Maso nic extra, chutná trochu jako mladý králík, vzpomíná na andský pokrm z morčete muž, jehož jméno najdete v prestižních encyklopediích Marquis i Cambridge Who's Who. Rodák ze středních Čech je mezinárodně uznávaným iberoamerikanistou, do Ameriky se poprvé podíval v polovině sedmdesátých let. Profesor, otec dvou dětí a dědeček dvou vnoučat je držitelem prestižního španělského Řádu Isabely Katolické. „Na Latinské Americe mne fascinuje hlavně její proměnlivost a přitom setrvávání na tradicích. Historie i současnost regionu musí zajímat každého,“ říká jednašedesátiletý Josef Opatrný.
Jak jste se dopracoval k zájmu o Latinskou Ameriku?
Pocházím ze Skryjí u Rakovníka, což je středočeská vesnička v historické krajině hradů Týřova, Křivoklátu či Točníku. Od malička mne zajímala historie. Na Filozofické fakultě UK jsem na proseminář chodil k Miroslavu Hrochovi, na semináře k Josefovi Polišenskému, přednímu hispanistovi, jenž mne utvrdil v zájmu o americké dějiny. Zdůrazňoval studium archivních pramenů, což určilo i mé zaměření na dějiny Kuby, neboť v té době byly odtud jediné dostupné. A Kuba byla přitažlivá, všichni zkoumali, jak se Fidel Castro dostal k moci.
Castro byl původně boháč, ne?
Jeho otec byl zámožný statkář. Castro absolvoval nejlepší střední školu na Kubě a pak práva na havanské univerzitě, jež měla vynikající pověst v právech a stomatologii. Castrovy přeměny z radikálního demokrata ve stoupence socialismu využila v šedesátých letech část českých hispanistů s Polišenským, Běličem, Dubským či Tichým k institucionalizaci studia problematiky hispánského světa. Do té doby existovalo jen frankistické Španělsko či Latinská Amerika pod deštníkem USA, které z ideologického hlediska nestály za studium. V roce 1967 bylo ustaveno Středisko ibero-amerických studií (SIAS) a ve španělštině začala vycházet ročenka Ibero-Americana Pragensia.
Kdy jste se poprvé podíval do Ameriky?
Až ve druhé polovině sedmdesátých let. Na Kubě jsem studoval v národním archivu. Poté jsem získal stipendium v Panamě, kde jsem pracoval na knize o panamském průplavu.
Neuvažoval jste o tom, že jej proplavete jako Richard Halliburton?
Určitě ne (smích). Na necelých 80 km můžete potkat spoustu hadů a aligátorů. Jel jsem okolo vlakem. Málokdo ví, že právě v Panamě byla vybudována první transkontinentální trať na americkém kontinentě. Dříve než v USA, byť americkou společností. Byla to snad nejvýnosnější trať v přepočtu na kilometr. Železnice, tento symbol pokroku, pronikl do Latinské Ameriky vůbec brzy, první dráha byla postavena už v roce 1837 na Kubě.
Ani na mexický Popocatépetl jste jako dobrodruh Halliburton nevylezl?
Nikoliv, ale vyšplhal jsem na vulkán Paricutín v Michoacánu. Sice má jen 3170 metrů, ale když se brodíte sopečným popelem, stačí to. Zrod sopečného kužele, který vyrostl ze země, popsal jako první novinář Egon E. Kisch žijící v mexickém exilu.
Dostáváte se k českým vazbám. Je pravda, že prvním Čechem v Americe byl jáchymovský Hans Trumpel, jenž roku 1528 připlul na Haiti?
