V článku Dluhy, dluhy, dluhy (EURO 31/2003) sice autor Petr Hanzal uvádí zásadní informace o našem současném zdravotnictví, o mnohých z nich je však možné polemizovat.
Především není na místě hovořit o „transformaci zadlužených nemocnic“, neboť - jak autor později v článku sám uvádí - přímý převod (tedy transformace) příspěvkové organizace kraje na obchodní společnost není na základě platné legislativy možný. Kraj může pouze svou příspěvkovou organizaci zrušit a založit obchodní společnost k zajištění výkonu činností, které jsou v jeho působnosti. Tedy i pro účely poskytování zdravotní péče, kterou po zrušení okresních úřadů zajišťují od 1. ledna 2003 na kraj převedené zdravotnické příspěvkové organizace. Pro postup zrušení příspěvkové organizace a založení obchodní společnosti kraje platí zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů a příslušná ustanovení obchodního zákoníku.
Jen Západočeši a Východočeši.
Nelze ani tvrdit, že myšlenka založení obchodních společností pro poskytování zdravotní péče „získala podporu na úrovni jednotlivých krajů“, když ve skutečnosti tímto směrem spíše zvolna postupují pouze kraje Plzeňský, Královéhradecký a jen v případě jedné nemocnice (Oblastní nemocnice Příbram) kraj Středočeský. Ostatní kraje prozatím zůstávají zdrženlivé, stejně jako kraj Středočeský v případě ostatních zdravotnických zařízení na svém území.
Pokud jde o právní rámec vzniku zdravotnických zařízení v právní formě obchodních společností, jeví se z hlediska hladkého fungování nemocnic vedle převodu majetku jako zcela zásadní zejména přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Při tomto přechodu totiž přejdou na základě zákoníku práce všechna práva a povinnosti sjednané s bývalým zaměstnavatelem (zdravotnické zařízení ve formě příspěvkové organizace) na zaměstnavatele nového (zdravotnické zařízení ve formě obchodní společnosti) přímo ze zákona bez jakýchkoli dalších jednání a uzavírání jakýchkoli smluv. V opačném případě hrozí nedodržení nebo porušení některých z práv zaměstnanců současných příspěvkových organizací, které pro ně vyplývají z právních předpisů, z pracovní smlouvy a případně také z uzavřených kolektivních smluv.
Zákaz neexistuje.
Pravda také není, že ministerstvo zdravotnictví „připravilo dokonce návrh zvláštního zákona, který by krajům uvedenou transformaci výslovně zakázal“. Ve skutečnosti je v současné době v takzvaném meziresortním připomínkovém řízení návrh novelizace zákona o krajích a zákona o obcích, na jehož základě by kraj (respektive obec) nesměl změnit právní formu zdravotnického zařízení, které se stalo příspěvkovou organizací kraje na základě zvláštního zákona, pokud by tak nestanovil plán veřejných služeb kraje v oblasti zdravotnictví, schválený ministerstvem zdravotnictví. To tedy v zásadě znamená, že se nezakazuje výslovně a plošně ve všech krajích změnit právní formu zdravotnického zařízení, ale pouze to, že taková změna právní formy by měla být v souladu s plánem veřejných služeb kraje v oblasti zdravotnictví. Vzhledem k tomu, že zdravotnictví je poskytováním veřejné služby občanům a majetek státu byl (byť s dluhy) bezúplatně převeden na kraje, lze tento návrh ministerstva zdravotnictví považovat za odůvodněný.
Paradox.
Lze jistě souhlasit s tím, že otázka zásahu státu do práva krajů na územní samosprávu je skutečně „na pováženou“. Je ovšem také potřeba dodat, že na základě rozhodnutí Ústavního soudu vzniká nyní určitý paradox, když se ruší břemeno spočívající v tom, že nemovité věci, které přecházejí bezúplatně do vlastnictví krajů, musejí být po dobu deseti let užívány pouze k tomu účelu, k němuž byly užívány do přechodu vlastnictví. Přitom v souvislosti s privatizací státního majetku počátkem 90. let platila povinnost užívat majetek k dosavadnímu účelu v případech, kdy sloužil k poskytování veřejných služeb. Toto břemeno bylo tak uplatněno na majetek, který přecházel do privátních rukou fyzických a právnických osob, a to nejen v případech, kdy jej získaly bezúplatně, ale i tehdy, když za něj zaplatily stanovenou cenu. Tím spíše by měla platit taková povinnost, respektive břemeno, nyní, kdy na základě zákona přešly zřizovatelské funkce a převod majetku jen doprovázel převod subjektu, který byl státem zřízen k zajišťování veřejné správy nebo poskytování veřejné služby. Tou zdravotnictví bezesporu je.
Český právní řád v současné době bohužel nezná právní formu obecně vhodnou pro zdravotnická zařízení, zejména nemocnice. Právní forma příspěvkové organizace je již do značné míry překonána, na druhé straně obchodní společnost, která je ze své podstaty určena především k tvorbě zisku, se obecně pro zdravotnictví jako veřejnou službu nehodí. Navíc je daňově znevýhodněna tím, že nejen výnosy z poskytování zdravotní péče, ale i případné dotace, včetně investičních, jsou předmětem daně z příjmu a zdanění se mohou vyhnout pouze při zúžené reprodukci investic. To je ovšem v příkrém rozporu s neustále rostoucí přístrojovou a technickou náročností současného zdravotnictví a pro budoucnost tedy neperspektivní.
