Čeští vědci v Ťan-šanu rozjeli monitorování potenciálně nebezpečných jezer. Nyní však stanici Adygine hrozí zakonzervování, protože na provoz nejsou peníze
Mezi vědci není pochyb o tom, že klimatické změny probíhají. Jaký vliv má na ně člověk, to je již sporné, říká Michal Černý z družstva Geomin zabývajícího se geologickými a environmentálními pracemi. Loňský rok byl devátým nejteplejším od roku 1880, podle newyorského NASA Goddard Institute for Space Studies při Kolumbijské univerzitě, monitorujícího globální změny, stoupla průměrná teplota na planetě za více než století o osm desetin stupně Celsia.
Jedním z důsledků oteplování je tání ledovců.
Loni v září se jejich rozloha zmenšila na čtyři miliony kilometrů čtverečních, přičemž zářijový průměr v letech 1979 až 2010 činil 6,5 milionu kilometrů. Kromě tání mořského ledu v Severním ledovém oceánu dochází rovněž ke ztrátě ledovcové hmoty u grónského ledovcového štítu. Odhaduje se, že nynější tání v Arktidě přispělo ke zvýšení hladiny světového oceánu za minulý rok o 0,7 milimetru.
Černý a několik dalších zaměstnanců Geominu se společně s kolegy z katedry fyzické geografie a geoekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v posledních letech zabývali kromě jiných činností i monitorováním ledovců v Kyrgyzstánu v pohoří Ťan-šan. Ne všechny ledovce na světě ovšem ubývají. „Zhruba tři čtvrtiny zmenšují svůj objem a délku, některé sedí jako bobek, a pár jich dokonce přibývá,“ upřesňuje Michal Černý.
Hledání modelové lokality Tým českých vědců se od roku 2004 zabývá přírodními riziky spojenými s táním ledovců.
Tehdy vznikl tříletý projekt v rámci rozvojové spolupráce pod gescí ministerstva životního prostředí. A následně se protáhlo
další čtyři roky. Vědci si především všímají toho, že na úrovni 3,5 až čtyř tisíc metrů ledovce ustupují, a sice v průměru deset až patnáct metrů za rok. Ledovec nacházející se u velkého jezera Petrova se zmenšuje dokonce až o 70 metrů ročně. Riziko přitom představuje voda, která nemá kudy plynule odtékat. Vznikají pak nebezpečné průvaly ledovcových jezer.
„Jedná se o fenomén přítomný ve všech velehorách světa. Před ustupujícím ledovcem vznikne jezero, které má velice rychlý vývoj a také nestabilní hráz. Ta se pak za určitých podmínek protrhne, voda se vyvalí ven a způsobí velké škody,“ vysvětluje Michal Černý.
Povodně způsobené vodou z ledovců se staly v minulých letech velkým problémem také v Kyrgyzstánu. Do postsovětské republiky se proto vydal tým českých vědců. Zpočátku bylo důležité najít modelovou lokalitu, jež by mohZdroje la být dlouhodobě monitorována a výsledky vyhodnocovány. Přitom musela splňovat řadu kritérií, jako je například dobrá dostupnost ledovce a existence rizikových jezer.
Volba padla na ledovcový komplex Adygine nacházející se v národním parku Ala-Arča, který leží přibližně čtyřicet kilometrů od hlavního města země Biškeku. Podle Černého je místo v nadmořské výšce 3600 metrů doslova přírodní laboratoří. „Je tam všechno: ledovec vhodný pro dlouhodobé sledování a měření ústupu, který je podle našich údajů až dvanáct metrů za rok, a také přibližně dvacet jezer. Riziko, že v některém z nich nastane průval, existuje,“ uvádí Černý důvody, proč padla volba právě na park Ala-Arča.
„V letech 2004 až 2006 se uskutečnily v Kyrgyzstánu projekty Monitoring vysokohorských ledovcových jezer a ochrana obyvatelstva před katastrofálními následky povodní vzniklých průtržemi morénových hrází a Geoenvironmentální průzkum a zhodnocení ekologických zátěží a rizik v okolí těžebně-úpravárenských komplexů,“ potvrdil tiskový odbor českého ministerstva zahraničních věcí. V letech 2007 až 2010 se pak vědci zaměřili na eliminaci přírodních katastrof, zejména na zmíněná riziková jezera. A na žádost kyrgyzské strany došlo k vybudování monitorovací stanice Adygine.
Projekt za patnáct milionů Výzkumná a monitorovací stanice Adygine byla dokončena v roce 2008. Nyní se o její chod stará Státní agentura pro geologii a minerální zdroje Kyrgyzstánu. Výsledky práce vědců využívá ministerstvo mimořádných situací či kyrgyzská meteorologická služba.
Stanice může v případě zájmu sloužit i kyrgyzským a zahraničním výzkumným institucím a organizacím zaměřeným na vedení vysokohorského výzkumu.
Samotná budova byla designována jako nízkoenergetická stavba. Pro provoz využívá vlastní malou větrnou elektrárnu s turbínou, topení zajišťují infrapanely, nechybějí ani solární panely, a to vše české výroby. V přízemí se nacházejí pracovní místnost, kuchyně a menší pokoj pro stálou posádku výzkumných pracovníků. V prvním patře jsou dvě menší místnosti sloužící jako ložnice pro expedice. „Vybudovali jsme tam také nejvýše položenou horkou sprchu ve Střední Asii,“ usmívá se Černý.
