Návrh energetického zákona přináší jen jednoduchá řešení
Tu dobu i to jméno již zanáší prach zapomnění. Přesto jsem si vzpomněl na poněkud schizofrenní ranní poznámky, kterými onen Xaver obšťastňoval v ranných letech sedmdesátých československé rozhlasové posluchačstvo. Zvláště pak mi v mysli velmi utkvělo opravdu originální tvrzení, že socialismus nemůže dostihovat kapitalismus zkrátka proto, že oba systémy míří každý jiným směrem. Jakým, autor neuvedl. A co že ve mně tyto zasuté vzpomínky vyvolalo? Inu, co jiného než současný průběh diskusí o liberalizaci trhu se zemním plynem.
Zdánlivě prosté.
Na první pohled se zdá být všechno jasné a jednoduché. Stát chce – zcela legitimně – dosáhnout co nejrychlejšího otevření trhu se zemním plynem. Vedou jej k tomu nejen zkušenosti, získané během uplynulého desetiletí v zemích západní Evropy, zvláště však v USA, ale také přirozená snaha o naplnění právních norem přijatých Evropskou unií. Oproti tomu stojí – též zcela legitimní – snaha plynárenských společností o zachování statu quo, jenž jim přináší podnikatelskou jistotu a klid monopolního prostředí. Regulační úřad navíc dohlíží, aby tohoto monopolu pokud možno nezneužívaly, tak co. „Copak je to za problém?“ může se zeptat průměrně informovaný čtenář. Stát má ve svých rukou významné nástroje, například zákony. Není přece takovou potíží novelizovat „energetický zákon“ tak, že lhůty pro otevírání trhu prostě uzákoní, a basta. Čtenář lépe informovaný již ví, že návrh novely „energetického zákona“ tyto lhůty obsahuje: pro velké odběratele by bylo možno volit dodavatele plynu již ve druhé polovině příštího roku, ostatní odběratelé včetně obyvatelstva by se mohli pro svého dodavatele svobodně rozhodnout postupně do roku 2007. Řešení je tedy vskutku jednoduché.
Společné znaky.
Stejně jako všechna příliš jednoduchá řešení, má však i toto nedostatky. Nemyslím si, že by mne kdokoliv mohl zařadit do tábora odpůrců liberalizace plynárenského trhu. Přesto – či snad právě proto – se s takovým řešením nedokážu ztotožnit. Důvodů je řada. Tím prvním, přestože ne nejdůležitějším, je převládající názor o identitě síťových odvětví, tedy elektroenergetiky a plynárenství. Na jedné straně skutečně existují významné společné znaky: plyn i elektřina jsou distribuovány sítěmi majícími charakter přirozeného monopolu. Obě sítě mají plošný charakter a hierarchické uspořádání (od velmi vysokého napětí k napětí nízkému, od velmi vysokého tlaku k tlaku střednímu a nízkému). Obě sítě dodávají spotřebitelům energii. Tady však veškerá podobnost končí. Pokud jsou na plynárenské podnikání uplatňována systémová kriteria platná pro elektroenergetiku, dochází nutně k situaci, kdy aplikovatelnost takových kriterií naráží na samu podstatu plynárenského podnikání a koliduje s ní. Není pochyb, že elektroenergetika oprávněně požívá s ohledem na svůj veliký národohospodářský význam mimořádné pozornosti. To ovšem není dostatečně dobrým důvodem pro bezduchou aplikaci řešení vhodných pro elektroenergetiku na oblast plynárenství. K takovému přístupu však běžně na úrovni státních orgánů dochází; zdá se tedy býti spíše pravidlem nežli výjimkou. Inu, proč se zabývat speciálně plynem, když je to přece také síťové odvětví, že?
Rozdíly.
