Že by ztracená generace?

16. 4. 2002

Mladí Francouzi mají pocit, že o ně země nestojí

Když Jérôme Wirth a Frédéric Herbinet zakládali v roce 1997 internetový startup Beweb, zdálo se, že je Francie pro mladé podnikatele a jejich nástup do proudu nové ekonomiky téměř ideálním místem. Oba společníci začali podnikat v módní pařížské čtvrti Sentier, kde stálo několik opuštěných textilek z přelomu století a vláda do nich lákala nové IT společnosti. Dnes má Beweb roční obrat 2,5 milionu dolarů, nabízí software a služby firmám podnikajícím v e-byznysu, pronikl na trh Velké Británie a plánuje další expanzi po Evropě.
Jenže Beweb se přesto rozhodl říci rodné Paříži adieu a letos na jaře se stěhuje do Londýna. Wirth si spočítal, že tam firma bude odvádět mnohem nižší daně ze mzdy. V celkovém objemu se tato daň sníží z nynějších 45 procent na méně než čtvrtinu. Poslední kapkou byl pro firmu francouzský zákon snižující délku pracovního týdne z 39 na 35 hodin. Začal platit před dvěma lety, ale ještě vloni se vztahoval pouze na velké společnosti. Letos se jeho působnost rozšířila i na firmy s méně než dvaceti zaměstnanci. Beweb jich má patnáct s náplní práce od účetnictví až po web design a nevyplatí se mu najímat další, aby kompenzoval úbytek hodin. „Není to možné,“ říká s povzdechem třiatřicetiletý Wirth. „Mám Francii rád, ale její vývoj vidím pesimisticky.“ K jarním prezidentským a parlamentním volbám se vyjadřuje uštěpačně: „Ať vyhraje kdokoli, stejně nic nezmění.“
Pro 76 milionů turistů, kteří zemi každoročně navštíví, Francie na atraktivitě neztratila. Centre Pompidou a pařížská Opera se chlubí nákladně opravenými fasádami. Elegantní vysokorychlostní vlaky dopraví cestující během pouhých tří hodin z Paříže až na středomořské pobřeží. Díky pětatřicetihodinovému týdnu jsou kavárny i prosluněné parky odpoledne plné lidí. Svět francouzského podnikání, který býval doménou těžkopádných, státem řízených podniků, má nyní nové hvězdy: společnosti jako Vivendi Universal či pojišťovací gigant AXA agresivně expandují do celého světa. Francie sice letos zaznamenala pokles růstu HDP na 1,6 procenta, ovšem i tak se drží nad celoevropským průměrem 1,4 procenta. Činí se i francouzský filmový průmysl: půvabná Amélie z Montmartru plní americká kina i pokladny.
V čem je tedy problém? Především je jich víc, zvlášť pokud jste mladí. Skupině mezi patnácti a čtyřiceti lety, jež bývá všude zdrojem ekonomické vitality, se dostává stále menšího podílu na prosperitě země. Problém má kořeny už v hroutícím se školském systému, který chrlí miliony mladých, jimž chybí schopnosti potřebné k pracovnímu uplatnění. Pokračuje vládní politikou, jež potlačuje tvorbu nových pracovních míst a paralyzuje podnikání. A bude hůř až na mladé generaci spočine břemeno důchodů pro silné populační ročníky, jež pomalu odcházejí do penze.
Kandidáty do prezidentských voleb problém generační propasti příliš neoslovil, i když měl. „Je třeba začít řešit rozpad sociální sítě a postavení mladých,“ říká Christian Blanc, jenž nedávno opustil místo ředitele francouzské pobočky Merrill Lynch a začal řídit neziskovou skupinu prosazující zásadní vzdělávací, ekonomické a politické reformy. Hořkou pravdou je, že Francie mnohem více než většina ostatních zemí hází nastupující generaci klacky pod nohy. Nezaměstnanost mládeže do 25 let dosahuje ve Francii 20,8 procenta, což je jedno z nejvyšších čísel v Evropě a současně více než dvojnásobek míry nezaměstnanosti ve starší věkové kategorii. Ve skupině mezi 20 a 30 lety narostla míra chudoby ze šesti procent v osmdesátých letech na téměř devět procent, přičemž životní úroveň seniorů se naopak zlepšila.
