Z jeskyní člověk vyšel, aby se do nich jednou vrátil. S tím rozdílem, že už si je sám vytvoří dle vlastních přání, domnívají se futurologové. K dnešnímu dni žije na Zemi 6,827 miliardy obyvatel. Během pouhých čtyř dekád by se dle propočtů OSN měla populace „rozmnožit“ až na devět miliard lidí, což v nejhustěji osídlených oblastech přinese enormní tlak na atraktivní půdu. Zvláště ve středu světových metropolí. Co dál? Realitní agenti se zaklínají, že více místa v centrech nenajdete. Avšak vedle stále vyšších mrakodrapů, které ční až do současné rekordní výše 828 metrů, existuje ještě opačná možnost: sestoupit pod zem! Proč nevybudovat podzemní města podobná bájné Mórii z tolkienovských ság? Lidé by získali miliardy kubíků volného prostoru, přičemž hovoříme o pouhých prvních stovkách metrů… Vznikly by prostory pro průmyslové provozy, náměstí, obchody a kanceláře, kde by navíc lidstvo bylo v bezpečí před případnými katastrofami nebo nebezpečími, jež si na sebe samo nachystalo.
Technologie budou brzy!
„Mimo specializované stavařské kruhy o tom příliš neuslyšíte, ale dospěli jsme do bodu zlomu. Zatímco se náklady na hloubící technologie snižují, ceny za výstavbu mrakodrapů v hustě obydlených oblastech rostou. Zlom přichází díky pokroku v razicích postupech, které se již používají na současné obří dopravní projekty. Takové technologie budou brzy využity pro podzemní přeměnu světových metropolí,“ předpovídal před pár lety magazín Wired. Nejnovější razicí štíty a stroje dokážou vytvářet tunel o patnáctimetrovém průměru rychlostí až šest metrů za hodinu. Pracují horizontálně i vertikálně.
„Během pár dekád bude dolování plně automatické a ovládané inženýry ve vzdálených budovách. To ušetří rizika, lidské životy i náklady. Ceny za vytěžený kubík klesnou,“ napsal renomovaný časopis. Příkladem extrémních staveb a důkazem, že stavaři už dokážou vyhloubit díry nepopsatelně obrovské a složité, mohou být čínské vodní elektrárny, podmořské tunely nebo i monstrózní dopravní projekt v Bostonu přezdívaný „The Big Dig“. Tento velký výkop, propojující dálniční uzly a tunely, vyjde dle deníku The Boston Globe na astronomických 22 miliard dolarů (asi 462 miliard korun). Světové obchodní centrum (WTC), které bylo 11. září 2001 zničeno, mělo sedm podzemních podlaží. Proč nejít hlouběji? O dost hlouběji?
Montreal jako nora světa
Popravdě: některá podzemní města už vlastně existují. Vznikají nejčastěji v návaznosti na metro a dopravní systémy. Příkladem je montrealské RÉSO, které sestává z propojeného podzemí kolem sedmi stanic metra, v němž jsou stovky obchodů, bank, hotelů, úřadů, autobusových terminálů, a dokonce i vstupů do univerzit. Celý komplex zahrnuje více než 32 kilometrů chodeb a zabírá plochu tuctu kilometrů čtverečních. Má 120 východů na denní světlo. „Takové prostředí udržuje centrum našeho města živé, protože je užitečné i vzhledem k drsnému podnebí, jaké u nás v zimě panuje,“ tvrdí mluvčí montrealské radnice.
Zajímavé je podzemní město v Pekingu (údajně pokrývající až 82 kilometrů čtverečních), jež má však jinačí historii. Spleť chodeb a bunkrů, která byla vystavěna v 70. letech minulého století, byla přípravou na jadernou válku se SSSR. Pod čínskou metropolí byly zbudovány školy, nemocnice, tak trochu strašidelné továrny, a dokonce i místa pro pěstování hub jakožto potravin kvůli omezeným zdrojům světla. Jiného druhu jsou podúrovňové „shopping parky“ v New Yorku nebo Japonsku, kde největší komplex v Ósace zahrnuje asi 80 tisíc metrů čtverečních. Hotovým subměstem je okolí tokijské stanice Šindžuku. „Ujistěte se, že opravdu vystoupíte východem 2F, jinak nás nikdy nenajdete,“ radí na webu jedna z firem.
