Kolik dává Česko na zdravotnictví, odpovídá zvyklostem v našem regionu
Je české zdravotnictví černá díra, jak se nedávno ozvalo z ministerstva financí a z Hradu, nebo je neobyčejně efektivní, jak jej hájí představitelé lékařů? Bezplatnou zdravotní péči, dostupnou v místě i čase, slibují všem českým pacientům zákony a listina základních práv. Péče má přitom odpovídat zdravotnímu stavu pacienta a být v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy.
Na druhé straně pokroky medicíny spolu se stárnutím populace všude na světě vytvářejí tlak na zdravotnické rozpočty. Je běžné, že výdaje na zdravotnictví rostou rychleji než ekonomika jako celek.
Za málo peněz…
„Naše zdravotnictví je efektivní, protože za nesrovnatelně menší peníze, než které vydává Německo nebo Rakousko, mají naši občané srovnatelnou péči,“ prohlašuje prezident České lékařské komory Milan Kubek. Nezapomene přitom nikdy zdůraznit, že jsou u nás výdaje na zdravotnictví nižší než v západních evropských zemích do velké míry vlivem nižších platů zdravotnických pracovníků, zejména lékařů.
Mezi lékaři je velmi zažité přesvědčení, že je české zdravotnictví podfinancované a stát by do něj měl přidat, ať už prostřednictvím soukromých plateb, nebo spíše ze státního rozpočtu. Už proto, že na zdravotnictví jde jen kolem sedmi procent HDP.
Obecně se dá říct, že čím je země bohatší, tím větší podíl svého HDP dává na zdravotnictví.
Prosté srovnání zemí podle toho, jak vysoké procento svého HDP dávají na léčbu, i proto vyznívá pro Českou republiku neslavně.
Se svými necelými sedmi procenty HDP na zdravotnictví v roce 2011 v tabulkách OECD trumfne leda tak Koreu nebo Turecko, zatímco ve vyspělých západoevropských zemích je to pravidelně přes deset procent.
„Ve srovnání s takovýmito hodnotami se jeví zdravotnictví v Česku jako méně finančně saturované, je však třeba brát v úvahu i obecně vyšší cenové hladiny a vyšší nákladnost zdravotnictví v těchto zemích,“ relativizují data odborníci z Ústavu zdravotnických informací a statistiky.
Pokud se pak data přepočítají podle parity kupní síly a cenové hladiny v jednotlivých zemích, ukáže se, že úroveň tuzemských výdajů na zdravotnictví se sice nevyrovná většině evropských států, převyšuje však alespoň nám blízké země – Polsko, Maďarsko a Slovensko.
To také odpovídá zkušenostem těch, kteří ve zdravotnictví v regionu v praxi pohybují.
… celkem dost muziky Jaké výsledky zdravotnictví má, se měří složitěji. Jedním z pokusů je spotřebitelský index zdravotní péče EHCI zaměřený na spokojenost pacientů, rozsah služeb a práva pacientů. V něm Česko figuruje v první polovině.
V rámci Evropské unie se v projektu EHLEIS sledují ukazatele naděje dožití ve zdraví. Na to má samotné zdravotnictví také určitý vliv, i když ne dominantní. V tomto žebříčku dopadáme v roce 2009 lépe než třeba Slovensko, Portugalsko nebo Německo, i když jsme pod průměrem EU.
Jednoznačnější odpověď můžeme dostat na jednodušší otázku – jak rychle se k českým pacientům dostanou nové léky? Před třemi lety si nechala udělat zajímavý průzkum Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP). Bylo to v době, kdy byl Státní ústav pro kontrolu léčiv zavalen úkoly a pod neustálou kritikou za nedodržování lhůt pro správní řízení k určení cen a úhrad léků. Každý nový lék totiž nejdříve musí získat registraci jako potvrzení účinnosti a bezpečnosti. Tu většinou dnes získá u evropské agentury.
Než se ale dostane k českým pacientům, musí mu ještě většinou lékový ústav stanovit úhradu ze zdravotního pojištění. Průtahy v tomto správním řízení jsou jedním z důvodů, proč se lék k českému pacientovi dostane později než k sousedům. Dalším důvodem může být někdy i taktika výrobců, kteří nechají lék dříve vstoupit na trhy s vyšší cenovou hladinou, než je u nás.
Zmiňovaný průzkum od společnosti IMS sledoval cestu 125 nových inovativních léků k pacientům v pěti středoevropských zemích. Jednalo se o léky, které do Česka přišly v rozmezí let 2008 až 2011. Datum vstupu na český trh bylo v průměru jednoznačně nejpozdější.
Z vybraných zemí na tom bylo nejlépe Rakousko, pak Polsko, Maďarsko a Slovensko. Sledované léky byly českým pacientům k dispozici v průměru v roce 2009, zatímco v Rakousku je měli už v roce 2006.
„Průměrně se k českým pacientům v tomto období dostávaly vysoce inovativní léky o tři roky později než v sousedním Rakousku, o rok a čtvrt později než na Slovensku,“ konstatuje Jakub Dvořáček, výkonný ředitel AIFP. Dnes je situace mnohem lepší, řízení v lékovém ústavu se jednoznačně zrychlila. „I přesto doba pro vydání rozhodnutí v praxi až několikanásobně překračuje zákonné lhůty,“ upozorňuje Dvořáček.