Proč se mladým nedaří využít ekonomického vzestupu země? Velké firmy jsou stále méně ochotné nabídnout jim místo. Dřívější symboly průmyslové Francie, jako je výrobce pneumatik Michelin nebo stavební gigant St. Gobain, se chtějí vyhnout přísným zákonům proti propouštění, a tak svou výrobní činnost přesouvají do zahraničí. Další, jako například Renault a PSA Peugeot Citroën, se snaží předejít náboru nových zaměstnanců zvýšením produktivity. Nadějí jsou pro většinu mladých lidí malé podniky, které za poslední desetiletí zajistily téměř 90 procent všech nových pracovních míst ve Francii. Ale příklad Bewebu ukazuje, jak i tyto firmy dusí vysoké daně a přísná legislativa.
Nezaměstnanost není jediným trápením mladé generace. Státní školy jsou v krizi, třídy často přeplněné a násilí všudypřítomné. Ačkoli francouzské výdaje na školství převyšují evropský průměr, jejich rozdělení je podle kritiků nespravedlivé. Hrstka elitních škol dostává více peněz i lepší učitele, zatímco se školami pro méně majetné studenty si nikdo hlavu neláme. „Máme tu dvourychlostní školský systém a už nám to začíná lézt krkem,“ stěžuje si sedmnáctiletá středoškolačka z Paříže Marilou Jampolsky. Angažuje se ve skupině studentů, která nedávno v několika velkých městech organizovala protesty proti podmínkám ve školství. Z výsledků nedávné sondy mezi 18 až 24letými Francouzi vyplynulo, že škola nesplnila očekávání šedesáti procent z nich.
Špatného hodnocení se dostalo i vysokým školám, a to kvůli zastaralým studijním plánům a chátrajícímu vybavení. Sedmadvacetiletý Pařížan Ludovic Michel, jemuž se zatím nepodařilo najít placené místo, říká, že mu na Univerzitě Paris Dauphine doporučovali ekonomickou specializaci, ale když ji vystudoval, ukázala se při hledání práce úplně zbytečná. „Zaměstnavatelé chtějí něco praktičtějšího,“ dodává Michel. Nedávno nastoupil na neplacenou stáž u filmové společnosti.
Roste kriminalita mládeže. Počet teenagerů uvězněných za závažné delikty se oproti polovině devadesátých let zdvojnásobil. Francii se rovněž nedaří integrovat téměř 1,5 milionu přistěhovalců ze severní Afriky a jejich dětí. Chátrající sídliště na periferiích velkých měst, skrytá před zraky turistů, doslova přetékají mládeží, která se cítí být z většinové společnosti vyloučena. „I když máte vysokoškolský diplom, nenajdete práci, protože jste ‚cizinec‘,“ říká devatenáctiletý Yams, který spolu se skupinkou dalších nezaměstnaných mladíků bloumá před oprýskaným věžákem v pařížském předměstí La Courneuve. Yams a jeho kamarádi, kteří odmítají uvést příjmení, se všichni narodili ve Francii alžírským přistěhovalcům, ale jako Francouzi se prý necítí.
Znepokojivé je, že zemi zároveň zemi opouští velký počet schopných mladých expertů. Od roku 1995 vzrostl počet francouzských občanů žijících v zahraničí o 30 procent na téměř dva miliony. Jen v Silicon Valley jich žije 240 tisíc, drtivá většina ve věku mezi dvaceti a čtyřiceti lety. Dalších zhruba 200 tisíc Francouzů se uchýlilo do Velké Británie. Na šedesátimilionovou Francii je to až dost. A co hůř, mladí, kteří v zemi zůstali, budou muset vydělat na důchody silných poválečných ročníků. Francie má navíc nejštědřejší důchodový systém z celé Evropy. Umožňuje zaměstnancům odejít do penze v šedesáti letech a pobírat neredukovaný, státem placený důchod. V roce 2006 se začne francouzská populace v aktivním věku pomalu zmenšovat, zatímco počet obyvatel nad šedesát bude narůstat. V roce 2025 se z dnešních dvaceti vyšplhá téměř na třicet procent celkové populace.
