Kdykoliv si v týdeníku EURO přečtu nějakou stať - zejména z pera pana Pavla Párala - nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Nedávno o mně například napsal, že nemůžu řídit ani tříkolku na dopravním hřišti, natož zdravotnictví. Aniž bych si chtěla o pana Párala brousit na revanš jazyk já, podotýkám, že mám řidičák a jezdím osobním vozem! A po normálních silnicích! Za volantem jsem přitom velmi opatrná. Nikdy neříkej nikdy, ale neváhám prohlásit, že v autě prostě nikdy neriskuji. Není mi vlastní ani to, čemu se říká „zdravé“ riskování. Natož vyslovený hazard! Mimo vozovky mi sice určitá dávka risku nepřijde tak úplně od věci, ale své šoférské zásady jsem vztáhla, asi mimoděk, i na řízení svěřeného rezortu. Zřejmě proto, že jak na silnicích, tak i ve zdravotnictví nejde o nic menšího, než o …život.
Zekonomizovaní lidé.
Stejně jako k maximální opatrnosti za volantem přiznávám se i k fascinaci zekonomizovanými lidmi. Ne, nejsem z nich v transu, ale zajímají mne. Asi jako nový druh blanokřídlého hmyzu zajímá badatele-entomologa. Přitahují mne svým výskytem a pro mě poněkud exotickou existencí, ne ale už svými „odbornými“, většinou ryze monetárními a od všeho lidského oproštěnými názory.
Ano, ekonomika je velmi důležitá věc. Ba v mnohém směrodatná. Ale není na světě sama. Jsou i jiné stránky života. A náhledy monetaristů, jakkoliv bývají vybaveny bohatou a dekorativní ambaláží téměř božího zjevení, dají se shrnout do selského „vem chlup z dlaně, když tam není“. Neboť co jiného, či dokonce nového, umějí říct tito lidé světu?
Vždyť já také vím, že život stojí peníze a že když na něco není, tak na to není. Vím ale také, že jsou věci, na které být MUSÍ! Jsou to věci základní, bez nichž člověku není možno přežít. Mezi ně počítám i fungující, kvalitní a hlavně po všech stránkách dostupné zdravotnictví. V plné šíři je ale také třeba vědět, že člověk svoji životní sílu čerpá nejen z materiálních substancí, ale i z dalších, co do konkrétnosti již méně uchopitelných věcí. V krátkosti zmíním lásku, přátelství, porozumění a pak ten obzvláště hřejivý pocit z jejich společného sdílení. Nebo z projevů solidarity. To jsou chvíle, kdy se člověk nikoho neptá „co za to“, či jaké budou náklady, zisk a odvody… Ostatně sami to všichni znáte, když míváte lepší pocit z dárku dávaného než dostávaného.
Znovu opakuji - ano, ekonomika a finance jsou jistě velmi důležité faktory. Významně limitují náš život. Neměli bychom jim však dovolit, aby soustavně hrály „hauptku“. Nejde kvůli nim přebarvit na modro i červený zdravotnický kříž. Život má prostě více rozměrů a já, co mi budou síly stačit, budu vždycky aktivně vystupovat proti těm, kteří by jej rádi zploštili na pouhé „má dáti“ a „dal“.
Společenská potřeba.
Proč o tom píšu… Jednak, přiznávám bez mučení, že mě prostě úzké pohledy na život prizmatem pouhých čísel rozčilují. Ale - projednáváme nyní také zavedení takzvaného zdravotně-sociálního lůžka. To jest lůžka v takových léčebných zařízeních, kde je člověk-pacient umístěn dílem sice i pro míru svého onemocnění, ale dílem také proto, že je na světě sám. Nebo se z nejrůznějších důvodů od své rodiny odborné péče nadít nemůže a potřebuje pomocnou ruku společnosti.
Zdravotně-sociální lůžko vzniklo jako společný produkt resortů zdravotnictví a práce a sociálních věcí. Náklady na něj jsou 800 korun na jeden den, mají být rozloženy mezi oba resorty, ale jednou čtvrtinou si přispěje i pacient sám. Je však jistě nezanedbatelný rozdíl platit denně 200 korun nebo plnou částku, což by zřejmě rádi zavedli, pokud by vůbec zdravotně-sociální lůžko uznali jako společenskou potřebu, ortodoxní ideologové monetarismu. Těm jsou ostatně trnem v oku prakticky i všechny nevládní organizace neziskového a charitativního typu. Jenže ať už se jim ježí co chce, kdo jiný se má a může postarat o lidi v takto složitých životních situacích než společnost? Nebo snad už konečně otevřeně řeknou, že když jste vyčerpali své individuální síly, nemůžete žít bez pomoci ostatních a péči o sebe si plně zaplatit nedokážete, nemáte už na život právo?
Zdravotně-sociální lůžko, jako jedno z devatenácti krátkodobých stabilizačních opatření, státu nějaké peníze ušetří. Na druhé straně si zase určité mandatorní náklady vyžádá. Celková bilance bude, tak jako tak, pozitivní. Přesto očekávám, zejména před volbami, drtivou kritiku. Občanští demokraté a jiní mají totiž „onačejší“ recepty. Jsou snadno definovatelné. Nemáš na to? Tak to mít nebudeš. Uvažují stejně, ať jde o preclík nebo o zdravotní péči. To ale je - dle mne - špatně. Medicína není totéž co matematika. Proto peníze nejsou a nebyly hlavním důvodem zavádění zdravotně-sociálního lůžka. Tím je především společenská potřeba. A soudím, že tak by to mělo ve zdravotnictví, navzdory tomu, co si píše pan Páral a spol., fungovat zásadně. Nejdřív definujme potřebu a pak na její zajištění poshánějme peníze. Zmíněnému preclíku se zdraví prostě nepodobá.
