Trvá to více než deset let, nicméně jednání o ruských dodávkách zemního plynu Číně je téměř u konce. Podle vyjednávačů zbývá dořešit poslední „detail“, a sice cenu. Obě strany mají však na uzavření kontraktu eminentní zájem. Čínští lídři z toho důvodu, že tím zajistí pro svoji zemi nových 68 miliard kubických metrů plynu ročně, a to po dobu 30 let. Nejvyšší představitelé Kremlu zase proto, že exportem plynu do Číny sníží závislost na evropském trhu.
V případě dohody by společnost Gazprom pumpovala 30 miliard kubíků plynu z již existujících těžebních polí v západní Sibiři a dodávala je tzv. altajskou cestou. Zbylých 38 by se mělo posílat do severovýchodní Číny přes plynovod podél pobřeží ruského Pacifiku. Až donedávna existovaly ohledně této varianty pochybnosti. Obě strany si přejí, aby k dohodě došlo ještě před příjezdem čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa, který se ve dnech 16. až 18. června účastní Mezinárodního ekonomického fóra v St. Petěrburku. Datum, kdy se s dodávkami začne, však prozatím není známo. Před dvěma lety se uvažovalo o roce 2014 až 2015. V případě pacifické cesty by se měl plyn těžit z Chajandiských polí nacházejících se v odlehlé části východní Sibiře, kde jejich příprava ještě pár let potrvá.
Proč to nešlo
Zdlouhavá vyjednávání ohledně dodávek plynu jsou důkazem, že se čínsko-ruská spolupráce v oblasti energetiky odvíjí se zpožděním a s limity. A to přesto, že se ruská naleziště, jedna z největších na světě, geograficky nacházejí mnohem blíže Číně než ropa a plyn z Perského zálivu, anebo dokonce z Afriky, kde je Peking ve velkém nakupuje. Rusko navíc patří mezi největší světové producenty energetických surovin a Čína díky rychle rostoucí ekonomice k jejich největším konzumentům. Dalo by se očekávat, že si lídři těchto obou velkých zemí již jenom kvůli tomu padnou kolem krku a domluví se na dodávkách mnohem rychleji. Neděje se tak. Hlavními důvody jsou technické překážky, neshody ohledně ceny, neadekvátní infrastruktura a také přetrvávající nedůvěra.
Dvacetiletou dohodu o zásobování Číny ropou, s níž se Rusko zařadilo na čtvrté místo co do objemu dodávek, uzavřely Moskva a Peking až v únoru 2009. Od letošního ledna to mělo být více a to mj. i díky zprovoznění 2757 kilometrů dlouhého potrubí Východní Sibiř –Tichý oceán známého pod zkratkou ESPO. Nicméně vývoz ropy z Ruska do Číny klesl letos za první tři měsíce klesl oproti předchozímu roku o 13 procent. A plán, aby se Rusové stali jakýmisi dvorními dodavateli zemního plynu do Číny Moskvě, také nevyšel. Postsovětské státy Střední Asie byly v uzavírání kontraktů s Pekingem rychlejší. Již v roce 2009 byl uveden do provozu transasijský plynovod Turkmenistán–Čína, který vede až do čínské provincie Sin-ťiang přes Uzbekistán a Kazachstán. Před dvěma měsíci uzavřela Čína další dohodu s Turkmenistánem týkající se dodávek plynu. Součástí smlouvy je také půjčka tamní státní plynařské společnosti ve výši 4,1 miliardy dolarů. V případě nové dohody s Moskvou však Čína tentokrát neposkytne na výstavbu plynovodu žádné peníze. Gazprom uvádí, že s financováním nebude mít problém. Pozorovatelé však připomínají, že součástí ropného kontraktu v roce 2009 byly i čínské půjčky ve výši 25 miliard dolarů pro ruské ropné společnosti.