Blíží se den zúčtování mezi mladými a starými? Christian Blanc, který odešel z francouzské Merrill Lynch a počátkem devadesátých let šéfoval Air France, je o tom přesvědčen. Za poslední rok projížděl Francii křížem krážem a všude varoval, že země spěje k největšímu otřesu od roku 1968. Tehdy demonstrující studenti řádně zatřásli politickým systémem, když požadovali větší vliv ve školství a v dalších státních záležitostech. Nyní však Blancovo volání po reformě veřejné správy a otevření procesu nominací pro politické kandidáty zůstalo bez odezvy.
Dva hlavní kandidáti na prezidenta, současný socialistický premiér Lionel Jospin (64) a středopravicový prezident Jacques Chirac (69), nemají nejmenší zájem stávající situaci měnit. Pravda, na pomoc mladým přednesli několik skromných návrhů. Jospin by navrhl zvýšení vládní podpory mladým lidem, kteří hledají práci. Chirac by nabídl daňové úlevy zaměstnavatelům, kteří přijmou zaměstnance z řad mladých uchazečů. Oba kandidáti slibovali reformu penzijního systému, ačkoli s podrobnostmi svého programu se veřejnosti nesvěřili. Výsledky volebních průzkumů byly nerozhodné a Jospin ani Chirac nepropagovali žádné myšlenky, které by mohly zneklidnit ty, kteří ze současného systému těží - od důchodců po státní úředníky.
Francie má za sebou dlouholetou tradici státních intervencí a bylo by bláhové se domnívat, že nyní začne uplatňovat zásady amerického tržního kapitalismu. Zvláště když si ze splasklé dotcom bubliny a pádu Enronu vzala jediné poučení: Francouzi jsou vůči Anglosasům ještě opatrnější než dřív. O výhody sociálního státu totiž nechtějí přijít ani ti mladší, kteří přitom podle průzkumů preferují tržní ekonomiku. Jenže zachováváním současného stavu francouzští politici pouze oddalují den zúčtování.
Proč nikdo nehájí zájmy mladých? Systém je v první řadě uzavřen pro nově příchozí. Místo aby se konaly primární volby, rozhoduje se o zástupcích na kandidátkách ve stranických kancelářích. Kandidát na prezidenta musí získat 500 podpisů, avšak nikoli od běžných voličů, nýbrž od zvolených funkcionářů. Jak Chirac, tak Jospin se dostali mezi vyvolené před více než čtvrtstoletím a o post prezidenta spolu soupeřili již před sedmi lety. „Politická scéna je naprosto deprimující. Stále stejné tváře, stále stejné myšlenky,“ stěžuje si Franck Mahe, jednatřicetiletý systémový inženýr z Paříže. Před několika lety dobrovolně vstoupil do tržně orientované liberálně demokratické strany, avšak zase z ní vystoupil, neboť, jak sám vysvětluje, „zjistil jsem, že na mých názorech stejně nezáleží.“
Mladí Francouzi o politiku hromadně ztrácejí zájem. Účast voličů mladších pětadvaceti let v posledních volbách prudce poklesla. Anne Muxelová, odbornice na chování mladých voličů z Centra pro studium francouzského politického života, předpovídala závodu o prezidentské křeslo opět mizivou účast. „Mladí lidé zcela ztratili důvěru v systém,“ říká.
Podstatný díl viny leží i na Chirakovi. Když v roce 1995 porazil Jospina, přitáhl 55 procent voličů mladších pětadvaceti let. Cítili se zrazeni socialisty Françoise Mitterranda a Chirac jim slíbil „jinou politiku“. Nyní mají pocit, že je opět podvedli. Třiadvacetiletý Stéphane Jourdain nedávno vydal knihu pod názvem Chirakova generace: ukradená generace, v níž ostře kritizuje prezidenta za nesplnění slibu podpořit hospodářský růst a sociální spravedlnost. „Propast mezi bohatými a chudými se ještě zvětšila,“ dodává Jourdain. Podle předvolebních průzkumů měl u mladých náskok Jospin s 54 až 59 procenty hlasů, i když většinu těchto voličů nenadchl ani jeden z kandidátů.