Mohlo by se zdát, že momentálně nejmoderněji vybavená výzkumná a monitorovací stanice ve Střední Asii představuje úspěšný projekt. Má to ovšem jeden háček. Na chod stanice Adygine nejsou peníze. Roční provoz v hodnotě 20 až 30 tisíc amerických dolarů je pro kyrgyzskou vládu příliš.
Rozpočet celého projektu dosáhl 15,2 milionu korun, z toho zhruba milion šel na samotnou výstavbu, která zahrnovala například dovoz stavebního materiálu vrtulníky.
Ještě loni české ministerstvo zahraničí vydělilo pro stanici v rámci malých lokálních projektů 280 tisíc korun na rekonstrukci energetického systému (vyměnily se baterie) a na přístavbu venkovní letní kuchyně a jídelny, které mají sloužit pro výzkumné a pracovní týmy, případně studenty. „Bohužel, vše spadlo do blbé doby,“ konstatuje Černý.
S dalším financováním nepočítáme Kyrgyzové v roce 2009 stanici oficiálně a s velkou slávou převzali. Podle původní dohody měla kyrgyzská strana v průběhu prvního roku vložit do projektu čtvrtinu peněz, druhý rok polovinu a od třetího roku si měli chod stanice financovat sami. Příslušný kyrgyzský ministr vše schválil, ovšem před nedávnem došlo k rekonstrukci vlády a dohoda se nyní nedodržuje.
Vzhledem k omezeným financím a velmi nízkým platům bylo během posledních let stále těžší najít místní pracovníky, kteří mají provoz stanice a výzkumný program zabezpečovat. Letos v lednu přestala kyrgyzská vláda přispívat na Adygine úplně. Hlavním argumentem příslušných úřadů v Biškeku je „špatná ekonomická situace země a z toho vyplývající nedostatek financí na podobné projekty“.
„Monitorovací stanice Adygine byla vybudována na žádost kyrgyzské strany a jí také řádně předána. Je národním majetkem Kyrgyzstánu, který je plně odpovědný za její další financování a provoz,“ distancuje se od budoucnosti stanice Ministerstvo zahraničních věcí České republiky (MZV ČR).
Podle českých diplomatů financování z prostředků zahraniční rozvojové spolupráce Česka skončilo. „Dle Koncepce ZRS ČR na období 2010 až 2017, kterou schválila vláda v květnu 2010, nepatří Kyrgyzstán mezi prioritní země zahraniční rozvojové spolupráce ČR, proto se s dalším financováním nepočítá,“ vysvětluje MZV ČR.
Nemonitorovat je hazard Situace je složitá pro vědce, ale mnohem horší pro některé obyvatele Kyrgyzstánu. „Obracíme se na nejrůznější úřady a instituce. Spolupracujeme i s vídeňskou univerzitou a dalšími univerzitami v Evropě, Asii a Severní Americe.
Zahraniční kolegové a vědci o naší moderní a funkční monitorovací a výzkumné stanici vědí, nicméně říkají, že ani oni nemají teď peníze, aby nám pomohli,“ svěřuje se Michal Černý. Osobně z Adygine již nic nemá, nehodlá ji však v těžké chvíli opustit. Zároveň upozorňuje i na rizika, která jsou v případě jejího zakonzervování reálná. Kyrgyzská strana by přišla o monitorování dat, která jsou denně odesílána tamní národní meteorologické službě. Mnohem větší nebezpečí však představují do budoucna ledovcová jezera, kvůli nimž Adygine vlastně vznikla. Například jezero Testor, ležící v sousedním údolí, se v průběhu čtyř měsíců dokáže zaplnit 200 tisíci kubíky vody. V minulosti se protrhlo již čtyřikrát, naposledy loni.
Dalším nebezpečím je jezero Ak-Saj, u kterého bylo od šedesátých let minulého století zaznamenáno dvanáct průvalů. Při posledním zahynuli dva lidé a škody byly značné.
„Dnes se však v dráze průvalu denně pohybují stovky lidí,“ upozorňuje Černý. Národní park Ala-Arča, kde se nacházejí i rekreační chaty, patří totiž k jedněm z nejnavštěvovanějších v zemi. Z Biškeku tam přijíždějí v létě tisíce lidí. Ani netuší, že park je ohrožen přívaly.
„Velké jezero Petrova se jednou zcela jistě protrhne a stoprocentně ujede. Otázkou pouze je, kdy se tak stane,“ upozorňuje vědec. Možná ještě větším problémem však je, že dva kilometry pod ním se nachází velké odkaliště, vzniklé po kyanizační úpravě zlatonosné rudy. Těžba je v rukou kanadské firmy, která si nebezpečí uvědomuje a financuje monitoring a přípravu technického řešení. Kvůli tomu vzniklo již několik studií a na návrh družstva Geomin a Přírodovědecké fakulty UK byly v oblasti instalovány přístroje monitorující pohyb hráze.
Michal Černý organizuje mezinárodní konference, objíždí instituce. Z titulu funkce předsedy správní rady Nadačního fondu Adygine klepe na dveře potenciálním sponzorům. Podle něj je však nynější situace také důsledkem koncepce rozvojové pomoci. A to se netýká pouze té české. „Je naivní si myslet, že nejdůležitější je chudé země nastartovat. Že jim musíme pomoci, pokrokovější věci jim tam zavést a ony si je pak budou dělat samy. Omyl! Nebudou, protože na to nemají peníze,“ uvádí.
hyklova@mf.cz
Ledovec nacházející se u velkého jezera Petrova se zmenšuje až o 70 metrů ročně.
Velké jezero Petrova se jednou zcela jistě protrhne a stoprocentně ujede. Otázkou pouze je, kdy se tak stane.