To zůstane otázkou. Kdo byl v 16. století Čech? Ten, kdo žil v Čechách? Kdo mluvil česky? Ale s Welsery, budujícími ve druhé čtvrtině 16. století ve Venezuele kolonii, přišla skupina důlních odborníků z Krušnohoří. Nehledali ropu, nýbrž zlato. V polovině 17. století do Nového Amsterdamu, pozdějšího Nového Yorku, dorazil Augustin Heřman. Za dodnes uznávané mapy Marylandu dostal rozsáhlé pozemky – České manství, jež se mělo stát dle tradice základem kolonie českých náboženských exulantů. V Novém Španělsku pobýval i Andrés Morab-Alemán z Brna a pochopitelně od druhé poloviny sedmnáctého století řada jezuitských misionářů, Fritz v Amazonii, Link v Baja California či Neumann u Tarahumarů.
Obraz misií známe z oscarového filmu Rolanda Joffého. Odpovídá realitě?
Slavný snímek nezobrazuje skutečný život v misích. Je to idealizované podání. Pro historické filmy však platí, zda je lepší, když lidé vědí něco zkresleně, nebo nic.
Jihoamerickou literaturu zase zosobňují García Márquez či Jorge Borges. Koho preferujete?
Spíše Borgese. Kromě jmenovaných zmíním i Aleja Carpentiera, jenž zachycuje realitu historické Kuby. Můj pohled poznamenává profesionální deformace. Nehodnotím jen literární hodnotu, dívám se na díla jako na dobová svědectví, což platí o Reinaldu Arenasovi, Octavio Pazovi i Carlosi Fuentesovi.
Říkáte svědectví doby. Hraje i dnes v regionu náboženství podstatnou roli?
Jistě ano, byť se ve spojitosti s nedávnou návštěvou papeže ukázalo, že v Latinské Americe význam náboženství asi ustupuje. A to i v zemích, kde nebylo vystaveno takovému tlaku jako na Kubě. Bývá citován údajný Castrův výrok: „Dovedete si představit Vánoce bez krocana? A když ho nemáme, k čemu svátky.“
Jaká je hospodářská situace Kuby?
Na Kubě je už desítky let přídělový systém, což samo o sobě dost vypovídá. K vážným problémům éry po zhroucení Sovětského svazu patřil kritický nedostatek ropy, což mělo vliv na celé hospodářství. Situace se zlepšila s nástupem Huga Cháveze jako prezidenta Venezuely, která Kubu v dodávkách podporuje.
Nehrozí Kubě po případné Castrově smrti „haitizace“?
To je vážné nebezpečí. Nejprve bývala Kuba atrakcí pro Američany, pak pro světovou levici. Po Castrově smrti – a on je do značné míry zosobněním země - může zájem o Kubu opravdu opadnout. Hospodářství přitom nutně potřebuje zahraniční investice, bez nichž hrozí ona „haitizace“ – tedy podobnost s Haiti, nejchudším státem Latinské Ameriky, kde ani většina odborníků nevidí naději na zlepšení.
Jaký podíl má embargo USA na hospodářskou situaci Kuby?
Nejsem ekonom, ale domnívám se, že embargo nemá na stav kubánského hospodářství ani zdaleka takový vliv jako rozhodování kubánských úřadů. Embargo je především politickou záležitostí a politika USA zde není příliš konzistentní. Chávezova rétorika, v posledních měsících i jeho praxe, se od Kuby nijak neliší, a přesto zůstává Venezuela čtvrtým největším americkým dodavatelem ropy. Washington je vůči Kubě evidentně přísnější. Možná proto, že do roku 1959 byla Kuba nejanglosasštější zemí oblasti. Když si vezmete noviny z padesátých let, najdete spoustu anglicismů. Ostatně národním sportem se stal baseball.
V tom jsou už Kubánci leckdy úspěšnější. Ale synonymem Jižní Ameriky je fotbal.
Skutečně je to fenomén. Nejen v Brazílii a Argentině. V řadě zemí žije polovina lidí pod hranicí chudoby, fotbalisté ukazují cestu ke slávě a bohatství. Pelé či Maradona, to je pohádka, jak se dostat nahoru.