I dnes ale někdy výrobce čeká na stanovení úhrady ze zdravotního pojištění i přes rok. Farmaceutický průmysl proto navrhuje zavést při nedodržování lhůt automatickou akceptaci návrhu výrobce na výši úhrady. Po určité době od žádosti by v případě, že lékový ústav a ministerstvo zdravotnictví nestihnou rozhodnout, platily zdravotní pojišťovny částku určenou výrobcem léku. Při delším rozhodování by pacienti tedy nemuseli na lék čekat, ale pojišťovny by za něj možná platily více, než je nutné.
Pacienti se hlásí o slovo Ačkoli plošně je dostupnost péče v Česku velmi dobrá, určité problémy nepochybně existují. Svého práva na dostupnou péči se pacienti také stále častěji úspěšně domáhají.
Závažné potíže se mohou týkat i velmi drahé specializované péče. V oblastech, jako je onkologie, neurologie nebo vzácná onemocnění, přináší medicína v posledních letech velké pokroky. Novinka v léčbě přitom může znamenat u jednoho pacienta o statisíce vyšší náklady a nemocnice se někdy obávají, aby jim je zdravotní pojišťovny proplatily. Následuje vyjednávání, které bohužel někdy může dopadnout na pacienta a mít vliv na dobu nasazení jeho léčby.
V roce 2012 byla na spadnutí první žaloba skupiny 34 pacientů, kteří se chtěli soudně domáhat včasného nasazení biologické léčby roztroušené sklerózy. Bez právního podkladu je totiž nechala nemocnice čekat, než se vyřeší financování, ačkoli bylo z lékařského hlediska rozhodnuto, že je pro ně tato léčba vhodná. Zásadní přitom bylo, že u roztroušené sklerózy může zpoždění léčby znamenat výrazné zhoršení stavu pacienta. Teprve poté, co pacienti pohrozili žalobou, jim byla léčba rychle nasazena.
Některé problémy přetrvávají i u onkologické léčby. „V České republice bylo v oblasti boje proti rakovině uděláno hodně. Stále však nelze říci, že je přístup v otázce léčby ke všem stejný. Stále záleží na tom, z jakého regionu jste, zda vám rakovinu diagnostikovali v létě nebo před koncem roku (kdy specializovaným centrům docházejí peníze a odkládají léčbu na příští rok) a podobně. Také je obvyklé, že moderní léky jsou v jiných evropských zemích dostupné pacientům dříve než pacientům českým,“ prohlásila před časem Jana Koželská za pacientské sdružení Arcus – Onko centrum.
Problémy jsou v některých regionech s běžnou ambulantní léčbou. Jsou obce, kde se nedaří sehnat praktického lékaře nebo zubaře.
Od ledna 2013 platí vládní nařízení o místní a časové dostupnosti. Vážné informace o překračování doby, po kterou pacienti čekají na čekacích listinách, se od té doby neobjevily.
Podle kritiků je ale nařízení příliš měkké, když například stanoví maximální dojezdovou dobu k praktickému lékaři 35 minut a nejvyšší přijatelnou dobu čekání na výměnu kyčle rok.
V porovnání s jinými státy je v Česku neobyčejně nízká spoluúčast pacientů. Po avizovaném zrušení regulačních poplatků ještě klesne. Žádné vysoké platby tedy nebrání plošné dostupnosti péče pro všechny. Je ale výjimečné, že téměř všechny soukromé peníze, které pacienti ve zdravotnictví platí, jsou za léky. Navíc se jedná o přímé platby, protože komerční připojištění prakticky neexistuje, jelikož není, na co se připojistit.
Přímé platby za léky proto už podle některých odborníků mohou mít u nízkopříjmových skupin lidí negativní dopady. Podle zákona sice má být v každé skupině léků jeden bez doplatku, s tím jsou ale dva problémy. Jednak tomu tak není vždy, třeba když se bezdoplatkový lék stáhne z trhu. Především ale se jedná o skupiny podobných léků, ne však úplně zaměnitelných. A tak se některým pacientům může stát, že zrovna na jejich nemoc žádný lék bez doplatku právě není.
Aby to stálo za to Žádný stát na světě nemá dostatek prostředků na to, aby financoval veškerou nejmodernější léčbu, kterou věda přináší. Rozhodování o tom, co se bude platit, by ovšem mělo stát na vědeckých důkazech o přínosech a nákladech. V Česku jsou zákonem daná kritéria pro stanovení úhrady pro léky, u ostatní péče zatím ne.
Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček do budoucna slibuje vznik agentury pro hodnocení zdravotnických technologií řídící se metodikou Health Technology Assessment (HTA). Ta dokáže počítat přínos nové léčby proti stávajícím metodám, na politicích pak je, aby určili, jakou cenu je stát ochoten za pokrok platit. Některé novinky mohou stát výrazně více peněz při pouze mírném zlepšení léčby.
Čtvrtí od konce
Výdaje na zdravotnictví na obyvatele v přepočtu dle parity
kupní síly a cenové hladiny (r. 2011; index ČR = 100)
Polsko 1452 100 200 300 400
Maďarsko 1689
Slovensko 1915
Česko 1966
Portugalsko 2619
Španělsko 3072
Island 3305
Finsko 3374
Spojené království 3405
Irsko 3700
Švédsko 3925
Belgie 4061
Francie 4118
Dánsko 4448
Německo 4495
Rakousko 4546
Nizozemsko 5099
Švýcarsko 5643
Norsko 5669
Spojené státy 8508
Zdroj: ÚZIS, OECD Health Data 2013
O autorovi| Adéla Čabanová, cabanova@mf.cz
