Ministři české vlády jsou v ekonomických otázkách nekompetentní. To není námět na diskusi, ale pouhé konstatování. Příznivci Vladimíra Špidly na ně většinou reagují tak, že jsme už měli vlády s mnoha ekonomy a zbyla po nich spálená země. To už je námět na diskusi. I když Klausovy kabinety mají na svědomí mnohé hříchy a jejich omyly stály a ještě budou stát české daňové poplatníky hezkých pár miliard, nelze s takovými názory souhlasit. Především dnešní ekonomičtí ministři bez ekonomické erudice nebyli nikdy vystaveni zkoušce, v níž by měnili státně plánovací systém na funkční tržní ekonomiku. Naštěstí. Z jejich rozhodování jde totiž strach i v dnešní už relativně klidné době, a jak by dopadlo jejich působení v tehdejších, historicky zcela nových a neznámých podmínkách, je celkem jasné.
Problémem přitom není politická orientace současné vlády, byť tíhnoucí k západoevropskému socialismu šedesátých let. Potíže českým i zahraničním podnikatelům působí absence hlubších znalostí ekonomie a zkušeností z hospodářské praxe u členů kabinetu.
Naprosto zářným příkladem je situace kolem zvyšování daně z přidané hodnoty. Už hodně dlouho bylo jasné, že mnoho produktů a služeb bude muset být při vstupu do EU zatíženo základní sazbou DPH. Stejně dlouho je lidem s ekonomickým povědomím jasné, že český rozptyl základní a snížené daňové sazby je neúměrně vysoký. Národohospodář by vzniklý stav řešil tak, že by při nutném přesouvání některých položek ze snížené do základní sazby ve stejném okamžiku obě sazby sblížil. Z pěti procent by mohla snížená sazba poskočit na devět a zvýšená klesnout z 22 na osmnáct. Efekt pro státní rozpočet by byl velmi výrazný a tlak na růst cen by byl mnohem nižší. Telekomunikační firmy by mohly utlumit podstatnou část zdražení snížením svých marží a zdražení potravin by bylo jen symbolické a tvrdě limitované ostrou konkurencí.
Vláda inteligentně rozložila řešení DPH do dvou kroků. Nejprve natvrdo zvýší DPH u řady služeb o drastických sedmnáct procentních bodů, čímž donutí obchodníky rezignovat na konkurenci a daně plně promítnout do cen a v druhém plánovaném kroku, o němž stále ještě dost nerozhodně diskutuje, velmi opatrně sblíží sazby DPH, což určitě nepovede ke zlevnění dříve zdražených služeb, ale zato to příjemně zvýší marže obchodníkům.
Podobné je to se snižováním daně právnických osob. Obecně existují pochybnosti, že snížení sazby daně vede jednoznačně k tak výraznému zvýšení hospodářského růstu, že celkový objem vybraných daní nejen neklesne, ale vzroste. Odborníci vědí, že pravděpodobnost, že to bude fungovat právě tímto žádoucím způsobem, závisí na razanci snížení sazby. Naše vládní koalice však rozhodla, že jinak poměrně citelné snížení daně z 32 na 24 procent rozloží do dvou kroků. Daň nejprve klesne na 28 a o rok později na konečných 24 procent. Navíc úpravy zákona omezující dosud povolené snižování daňového základu zajistí, že reálný pokles daňového zatížení bude ještě podstatně menší. Efekt pro urychlení růstu tudíž bude zanedbatelný a šance na to, že výpadek daňových příjmů plynoucí z nižší sazby bude alespoň zčásti kompenzován vyšší ziskovostí firem, je fakticky nulová.
Jiným experimentem umožněným absencí ekonomického myšlení jsou záměry vlády týkající se penzijní reformy. Plánovaný přechod na systém, kde bude výše penze odvinuta s pomocí fiktivních individuálních účtů od skutečného příspěvku poplatníka do penzijního systému povede ke zjištění, že nějakých čtyřicet procent obyvatel není schopno si ze svého sociálního pojištění zajistit ani penzi, která by stačila na úhradu toho nejskromnějšího bydlení a symbolický poplatek za pastvu na obecní louce. To bude nevyhnutelně řešeno tím, že zbývajících šedesát procent obyvatel bude projevovat nedobrovolnou solidaritu v rozsahu, která tyto lidi nutně masivně pobouří.
Není to zase tak dávno, co lidé chápali, že fotbalu a politice rozumí každý, ale s hospodářskými záležitostmi to není tak úplně stejné kafe. Před čtrnácti lety na náměstích volali po demokracii, ale i po vládě odborníků. Někdy to vypadá tak, že na tehdejší touhy už zapomněli. Tedy alespoň podle toho, jak volí ve svobodných volbách. Jenže zdání může klamat. Setrvalý pokles volebních preferencí vládnoucí sociální demokracie v posledních měsících může mít zcela jiný důvod, než je údajně bolestivá reforma veřejných financí.
I proto je užitečné si připomenout, že mít ekonomy ve vládě je normální a nezříkal se toho ani minulý komunistický režim. To bylo i cílem našeho rozhodnutí zveřejnit vedle sebe profesní životopisy členů Adamcovy a Špidlovy vlády. Vedení politických stran ucházejících se o moc by měla velmi zodpovědně zvážit, jak do klíčových postů přivést opravdu kompetentní osoby. Nemusí to být tak, že na nejvyšší posty nastupují především lidé z byznysu jako v USA, nebo výhradně kariérní státní úředníci jako v Japonsku. Rozhodně však nelze tvrdit, že není kde brát. Současný stav je dlouhodobě neudržitelný.
