Tři scénáře privatizace distribučních podniků a Transgasu.
V době, kdy zahraniční investoři svádějí se státním Transgasem heroický boj o majoritu v distribučních společnostech plynu, stát chystá kroky, které zřejmě donutí většinu investorů buď zásadně změnit jejich dosavadní taktiku, nebo z České republiky definitivně odejít.
Nadnárodní poradenská společnost Deloitte & Touche na objednávku státního podniku Transgas vypracovala a analyzovala tři možné scénáře privatizace českého plynárenství. V čtyřiatřicetistránkovém dokumentu, který má týdeník EURO k dispozici, je první varianta označena jako „Pyrrhovo vítězství , druhá jako „Poloviční vítězství a třetí „Vítězství rozumu . Ve zprávě, kterou vypracovala skupina expertů pod vedením pánů Dudorkina a Tatarky, doporučuje Deloitte & Touche privatizovat pomocí rozumu.
Deloitte & Touche (D&T) hledal a analyzoval cesty, které vedou k tomu, aby „se vytvořilo silné a prosperující české plynárenství, jehož jednotlivé součásti budou dlouhodobě schopné konkurence v evropském prostoru a které dlouhod obě a bezpečně pokryjí poptávku po zemním plynu v ČR za cenu přiměřenou stavu české ekonomiky . Výběr scénářů respektuje maximální ochranu státních zájmů, včetně ochrany zájmů FNM, minimalizaci rizik spojených s dlouhodobě uzavřenými kontrakty na dodávky plynu a optimalizaci přínosů pro FNM z privatizace. V čem se tedy liší tři varianty privatizace?
Pyrrhovo vítězství.
Podle D&T by první scénář nastal pod tlakem různých zájmových skupin. Došlo by k „doprivatizaci distribučních společností prodejem majoritního podílu kontrolovaného státem zahraničním investorům při současné neexistenci oficiální energetické politiky státu a příslušné regulační legislativy . Tedy pokračování v současném trendu. Navíc Transgas by byl z privatizace vyloučen a jeho problémy by prý zůstaly státu .
Pokud by byl uskutečněn tento scénář, vznikla by podle D&T následující rizika:
* vznik sociálních problémů při urychlené liberalizaci cen zemního plynu;
* hrozba ztrát státního Transgasu z neodebrání dlouhodobě kontrahovaného zemního plynu, které by mohly několikanásobně převýšit výnosy FNM z prodeje podílů v distribučních firmách;
* riziko ztráty konkurenceschopnosti Transgasu s negativním dopadem na finanční výkonnost podniku a snížení jeho tržní ceny. Podle D&T by Transgasu ročně vznikla ztráta až 19 miliard korun (asi dvojnásobek jednorázového výnosu FNM z prodeje podílů v distribučkách), protože jeho smlouvy na dodávky plynu mají charakter take or pay (ber, nebo plať). Kdyby distribuční společnosti zásobovali plynem jejich zahraniční majitelé, Transgas by nasmlouvaný objem odebrat nem ohl (nenašel by na něj kupce), ale zaplatit by musel.
Poloviční vítězství.
Druhý scénář pouze řeší negativní dopady „Pyrrhova vítězství . Deloitte & Touche navrhuje transformovat Transgas na akciovou společnost (100 procent by držel FNM). Poté by fond navýšil základní jmění Transgasu vložením svých akciových podílů v distribučních společnostech. Scénář by byl podle D&T završen - po přijetí energetické politiky státu a vybudování regulační legislativy - privatizací Transgasu buď prodejem po částech různým investorům, nebo prodejem strategickému partnerovi.
Tento scénář by sice zajistil několikanásobně vyšší příjem do rozpočtu FNM než „Pyrrhovo vítězsví , avšak předpokládá „několikaletý časový horizont realizace . Na druhou stranu by Transgasu nevznikly škody, které hrozí podle prvního scénáře.
Zahraniční investoři podle D&T nebudou scénářem „Poloviční vítězství příliš nadšeni, protože „pokud se budou chtít privatizace českého plynárenství zúčastnit, budou jednak muset déle čekat a pak se budou muset podílet na řešení strategických probl émů Transgasu namísto řešení pouze svých problémů .