Před pár dny bolivijský prezident Evo Morales hrál fotbal i v 6000 metrech nad mořem. Protestoval tím proti zákazu FIFA pořádat vysokohorská utkání a doslova řekl: „Když se tu lze milovat, proč by se nedal hrát fotbal.“
To není jen o sportu. Morales, jenž coby Indián operuje i s nativní kulturou, kritizuje rozhodnutí instituce, již považuje za dědice evropských koloniálních praktik. Paradoxně ovšem řadí ke koloniálním mocnostem, ba přímo do jejich čela, první kolonii, která se z evropského područí osvobodila. Právě USA a jejich boj za nezávislost byl na počátku 19. století vzorem pro španělské kolonie.
Chávez v květnu ohlásil vystoupení z Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky. Čím to, že jsou podobné kroky tak populární?
Animozita má kořeny už v 19. století. Přitom Američan Thomas Jefferson na konci 18. století soudil, že postupně vznikne celoamerická federace s anglosaskou politickou kulturou, a sám začal s budováním takového státu koupí francouzské Louisiany. Po mexicko-americké válce se začala část společnosti v USA obávat, aby nakonec hispánská civilizace v budoucí federaci nepřevážila, a na druhé straně rostl strach z politiky sílícího severního souseda. To je věčné napětí. Kubánský José Martí přišel s myšlenkou dvou Amerik, hispánské a anglosaské. Jeho stoupenci a následovníci silně kritizovali a kritizují Spojené státy, hovoří o jejich politické a ekonomické nadvládě, ovšem až do 1. světové války kontrolovala hospodářství většiny latinskoamerických zemí Velká Británie. Teprve poté nastoupily americké firmy.
Venezuela nyní přebírá podíly těžařů ConocoPhillips či Exxonu.
S vyvlastněním amerických ropných společností začalo už Mexiko před sedmdesáti lety na základě příslušného článku Querétarské ústavy z roku 1917. Podle něj patří nerostné bohatství státu. V případě Mexika se ovšem ze státního Pemexu stal symbol korupce a nezůstal v tom jediným příkladem Ameriky, spíš naopak. Jak tomu bude ve Venezule, uvidíme.
Podobně činí i další prezidenti, Manuel Zelaya v Hondurasu, Morales v Bolívii.
Bolívie disponuje jedněmi z největších zásob zemního plynu. Velké koncese tam však získal polostátní brazilský Petrobrás, což dnes představuje skutečný problém. V čele Brazílie stojí Luiz Inácio Lula, a o kontrolu nad důležitou surovinou se tudíž přou dva socialisté.
Když říkáte socialisté, i v Uruguayi vládne Tabaré Vázquez, v Kostarice Óscar Arias. Lze říci, že Latinská Amerika je stále levicovější?
Lze to říci ve smyslu vládnoucích garnitur. Vysvětlení je celkem prosté. V posledním půlstoletí se u vlády vystřídali představitelé různých směrů. V šedesátých letech vládly nacionalistické režimy, které neuspěly hlavně v ekonomické oblasti. Pak selhala politika Spojenectví pro pokrok. A nastoupili vojáci. S jedinou výjimkou Chile odevzdávali své země civilistům v horším stavu, než je přebírali. Demokratické režimy druhé poloviny osmdesátých a první poloviny devadesátých let též nesplnily očekávání, a tak přišli populisté a představitelé levice, aby ukázali, co dovedou.
V Chile nyní vládne žena, Michelle Bacheletová. Jde v regionu o výjimku?
Už na konci 20. století zastávala v Panamě prezidentský úřad Mireya Moscosová stejně jako dříve Violeta Barriosová (de Chamorrová) v Nikaraguji. Prezidentkou byla Perónova vdova Isabelita - María Estela Martínez - nedosahující ovšem popularity jeho druhé ženy Evity, která byla asi nejvlivnější latinskoamerickou političkou. Zemřela na rakovinu ve třiatřiceti, hovořilo se o jejím svatořečení. A mimochodem, Abel Posse, bývalý argentinský velvyslanec v Praze, o ní napsal úspěšný román.