Scénáře cesty pod zem
Podle magazínu Wired se dá očekávat, že trendy v cestě lidstva pod zem bude udávat Dálný východ, který se nikdy nebál gigantických stavebních projektů – Velkou čínskou zdí počínaje. Pokrokem v ražebních technologiích se mohou stát podmořské tunely, které propojí Japonsko s Koreou nebo Čínu s Japonskem či Tchaj-wanem. Následovat by mohly superželeznice, jež by ve speciálních tubusech vedly až k ultimátnímu nadzvukovému metru, maglevu, se schopností spojit světové podzemní metropole během pár hodin, jak už ostatně předvídal komiksový seriál Vzpoura mozků v českém časopise ABC.
Města zanořená v zemském povrchu by zprvu měla nabízet průmyslové zóny, kanceláře nebo obchody. Pro snesitelné podmínky jsou plánovány světelné šachty a sluneční kopule, ale hlavním zdrojem světla budou LED panely a jiná svítidla. Ostatně okna už nemají ani současné hypermarkety. Kromě sítí metra budou k dopravě po desítkách pater sloužit expresní výtahy. Podobné koncepty vznikaly podle magazínu The Futurist už v 90. letech minulého století v hlavách japonských inženýrů (návrhy Alice City, Urban Geo Grid). Města měla sestávat ze tří segmentů: bulvárů s otevřeným prostorem, dále kanceláří či obchodů a infrastruktury. Teprve po „byznysovém“ startu se pod zem může dostat i bydlení.
„Po roce 2013 již možná uvidíme první podzemní hotely, pravděpodobně napojené na důležité mezinárodní dopravní tepny a finanční centra Tokia, Londýna či New Yorku… V podzemí továren a starých tunelů přibudou i atypické ,loftové‘ byty. Zájem o ně budou mít zprvu umělci a volnomyšlenkáři, kteří ocení jedinečnost místa. Pokud ovšem budou prostory dostatečně rozlehlé,“ myslí si futurolog Fred Hapgood, který předvídá i umělou produkci podnebných efektů jako větru nebo osvěžujícího mžení.
Sociologie „krtčích lidí“?
Někteří lidé však už pod zemí skutečně žijí. Nicméně to bývají ti, kteří patří na okraj společnosti. Klasickým příkladem jsou bezdomovci v New Yorku. V roce 1993 napsala novinářka Jennifer Tothová knihu The Mole People o „krtčích lidech“, kteří obývali newyorské podzemí zvláště v okolí Freedom Tunnel. Kontroverzní kniha, ve které se psalo o bitvách novodobých „kmenů“ v tunelech, podzemních náčelnících, lovech krys nebo zvláštních sociálních zvyklostech, byla často kritizována za velkou míru fikce, ale její část byla pravdivá. Podobné komunity žijí například v Las Vegas, kde „krtci“ po celý den ani na chvíli nevyjdou na denní světlo. Dávají přednost norám v zátopových kanálech.
Člověk tedy v podzemí žít umí. Bude jen záležet na vybavení a technologiích, jež mu život zpříjemní. Bill Vardoulis, někdejší starosta čtvrtmilionového Irvine v Kalifornii a velký propagátor podzemního žití, říká: „Už nějakou dobu lidé jezdí metrem. Naučili se to. Dalším krokem je v podzemí začít skutečně žít. Bude to pochopitelně vyžadovat čas, aby si zvykli, ale podle mne je to jasný vývoj. Myslím, že je to nevyhnutelná cesta.“
