnosti. Údaje v letošní zprávě Eurostatu však říkají, že výdaje na výzkum a vývoj v rámci celé unie i nadále stagnují: v roce 2003 představovaly 1,92 procenta HDP, o rok později 1,9 procenta HDP. Nad cílenou tříprocentní metu v roce 2004 vystoupaly pouze investice ve Švédsku - 3,74 procenta. Situace v České republice je rovněž nelichotivá. V roce 2004 celkové výdaje na výzkum a vývoj dosáhly v Česku 1,28 procenta HDP, přičemž 0,81 procenta představují investice soukromého sektoru. Ukazuje se také, že Česká republika není schopna z programu čerpat takovou částku, jakou do něho přispívá, a míra naší účasti v rámcovém programu patří mezi nejnižší v rámci celé unie.
Pakt pro výzkum a inovace.
Podpora výzkumu a inovací je pro Evropskou unii klíčová. Rozdíly ve schopnosti inovací jsou však mezi jednotlivými státy propastné. Zejména severské země dosahují velmi dobrých výsledků, jiné však - jak uvádí loňská zpráva Innovations Scoreboard (EIS 2005) - budou potřebovat zhruba 50 let, než se dostanou na současnou úroveň inovací ve Spojených státech. Do této skupiny států označovaných jako „catching up“ patří i Česká republika, a to na rozdíl od Maďarska a Slovinska, u nichž studie předpokládá (úroveň inovací byla analyzována z hlediska inovačních podnětů, vytváření znalostí, inovací a podnikatelského ducha, aplikací a duševního vlastnictví), že by mohly dosáhnout evropského průměru inovací zhruba do dvaceti let.
Na začátku tohoto roku skupina expertů pod vedením Eska Ahoa (bývalého premiéra Finska, dnes prezidenta Národního fondu pro výzkum a vývoj - pozn. autorky) zveřejnila zprávu „Creating an Innovative Europe“, ve které poukazuje na výraznou propast mezi politickou rétorikou o dosažení evropské znalostní ekonomiky a dlouhodobou realitou finančních výdajů a prosazováním přijatých priorit v této oblasti. Tato nezávislá skupina expertů apeluje na přijetí společného „paktu pro výzkum a inovace“, balíku synchronizovaného a simultánního úsilí vyžadujícího silný politický závazek jak na národní, tak evropské úrovni. Jedním z hlavních závěrů zprávy je potřeba vytvoření trhu přátelského k inovacím, na kterém podnikatelské subjekty mohou zavádět nové produkty a služby.
Jestliže Evropa na tomto poli nebude ve společném postoji dostatečně důrazná, rozdíly v úrovni jednotlivých států se budou zvyšovat a přirozeně hledáním vlastních aktivních strategií jednotlivých zemí budou v rozporu s principem koncentrace rozmělňovány finanční prostředky. Dosažení stanovených lisabonských, potažmo barcelonských cílů mizí v nedohlednu. Státy by tedy měly přijmout podobně silný politický závazek, jako když se členové Evropského společenství v roce 1986 dohodli zasadit se za rychlou implementaci jednotného trhu. Země musí do důsledků akceptovat vše, případně i negativní aspekty, aby bylo dosaženo celkového cíle.
Rámcový program posedmé.
Sedmý rámcový program je považován za klíčový prostředek pro podporu cílů Evropské unie a kromě zvyšování konkurenceschopnosti prostřednictvím zvýšených výdajů na výzkum má také podporovat oblasti výzkumu, do kterých trh přirozeně neinvestuje. Na základě odhodlání států unie zvýšit svou konkurenceschopnost a dalším posilováním tohoto trendu komise v připravované finanční perspektivě unie původně navrhovala zdvojnásobení úrovně výdajů na výzkum a vývoj oproti předchozímu šestému RP, tedy zhruba deset miliard eur ročně ve srovnání se současnými zhruba pěti miliardami. Rozpočet právě končícího pětiletého rozpočtového období (2002 až 2006) byl ve výši 19,3 miliardy eur. Původně se tedy v sedmém RP počítalo se skokovým nárůstem rozpočtu na 72,7 miliardy eur. Velmi obtížné hledání politického kompromisu při sestavování finanční perspektivy unie však mělo ve svém důsledku negativní vliv i na investice do výzkumu. Vývoj návrhu rozpočtu sedmého RP na nové programovací období 2007 až 2013 postihl proces závažných škrtů, a tak původně plánované skokové navýšení na výzkum a vývoj nevyšlo a celková částka byla snížena na 54,4 miliardy eur. Je předpoklad, že ani druhé čtení, které bude v září, v Evropském parlamentu, nebude znamenat žádné zásadní změny a výzkumné týmy i regionální aktéři by se již nyní měli soustředit na přípravné práce.