Mnoha mladým Francouzům se samozřejmě daří dobře. Studenti na prestižních univerzitách mají zdarma vzdělání světové úrovně. Nijak šatně na tom není ani téměř třicet procent občanů ve věku 18 až 25 let, kteří zaměstnání mají a těží ze štědrých sociálních příspěvků, přísných zákonů proti propouštění zaměstnanců a zmíněného pětatřicetihodinového pracovního týdne.
Avšak zatímco Francie přešlapuje na místě, Německo snížilo daně z příjmů podniků a Itálii se podařilo za méně než deset let snížit veřejné výdaje z 54 na necelých 45 procent HDP. Francouze naproti tomu v lednu šokovala zpráva, že se v evropské patnáctce propadli za deset let v produkci na osobu ze třetího místa až na dvanácté. Po zavedení eura je vysoké zdanění ještě nápadnější, což dále zhoršilo konkurenceschopnost soukromého sektoru. Francouzský veřejný sektor přitom připívá k tvorbě HDP z jednapadesáti procent. „Už se nikde neschováte,“ říká Michel Landel, ředitel severoamerické pobočky stravovacího giganta Sodexho. „Někdo to musí zaplatit.“
Největší nebezpečí plyne z možné stagnace malých podniků. V posledních letech byly ve Francii hnací silou tvorby pracovních míst, od roku 1997 mají na kontě 88 procent nově přijatých pracovníků. Avšak od roku 1995 počet startupů každoročně klesá. Malým firmám se zmenšuje zisková marže. Na rozdíl od velkých společností mají většinou jen omezené možnosti přesunu do zahraničí. Navíc vznikají spíše v sektoru služeb, kde lze hůře zvyšovat produktivitu, připomíná ekonomka Christel Rendu de Lint z Morgan Stanley Dean Witter. „Pětatřicetihodinový pracovní týden všechno ještě zhoršuje,“ říká.
Na podporu tvorby pracovních příležitostí a s úmyslem snížit negativní dopad kratšího pracovního týdne nabídla vláda zaměstnavatelům velké úlevy na dani z objemu mezd, pokud zaměstnají další pracovníky. Využilo to mnoho velkých firem, které již přijaly kolem 300 tisíc nových zaměstnanců. Malé firmy jako Beweb si však i přes tyto úlevy nemohou dovolit dodatečné náklady spojené s přijetím nových pracovníků. Než se Beweb přestěhuje do Londýna, vyrovnal se Wirth s omezením pracovního týdne tak, že odložil svou dovolenou a sám pracoval zdarma přesčas. Prosper Assouline, jednačtyřicetiletý majitel vydavatelství nákladných publikací o umění Editions Assouline, jež má pobočky v Paříži a New Yorku, se domnívá, že zákon oslabí produktivitu země. Rozčiluje se, že mladí lidé si lehko navyknou menšímu pracovnímu nasazení. „Učíme je pěkně špatné manýry,“ říká.
Jospin i Chirac naznačili, že by pravidlo pětatřicetihodinového pracovního týdne mohli pro malé podniky změnit, což by zlepšilo vyhlídky mladých lidí na zaměstnání. Tohle však pro předvolební kampaň není žádný trhák. Žhavými tématy jsou kriminalita, přistěhovalci a pozice Francie ve světě. Za každým z nich se přitom skrývá otázka, která Francouze pálí nejvíce: jak si zachovat stávající blahobyt. Proč ne, ale bez spokojené mládeže se správné odpovědi nedočkají.

CO TRÁPÍ MLADÉ FRANCOUZE …A CO SE S TÍM DÁ DĚLAT NEZAMĚSTNANOST
Tvorbu pracovních příležitostí by podnítilo snížení daní a odstranění regulačních opatření zatěžujících zejména malé podniky.

ODLIV MOZKŮ
Zabránit odchodu mladých odborníků a technických specialistů je možné snížením daně z příjmů pro vyšší příjmové skupiny a uvolněním opatření bránících rozvoji podnikání.

PROBLÉMY VE ŠKOLSTVÍ
Zmodernizovat učební plány, zeštíhlit vládní byrokracii a napumpovat prostředky do přeplněných a podfinancovaných státních škol.

DŮCHODOVÉ ZABEZPEČENÍ
Zvýšit věk odchodu do důchodu a umožnit vznik soukromých penzijních fondů, které odlehčí břemeno stárnoucí populace.

POLITICKÁ BEZMOCNOST
Zpřístupnit nominační proces a umožnit tak kandidaturu nových tváří. Vybírat kandidáty z muslimské komunity, jejíž zastoupení je mizivé.