ZDROJ POUČENÍ

Místo nezávislých je na komunální úrovni

Je zajímavé, jak i tentokrát volební průzkumy pro krajské a první kolo senátních voleb docela selhaly. Ne že by byly z formálního hlediska úplně vedle, ale nepodařilo se vůbec postihnout „specifičnost situace: totiž hrozivý propad ČSSD a jeho důsledky pro celý politický systém České republiky. Pravda, volební výsledky do krajských samospráv a do Senátu by se neměly přeceňovat: Senátu čeští voliči právem nedůvěřují, s krajskou samosprávou nemají zatím žádné zkušenosti a nedovedou si představit, k čemu může být dobrá. Výsledky zkrátka jen naznačují, a to dosti důrazně, co by se mohlo napřesrok při parlamentních volbách stát, když se nepoučíme. Nacionální centralismus, technokratismus. Velkým českým problémem je nedostatek smyslu pro autonomii, nezávislost jednotlivců a skupin, decentralizaci. Pro to, v čem je síla demokracie. V minulosti jsme cítili potřebu tvořit národní jednotu proti německému nebezpečí. Upřímně řečeno, ne vždy zcela bezdůvodně. Česká společnost žila ve strachu z mocného souseda, ve stresu a v hysterii. Snaha o autonomii (Slováci), o regionální samosprávu (Moravané) byla považována za zradu. Ani jsme si neuvědomovali, jak velice to omezuje naši svobodu. Dnes však žijeme v úplně jiném světě. Autonomie a regionální sounáležitost se ve sjednocené Evropě stávají vůdčím principem. Německo vyvodilo ze své porážky v roce 1945 všechny důsledky a je dnes naším mocným, spolehlivým a seriózním spojencem. Zato my se regionalismu a autonomii jednotlivců i skupin musíme teprve učit. Zatím nám to, jak vidno, moc nejde. Kromě nacionálního centralismu nás ohrožuje i technokratismus: otázka rozhraničení regionů je pro většinu politiků otázkou ekonomiky a infrastruktury, historické zřetele tradičně zanedbáváme. I toto je sociální inženýrství, odbornicky zamaskované: řečeno s Masarykem, „rozvášněná logika, nešetřící dějin . Neřiditelné střely. Nedostatek ohledu na to, čím žije česká a moravská veřejnost, a neobratné pokusy reglementovat český politický život se pak nutně projeví v tom, jak se na krajské úrovni prosazují různé skupiny „nezávislých . Je třeba rozhodně říci, že na této úrovni politického života nemají nezávislí co pohledávat! Politické strany jsou praktické instituce schopné poskytnout voliči informace, program, zkrátka záruky. Jsou v našem případě sice velmi nedokonalé, ale to má být jen výzva k tomu, abychom se je pokoušeli zlepšit. Mají obrovskou výhodu proti nevypočitatelným ambiciózním jedincům, neřiditelným střelám, jejichž jedinou předností je, že se umějí sympaticky zubit. Z politického hlediska je i ta nejupadlejší demokratická politická strana důvěryhodnější než ten nejúspěšnější majitel cestovní kanceláře. Od politika neočekávám, že by mne vozil na Mallorku, a tomu, kdo mě na Mallorku veze, mne ani nenapadne svěřit část mých politických kompetencí. Tyto hranice musí zůstat jasné a pevné. Nezávislí mají své místo na nejnižší, komunální úrovni, v malých obcích, tam, kde se lidé navzájem znají a vědí, čeho se mohou jeden od druhého nadít. Rejdiště kašparů. To, že jsou nynější české politické strany nespolehlivé a nedokonalé, tedy ještě neznamená, že je třeba odmítnout myšlenku politického stranictví jako takovou. Nedokonalost českého politického stranictví souvisí ve velké míře s tím, že nejsilnější strany se zrodily z Občanského fóra, instituce, která měla sice velmi autoritativní vedení, ale žádné členstvo. Vznikly cestou demokratického centralismu. Papaláši z OF si rozparcelovali politickou scénu podobně jako později komunističtí manažeři „své podniky. Proto když dnes Klaus vyčítá lidovcům jejich kolaboraci s komunisty, je to vlastně drzost: drzost vůči řadovým členům KDU–ČSL, často ožebračeným jihomoravským rolníkům, kteří se touto cestou distancovali od komunismu a byli kvůli tomu vystaveni nejrůznějším šikanám. V důsledku nesmyslné anarchické Havlovy ideologie, jejímž úhelným kamenem je podivná teorie o dominantní úloze „osobností v politice, je dnes česká politická scéna rejdištěm nejrůznějších kašparů a postrádá elementární serióznost. Pro strany odvozené z Občanského fóra (klasickým příkladem je ODS) přitom platí nepřímá úměra: čím nižší úroveň, tím serióznější prostředí. Nejapné řeči o fanatických skalních klausovcích nejsou vůbec na místě. ODS na lokální úrovni je stranou slušných lidí. Reformovatelnost. Nynější český politický systém není zvlášť vábný: je ovšem na rozdíl od toho komunistického reformovatelný. Regionální samospráva je dobrá věc, jde jen o to, jak ji uskutečnit. Také druhá komora Parlamentu by do budoucna mohla mít nějaký smysl, pokud by byla opuštěna koncepce „sboru moudrých a přijata skromnější a náležitější představa zastřešení krajských samospráv. Reformovatelná je i ČSSD, jakkoli nad ní dnes kdekdo láme hůl. Miloš Zeman léta snil o vstupu do Strakovky hlavním vchodem. Nakonec se mu to podařilo, jenže po čtyřech a s Václavem Klausem na zádech. Přes všechen křik hradních a podhradních intelektuálů měl tento zvláštní způsob soužití ČSSD a ODS své výhody. Sociální demokraté si horko těžko zvykli na vládnutí a na zodpovědnost, která s tím souvisí. ODS jim zabránila uskutečnit některé mimořádně divoké projekty, které ostatně možná ani nemysleli vážně (masová pomsta za vládu pravice) a pomohla jim zbavit se těch nejnemožnějších lidí. Chystaný odchod Miloše Zemana, který sice ČSSD vytáhl na výsluní vládní moci, ale zatížil ji zcela neúnosnou dávkou prázdného a pseudoradikálního křiklounství, jež mělo zastřít faktickou bezmocnost, pokud jde uskutečnění slibované vendety, staví ČSSD znovu před zásadní rozhodnutí: na základě získaných, leckdy trpkých zkušeností přehodnotit svou strategii a své cíle. Sociální demokraté by přitom neměli propadat beznaději: ještě není zdaleka všechno ztraceno. Všechno ztraceno zato může být napřesrok, po parlamentních volbách.