Vyjmenujme tedy alespoň nejdůležitější rozdíly, kterými se liší elektroenergetika od plynárenství. Elektrická energie je produktem energetické transformace; je tedy výrobkem vzniklým spotřebou či využíváním jiných druhů energií: uhlí, jádra, vody či větru, biomasy nebo třeba i zemního plynu. Zemní plyn je prvotní energií a jeho energetická transformace se odehrává u konečného spotřebitele. Elektrickou energii nelze skladovat, zemní plyn ano. Zdroje elektrické energie, představované velkým počten rozmanitých typů elektráren, mohou být lokalizovány v souladu s předem stanovenými parametry – blízko zdroji paliva, blízko spotřebě a podobně. Zdroje zemního plynu, nacházející se prakticky zcela mimo naše území, jsou početně velmi omezené s dominancí Ruska, disponujícího asi třetinou světových zásob přírodního plynu. „Zdrojem“ plynu je tedy z pohledu země až potrubí, přivádějící plyn na území státu. Elektrickou energii, zejména její přebytky, lze vcelku volně exportovat, zemní plyn nikoliv. Ve výčtu odlišností by bylo možno jistě pokračovat, avšak není to účelné. Jedinou odlišností, která však má pro posuzování obou odvětví mimořádný význam, je rozsah a forma mezinárodních smluvních závazků. Jestliže elektroenergetika disponuje mimořádnými mezemi volnosti ve svém rozhodování, jak s vyrobenou elektřinou naložit, je plynárenství doslova spoutáno souborem omezení a povinností, plynoucích z mezinárodních i dovozních smluv. Tyto smlouvy jsou dlouhodobé a jejich platnost končí teprve v roce 2017. Česká republika se v těchto smlouvách zavázala, že nebude nakoupený plyn dále exportovat. Souběžně s tím je uplatňována i zásada take or pay, která neznamená nic jiného, než že při importu plynu z jiných než kontrahovaných zdrojů zaplatí dovozce – v tomto případě Transgas – za veškerý, tedy i neodebraný plyn. Důsledek na ekonomickou stabilitu plynárenství si lze snadno představit. Má tedy vůbec význam za takových podmínek trh s plynem liberalizovat?
Půl roku nestačí.
Ovšem, že má. Nelze však toho dosáhnout „rozhodnutím z moci úřední“, byť by mělo podobu zákona. Otevření trhu musí proběhnout tak, aby na straně jedné bylo dosaženo nezpochybnitelně pozitivních efektů liberalizace, avšak na straně druhé je třeba umožnit plynárenství kvalitní přípravu na tak zásadní systémovou změnu. Má-li být dle současných předpokladů novela „energetického zákona“ schválena tak, aby vstoupila v platnost v polovině roku 2004, nelze trh s plynem liberalizovat během půl roku, aniž by nebyla ohrožena ekonomická a systémová rovnováha odvětví, tedy – přesněji řečeno – spolehlivost dodávky plynu odběratelům. K takovému závěru nedospíváme sami. Stejně se k problému staví i vlády dalších transformujících se zemí střední Evropy – Polska, Slovenska nebo Maďarska – které budou žádat Evropskou unii o udělení výjimky z tempa liberalizace plynárenského trhu. Evropské předpisy podání takových žádostí umožňují.
Návrh plynárenství.
Za této situace se jako rozumné, nikoliv však kompromisní řešení jeví soubor návrhů definovaných českým plynárenstvím v rámci diskusí o konečné podobě vládní novely zákona. Pokud podstatu jejich námětu dobře interpretuji, nabízí se jednorázové a úplné otevření trhu se zemním plynem pro všechny kategorie odběratelů, tedy i pro domácnosti, od ledna roku 2006. Znamená to, že velcí odběratelé si na volbu dodavatele plynu počkají o jeden a půl roku déle, než bylo proponováno současným zněním návrhu zákona, avšak ostatní odběratele se jí vesměs dočkají dříve. Současně bude provedeno i právní oddělení (unbundling) uvnitř plynárenských společností, které je základem pro zcela transparentní dohled státu nad podnikáním přirozeného infrastrukturního monopolu. Doba mezi přijetím zákona a uskutečněním potřebných systémových změn, provázejících otevírání trhu s plynem, bude zcela postačující pro zachování stability jak samotného plynárenství, tak především bezpečnosti zásobování odběratelů. Jakkoliv se takový záměr jeví jako rozumný, nepochybuji o tom, že se stane předmětem vášnivých debat, iniciovaných především konkurenty plynárenství.
A kde je ten Xaver? Po přečtení článku nechť si laskavý čtenář doplní sám.