Evropská rada pro výzkum.
Hlavním smyslem vzniku nové Evropské rady pro výzkum (ERC) je podpora průlomového základního výzkumu v Evropě, na kterou je připraven rozpočet ve výši 300 miliard eur ročně s tím, že se jeho výše bude postupně zvyšovat. Návrh na vytvoření ERC byl jedním z klíčových priorit již při formování sedmého RP, a tento projekt by měl být zahájen se začátkem jeho programovacího období od ledna 2007. Nemělo by však jít pouze o běžnou grantovou činnost (to je jádrem činnosti především rámcových programů unie a dalších forem financování výzkumných projektů jako COST, EUREKA, Evropský sociální fond …), ale ERC by měla pomáhat vědeckým týmům formovat nové směry výzkumu prostřednictvím otevřené soutěže nejlepších vědeckých projektů.
Evropský technologický institut.
Dosud velkou slabinou Evropské unie v oblasti výzkumu a inovací je absence silnější synergie vědecké obce a podnikatelského sektoru. Od vzniku zcela nové instituce - Evropského technologického institutu (EIT) si proto unie slibuje posílení a vzájemné provázání znalostního trojúhelníku prostřednictvím spojení špičkových vědeckých pracovníků a podporou silnějšího efektivního partnerství mezi vědci a podnikateli. Na rozdíl od ERC, která podporuje výzkumné projekty na bázi základního výzkumu, by EIT měl fungovat jako jakýsi „znalostní operátor“ s důrazem na vzdělávání, řízení výzkumu a aplikování výsledků výzkumu v komerční sféře. EIT by měl být nezávislou institucí a integrovat současné špičkové týmy z univerzit a výzkumných institutů po celé Evropě. Dosavadní návrhy však počítají s tím, že by mělo jít o virtuální pracoviště, nikoliv o klasickou kamennou univerzitu. Pokud EIT projde legislativním procesem, měl by činnost zahájit v akademickém roce 2009/2010. Přestože všechny státy vznik EIT podpořily, názory na jeho efektivnost zatím nejsou zcela jednotné. O místo potenciálního sídla EIT usilovala i Česká republika, konkrétně Brno.
Tři procenta nejsou konečná
Při formulaci Barcelonského cíle byla výchozími srovnávacími čísly výše investic do vědy a výzkumu v ostatních světových ekonomikách. V roce 2000 tvořily v Evropské unii 1,9 procenta HDP, ve Spojených státech tato úroveň představovala 2,7 procenta HDP a v Japonsku tři procenta HDP. Dostupné statistiky však říkají, že úroveň výdajů stagnuje nebo roste velmi pomalu. Dosažení tříprocentní hranice DPH tedy stále představuje zvýšení investic unie o více než 50 procent. Navíc je třeba si uvědomit, že tato meta není konečná – je to pouze statistické měřítko porovnání se současnou úrovní konkurence. Dosažení barcelonského cíle, jež je integrální součástí Lisabonské strategie, zatím doprovází stejný přívlastek jako cíl lisabonského procesu: těžko dosažitelný. Nicméně jakkoliv se může zdát tento cíl nerealistický, realita je jasná – pomyslné nůžky mezi výší investic do vývoje v Evropské unii a jejími hlavními ekonomickými konkurenty se stále rozevírají a pouze ekonomika společnosti založené na znalostech má dlouhodobý růstový potenciál a schopnost kvalitativního růstu ostatních makroekonomických veličin, včetně poklesu nezaměstnanosti a tvorby nových pracovních míst.