Na společné tónině
Rusko a Čína, které měly většinu let studené války mezi sebou konflikty, nyní své ekonomické vazby posilují. I když jim to jde pomaleji, dělají to vědomě a rádi. Stalin financoval revoluci Mao Ce-tunga a v roce 1949 uznal nově vzniklou Čínskou lidovou republiku, koncem 50. let se však názory vlád obou zemí na repliky komunistických stran v různých státech Asie a Afriky začaly rozcházet. V roce 1969 vypukla dokonce mezi bývalým SSSR a ČLR krátká válka, důvodem byl spor o ostrov Damansky (známý také jako Čen-pao) nacházející se nedaleko Chabarovska. Napětí mezi oběma zeměmi nepovolovalo ani v 70. a 80. letech. Teprve v průběhu dvou posledních desetiletí dochází mezi Moskvou a Pekingem k postupnému tání ledů. Nyní jsou vztahy jedny z nejlepších v historii vůbec. Čína a Rusko se ve věcech domácí a ani zahraniční politiky vzájemně navenek nekritizují, na otázky suverenity (nezasahování do vnitřních záležitostí) a teritoriální integrity (antiseparatismu) mají téměř identický pohled. Na půdě OSN často spolupracují (obě země jsou stálými členy Rady bezpečnosti), a proto je pak velice těžké schválit například sankce vůči režimům v Íránu, Zimbabwe anebo v Barmě. Ve Střední Asii si sice konkurují, co se týče ekonomických aktivit a následného vlivu, nicméně jejich obavy kvůli nárůstu islámského fundamentalistického hnutí v tomto regionu jsou také velice podobné. Právě proto si tak rozumějí v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), vzniklé v roce 2001.
Politici se objímají, lidé ne
Letos si obě země připomínají 10. výročí jejich Dohody o dobrých sousedských vztazích a přátelské spolupráci. Teprve koncem července 2008 však podepsaly smlouvu, jež uzavřela dlouholeté spory týkající se jejich hranice, která patří se svými 3645 kilometry k nejdelším na světě. Rusko se tehdy mj. zavázalo vrátit Číně území nazývané Tarabarov a Bolšoj Usurjaski. K definitivnímu vyřešení hraničního sporu napomohlo právě sbližování ruského energetického exportéra a čínského konzumenta. Vzájemný obchod obou zemí vzrostl jen za prvních pět měsíců v roce 2008 o 60 procent.
Většinu ruského exportu do Číny však tvoří ropa a další nerostné suroviny, což pro Rusko znamená určitou nevyváženost. Ještě před šedesáti lety byla Moskva největším poskytovatelem zahraniční pomoci Číně. Dnes „Čína investuje na ruském Dálném východě více než naše vlastní vláda“, napsal nedávno známý ruský deník Nezavisimaja Gazeta. V loňském roce se Čína stala nejdůležitějším obchodním partnerem Ruska, podle čínských zdrojů vzrostla jejich vzájemná výměna o 43 procent na 55 miliard dolarů. Čínský export do Ruska za první čtyři měsíce letošního roku dosáhl téměř 11 miliard dolarů, což byl nárůst o 48 procent ve srovnání se stejným obdobím minulého roku. Zboží, které Čína do Ruska vyváží je různorodé, převažuje strojní vybavení a zařízení, ale také textil a obuv.
Čínský import z Ruska naopak za první čtyři měsíce roku dosáhl téměř 12 miliard dolarů, což byl nárůst o 30 procent. Rusko však zdaleka nepatří mezi nejdůležitější obchodní partnery Číny, svým vývozem se na celkovém objemu podílí pouze dvěma procenty.
Ruský prezident Medveděv pro čínskou televizi v dubnu uvedl, že v brzké době očekává nárůst rusko-čínského obchodu na 100 miliard dolarů, což by se mělo vyrovnat úrovni výměny s dalšími hlavními ekonomikami, jako jsou Spojené státy a země EU. Energetické suroviny však prozatím představují 55 procent ruského exportu do Číny. Jedním z důvodů takto vysokého podílu je i výrazný pokles prodeje ruských zbraní Číně v posledních letech.
Zatímco nejvyšší vládní představitelé Ruska a Číny si rozumějí jako nikdy předtím, mezi lidmi přetrvává i nadále spíše nedůvěra. Nejvíce je citelná poblíž hranice na Dálném východě. Zatímco na území východní Sibiře žije šest milionů Rusů, v severních provinciích Číny je to kolem 90 milionů lidí. Není to však pouze obří kvantitativní převaha, která vzbuzuje u obyvatel na ruském území úzkost a obavy z počínštění. Vadí jim pocit, že se ropa a plyn vyměňují za levné čínské zboží. Na sebevědomí jim nepřidá, ani když vidí v ulicích 200tisícového hraničního města Blagoveščensk nacházejícím se na ruském břehu řeky Amur čínského podnikatele Che Wen-ana, jak se prohání v luxusním voze Bentley. Nechal zde již vybudovat pět obchodních center a patří mu i nejdražší hotel. Jeho krajanka Li Li-chua prozměnu koupila městský pivovar a vyrábí v něm tradiční ruský kvas.