Jaké máte vazby na diplomaty, třeba na etnografa Mnislava Zeleného?
Znám jej od studií, Zelený-Atapana se v Kolumbii věnoval možná více Indiánům než velvyslaneckým povinnostem, neboť si na něj úřady neustále stěžovaly, že se pohybuje v nebezpečných oblastech. V té době tvrdily různé guerillové a paramilitární skupiny, že vláda kontroluje 40 procent území. A státní moc oponovala: ne, jsou to tři pětiny! (smích) Jednou dovezl Zelený na ministerstvo pochoutku, pražené mravence. Polovině lidí, jimž specialitu nabídl, se udělalo špatně hned při pohledu, druhé až po ochutnání.
A co chutná vám? Mravenci?
Ne. Propadl jsem ovoci a zelenině. Chuť plodů je úplně jiná než v Evropě. Už v 19. století fascinovala malíře Bohumila Kroupu, který věnoval v cestopisu tamnímu ovoci celé stránky. Co bych ovšem doporučil, je molé v Mexiku. Hustá omáčka z kakaa a koření. Nejsem velký jedlík masa, což sledují moji přátele s jistou nedůvěrou. Když pojídám mango či citrusy namísto pečených žebírek, těžko to chápou. Vyslovené podezření probouzím ve chvíli, kdy odmítám kávu, nejlepší je prý portorická, již nepiji stejně jako vyhlášené nápoje typu kubánského rumu. Tím dělám České republice opravdu ostudu.
Co může tento region Čechům?
Podniky ze střední Evropy mohou stavět na tradicích. Už v koloniální době se vyváželo české sklo a plátno, na konci 18. století zřídili chřibští podnikatelé Hiecke, Zincke a Rautenstrauch v Americe i pobočku. Sto let nato řídili Češi a Němci stavbu pivovarů. Exportéři chmele a sladu tam nacházeli dobrá odbytiště, podobně jako producenti strojního vybavení cukrovarů. Na kontinentě našli uplatnění i geologové a hydrologové. Před 1. světovou válkou existoval i projekt vytvoření rakouské „kolonie“ v Argentině; funkcionář agrární strany a statkář Ferdinand Klindera už dokonce zkoumal terén. Soudil sice, že „český rolník patří na českou hroudu, ne do Patagonie“, ale Argentinu považoval za perspektivní průmyslový trh. Po roce 1918 se nejen do Brazílie vyvážely zemědělské stroje Bächler či Wichterle a škodovácké traktory. Do Latinské Ameriky mířily pěchotní zbraně. A horské tanky vzbudily na konci třicátých let nadšení u peruánské armády. Tehdy také Mexiko navázalo s námi úzké vztahy. Mexická diplomacie kupříkladu odmítla uznat okupaci ČSR, po vypálených Lidicích přejmenovali dokonce vesnici San Geronimo.
Jaká byla situace po válce a jaká je dnes?
V posledním půlstoletí stavěly naše podniky cementárny či elektrárny, nedávno uspěl Škodaexport v Mexiku. Kromě strojírenství či papírenských technologií je perspektivní turistika, kterou podporují všechny země regionu. Dlouho využívaly faktu, že tradiční velmoc Kuba toto hospodářské odvětví počátkem šedesátých let zrušila s odkazem na prostituci. A Hijas de Fidel, Fidelovy dcery, bývalé „slečny“ pro klienty z USA, měly získat důstojná zaměstnání. Ale časem Castro seznal význam turistiky a vnučky Fidelových dcer se vrátily k profesi svých babiček. Kostarika zase potvrzuje pověst nejevropštějšího státu Latinské Ameriky, nejen 99 procenty kreolského obyvatelstva - intenzivně rozvíjí ekoturistiku a láká na četné přírodní parky. Zajímavé jsou pochopitelně i státy vyspělých předkolumbovských kultur, Inků v Peru, Aztéků v Mexiku či Mayů v Guatemale.