Vítězství rozumu.
Třetí scénář podle D&T nabízí „komplexní řešení privatizace plynárenství a zájmů FNM . Transgas by podle této varianty odkoupil nejdříve od FNM za tržní nebo nominální cenu (zhruba za devět miliard korun) jeho akciové podíly v distribučních firmách. Poté by byl ihned transformován na akciovou společnost se stoprocentním podílem FNM. Pak by následoval prodej buď po částech různým investorům, nebo prodej strategickému investorovi. Zpráva D&T uvádí, že část akcií může být použita na oživení pražské burzy.
Zatímco podle prvního scénáře vznikají rizika státnímu sektoru (vláda, FNM a Transgas), ve variantě „Vítězství rozumu rizika ponesou pouze zahraniční společnosti usilující o privatizaci. Ty, pokud se budou chtít privatiza ce zúčastnit, i v tomto scénáři budou muset déle čekat (ostatně čekají již šest let), což pro ně představuje riziko méně snadných výnosů ve srovnání se scénářem „Pyrrhovo vítězství , a budou se muset podílet na řešení strategických problémů Transgasu.
Deloitte & Touche doporučuje postupovat podle třetího scénáře a to z následujících důvodů:
* přinese rychlý příjem do rozpočtu FNM;
* zajistí nevyšší příjem z privatizace plynárenství;
* umožní řízení celého plynárenství ve vazbě na státní energetickou politiku;
* eliminuje rizika možné ztráty až do výše 19 miliard korun ročně za nedodržení uzavřených dlouhodobých kontraktů na odběr plynu;
* přinese výrazné omezení lobbingu;
* pozitivní vliv na Burzu cenných papírů Praha. Je však zapotřebí vysvětlit, z čeho vznikl tak obrovský a již šest let trvající hlad zahraničních investorů po českých distribučních společnostech plynu. V České republice (3. září 1993) úředníci ministerstva průmyslu a obchodu, fina ncí a privatizace rozhodli, že osmi distribučním společnostem, které do té doby vlastnily pouze nízko a střednětlaké sítě, přidají do majetku i vysokotlaké plynovody. Jelikož tato klíčová potrubí jsou přímo napojena na zahraniční plynovody , cizí investor, jako budoucí majoritní vlastník distribuční společnosti, by mohl Transgas obejít a přímo dodávat svůj plyn českým odběratelům. Je pozoruhodné, že akcie českých distribuček už prakticky nenakupuje nikdo jiný než německé a rakouské společnosti, jako Bayernwerk, Wintershall, RWE Energie, Ferngas Nordbayern, Verbundnetz Gas, Commerzbank, Reiffeisenlandesbank či Creditanstalt.
Proč zrovna tyto podniky?Pravděpodobně proto, že mají dlouhodobé kontrakty na zemní plyn zejména s Ruskem a hledají možnosti rozšíření trhu. Jelikož české distribuční společnosti vlastní vysokotlaké plynovody, jejich kontrola by německým a rakouským plynařům pomohla dodávat svůj plyn na český trh na úkor Transgasu.
Kdyby distribučky vysokotlaké plynovody nevlastnily (jak je to v jiných zemích zvykem), jejich cena by v očích investorů byla menší, protože by stát v tomto případě neprodával i trh.
V Maďarsku, kde se privatizace distribučních podniků již uskutečnila před čtyřmi lety, byla situace zcela opačná. Maďarská vláda dala distribučním společnostem, které privatizovala, jen majetek v obcích a městech, tedy místní sítě. Společnost MOL, obdoba Transgasu, vlastní všechny vysokotlaké roury. Tam nehrozilo nebezpečí, že by zahraniční investoři dodávali svůj plyn distribučkám přímo, protože přístup k sítím ovládá MOL. Zatímco v ČR přístup z 99 procent ovládá distribuce, M aďaři před privatizací ještě stihli ošetřit i postavení firmy MOL nejen dlouhými kontrakty, ale i legislativně. Navíc MOL drží velké podíly také v distribuci.
Přijdou jiní investoři?
