Zdravíčko, sousedi

Rakouská iniciativa zůstává námětem pro budoucnost

V Evropské unii už tolik nezáleží na tom, kdo s kým sousedí, prohlásil před časem jeden francouzský diplomat v Praze. Bývalá rakouská ministryně zahraničí Benita Ferrero-Waldnerová však před čtyřmi lety přišla se zcela opačnou myšlenkou a navrhla strategické partnerství šesti zemí střední Evropy - Rakouska, Maďarska, Česka, Slovenska, Slovinska a Polska. Spolupráce těchto států se měla ještě posílit poté, co všechny projdou vstupními branami Evropské unie.
Kdo tehdy očekával velkolepý nástup nového uskupení, musel být zklamán. O regionálním partnerství šesti zemí se v médiích moc nemluví. Tyto státy však už dnes v lecčem spolupracují. Nejvíce vidět jsou zatím ministři vnitra, kteří se pravidelně radí o otázkách vnitřní bezpečnosti a pracují na posílení součinnosti policejních sborů v příhraničních oblastech.
Ve Vídni věří, že společných aktivit bude čím dál více. Bylo by to přirozené - kromě Polska jde o menší země EU, u kterých se dá očekávat, že mají mnohé společné zájmy. Jestliže se potvrdí původní předpoklad rakouských iniciátorů partnerství, budou také Středoevropané tyto zájmy více prosazovat na půdě unie.
Krátká historie regionálního partnerství byla zatím plná různých podezření ze všech možných stran. Rakouská média zpočátku vytýkala ministryni Ferrero-Waldnerové, že chce oživovat staré mocnářství. Všechny země partnerství (včetně části Polska) byly kdysi součástí habsburské monarchie. V devadesátých letech ostatní Středoevropané občas podezírali Vídeň, že jim znovu hodlá tak trochu velet. Po vzniku regionálního partnerství se však Rakušané velmi snažili o to, aby je nikdo neobvinil, že chtějí svým partnerům něco vnucovat.
Pražská diplomacie zase Rakušanům příliš nevěřila, že jejich zájem o středoevropský region je zcela upřímný. Vídeň měla v čerstvé paměti situaci, kdy na ni ostatní členové EU uvalili sankce kvůli vstupu strany Svobodných Jörga Haidera do vlády. Teprve tehdy, když Rakušané zjistili, že nemají moc přátel na západě, začali se údajně otáčet opačným směrem.
Sami Rakušané se netajili tím, že problémy se sankcemi svou roli v uvažování Benity Ferrero-Waldnerové opravdu sehrály. Neviděli v tom však neupřímnost, nýbrž spíše potvrzení toho, že menší země musejí v EU spojit své síly, aby dokázaly bránit své zájmy.
Ostatní Středoevropané ovšem zpočátku byli vůči regionálnímu partnerství zdrženliví i z jiného důvodu. Po odchodu české ODS z vlády se na přelomu století zase začala oživovat aktivita visegrádské skupiny, v níž jsou zastoupeny čtyři ze zmíněných šesti zemí - Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko. Mluví-li se v těchto státech o středoevropské spolupráci, většinou se tím myslí na prvním místě právě Visegrád. Myšlenka, že by ho mohlo nahradit regionální partnerství, byla tudíž nepřijatelná.
Visegrád je taková zavedená značka, vysvětluje Robert Schuster z pražského Ústavu mezinárodních vztahů. Právě jednoduchá a srozumitelná značka regionálnímu partnerství chybí. Sám výraz „regionální partnerství“ nemá velkou vypovídací hodnotu.
Český velvyslanec ve Vídni Rudolf Jindrák nicméně soudí, že onu rivalitu mezi oběma uskupeními se podařilo překonat. Sami Rakušané pak tvrdí, že jim nevadí, když někdo označuje regionální partnerství za „Visegrád plus“. Právě to trochu provokativně dělali v minulosti také Češi.Vídeň nyní zastává názor, že na názvu nezáleží, důležité je, aby byla konkrétní činnost.

Jindrák i Schuster soudí, že dalším významným tématem pro regionální partnerství by mohla být oblast dopravy. Po rozšíření EU se v Rakousku razantně zvýšil počet projíždějících kamionů. Mýtné v Rakousku a Německu má zase vliv na větší množství kamionů na silnicích v zemích, jako je Česko.
Rakušané už na dvoustranných rozhovorech s Čechy navrhli, aby obě země společně usilovaly o přesun nákladní dopravy na železnici. Toto téma je možné přenést na jednání celého regionálního partnerství, shodují se diplomat Jindrák s odborníkem na mezinárodní vztahy Schusterem.
Vídeň se zasazuje rovněž o to, aby Středoevropané spolu diskutovali o záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Měli by přicházet s podněty pro celou unii. Praha byla v minulosti vůči takovým aktivitám zdrženlivá a rozhodně odmítala vytváření jakýchsi nátlakových skupin uvnitř EU.
Přesto i v této oblasti se už leccos daří. Loni v létě Středoevropané přišli se společným dokumentem o Kosovu. Ten se vůbec nerodil lehce, ale diplomaté říkají, že byl nakonec dobře přijat Srby, Albánci i v EU. Letos po řádění vln tsunami v Asii se zase ministři zahraničí regionálního partnerství shodli na potřebě zlepšit evropské mechanismy v oblasti humanitární pomoci a konzulární spolupráce.
Konzultace mezi zeměmi regionálního partnerství měly svůj smysl také v době, kdy se jednalo o návrhu ústavní smlouvy EU. Zároveň se ovšem ukázala i jedna ze slabin tohoto uskupení. Velké Polsko mívá často jiné zájmy než ostatní menší státy.