Tuto postihla obrovská genocida.
Guatemala je skvělým příkladem názorových stereotypů. Když mluví evropská levice, ale nejen levice, o amerických krvavých diktaturách, nezná jiné jméno než Augusto Pinochet, přičemž seriozní výzkumy ukazují, že jeho režim je zodpovědný asi za 3000 obětí. V Guatemale přitom zahynulo možná až 300 tisíc lidí! Zatímco v Chile šlo zpravidla o nepřátele státu, v Guatemale byli oběťmi nezúčastnění vesničané. Měli jedinou smůlu: obdělávali půdu v místech bojů. Teprve po skončení válek se dávná mayská města otevřela turistům.
V čem jsme pro Jihoameričany zajímaví?
Běžný Latinoameričan o nás ví málo. Někteří podnikatelé znají sklo, značku Škoda. Ti, kteří se zajímají o kulturu, obdivují hudbu, méně literaturu, i když Kundera má renomé. Poznatky mám hlavně od studentů Technologického institutu v Monterrey, který vychovává latinskoamerickou podnikatelskou elitu. Kurzy pro ně pořádáme v SIAS už osm let.
Pídí se tu po Pražském jezulátku?
Samozřejmě. Pro hispánský svět je pojmem. Pověst drobné plastiky z kostela Panny Marie Vítězné šířili už misionáři z České provincie, stejně jako jméno Jana Nepomuckého. I jeden z našich mexických studentů se jmenoval Juan Nepomuceno.
Do Latinské Ameriky míří Češi i dnes, například příbuzní cestovatele Friče organizují nákupy krav pro chudé indiány.
Tohle je záslužná akce hlavně manželů Fričových, jež stojí za nákupem dobytka mimo jiné i pro čamakokské potomky Alberta V. Friče. Díky přispění nadšenců se v Paraguayi pase býk Žižka a Cyril nebo kravky Pafka, Králík, Musilová-Weberová. Peruánskou „rodinu“ školáků má Olga Vilímková, jež v Pucamarce působila jako učitelka. A misionář Juan Carlos Constable v argentinském San José de Boquerón dostává od pražských přátel ze sdružení Boquerón příspěvky na provoz školy, kterou postavili jeho farníci stejně jako vodní kanál či zdravotnické středisko. Na charitativní aktivity přispívají lidé, kteří v Latinské Americe nevidí jen turistickou destinaci a nezapomínají na lokality s bídou, již už naštěstí ve středu Evropy skoro neznáme. Drobné dary posílají ti, kdož si větší dovolit nemohou.
Josef Opatrný (61)
Historik a iberoamerikanista. V letech 1963 až 1968 studoval historii a češtinu na Filozofické fakultě UK, od roku 1968 pracuje ve Středisku ibero-amerických studií (SIAS). Roku 1992 se habilitoval, tři roky nato byl jmenován profesorem obecných dějin. Přednáší na FF UK, VŠE a v zahraničí. Od roku 1990 vede SIAS a renomované periodikum Ibero-Americana Pragensia. Byl či je členem redakčních rad různých odborných časopisů, například Cuban Studies (Pittsburgh), Journal of Latin American Studies (Cambridge) a Revista de Indias (Madrid). V letech 1993 až 1996 byl viceprezidentem Asociace evropských historiků-latinoamerikanistů. Zabývá se dějinami Kuby 19. století a vztahy mezi Latinskou Amerikou a střední Evropou. Kromě odborných prací o politice USA vůči Kubě v 19. století a problematice formování národního vědomí v Latinské Americe publikoval řadu populárně-naučných děl o Mexiku, USA, Kubě a dějinách obou Amerik. V roce 2003 obdržel Řád Isabely Katolické.