Deloitte & Touche tedy navrhuje zcela jiný pohled na privatizaci, kdy se na plynárenství dívá jako na celek a kdy se nemá prodávat pouze to, co je snadno prodejné (tedy distribučky). Protože se nejedná pouze o prodej maj etku, ale o prodej vybudovaného trhu, o který je samozřejmě obrovský zájem.
Postupná privatizace „velkého Transgasu do rukou západních penzijních fondů, investičních společností a pojišťoven by podle jeho bývalého generálního ředitele Miroslava Grece přinesla do státní pokladny více než sto miliard korun. „Pro investory t akového typu by šlo o bezrizikovou investici, protože Transgas bude mít stálé zisky a bude druhý den vyplácet dividendy, řekl týdeníku EURO Grec.
Stát v současné době vlastní majoritu již v šesti z osmi distribučních společnostech plynu. Zbývá majorizovat v Pražské plynárenské a Jihočeské plynárenské. V jižních Čechách je to podle posledních neověřených zpráv už pouz e otázka dohody s některými obcemi.
Za normálních okolností však stát nedokáže dokoupit majoritu v Pražské plynárenské, protože mu chybí 0,8 procenta akcií. Na poslední valné hromadě se ukázalo, že 49,18 procenta státu bylo přehlasováno, protože se proti němu postavily hlavní město P raha, RWE a jakési dva fondy (údajně ovládané německým plynárenským gigantem Ruhrgasem). Ovšem kdyby Ruhrgas, který je dlouhodobě zapojen i do tranzitu ruského plynu, mohl koupit podíl na budoucím velkém Transgasu (viz scénář „Vítězství rozumu) , tak by své akcie v Pražské plynárenské po čase pravděpodobně radostně nabídl státu.
Obchod s hlasovacími právy v distribučních společnostech, která nyní zadlužené české obce a města houfně prodávají buď Transgasu, či zahraničním investorům, se však může dočkat výrazných změn. Podle informací týdeníku EURO na vysokých pol itických místech již padlo rozhodnutí, že akcie obcí a měst FNM převede na volně obchodovatelné cenné papíry. Znamenalo by to, že obce a města, které prodaly tato práva, nebudou muset po patnácti letech vrátit peníze a investoři hlasovací práva.
Vláda opisuje.
Načasování zprávy firmy Deloitte & Touche je o to pozoruhodnější, že ministr financí Ivo Svoboda spolu s ministrem průmyslu a obchodu Miroslavem Grégrem brzy předloží vládě „Koncepci privatizace energetických distribučních s polečností . Materiál (s datem 17. 6. 1999), který týdeník EURO má rovněž k dispozici, je - co se týká rychlosti privatizace - opatrný a jsou v něm zjevně opsány některé myšlenky z analýzy D&T, kterou Grégr dostal začátkem června.
Vládní materiál zamýšlí stejný postup i v případě další privatizace distribučních společností elektřiny a samotného podniku ČEZ. Šéf tohoto podniku Milan Černý zcela v duchu varianty „Vítězství rozumu prohlásil (Hospodářské noviny, 24. 6 . 1999), že „nechce, aby ČEZ byla při doprivatizaci distribučních společností diskriminována . Znamená to, že se jí chce zúčastnit i za cenu, že na nákup akcií distribuček si dokonce půjčí peníze. (Na rozdíl od Transgasu, který by podíly FNM v distribučkách nakupoval ze zisků z tranzitu ruského plynu na západ.)
„Existuje riziko, že například sousední německá společnost Bayernwerk, která se uchází o státní podíly v distribuci, bude u nás dva až tři roky prodávat svou elektřinu za dumpingové ceny, a získá tak trh, prohlásil Černý, který souh lasí s tím, že neřízené vytváření konkurenčního prostředí, což by podpořil vstup zahraničních investorů do distribuce elektřiny, by mohl podniku ČEZ způsobit kolaps (viz scénář „Pyrrhovo vítězství pro Transgas).
Vláda se k privatizaci distribučních společností plynu a elektřiny vrátí na podzim, návrh postupu má ministr Grégr a ministr Svoboda předložit kabinetu do 30. září 1999.
