Na severu Čech bývají Vietnamci jediní, kdo má peníze a chce je investovat
Josef Poláček (ODS) zná Varnsdorf jako málokdo. Šestašedesátiletý inženýr zde několik let starostoval a poslední čtyři roky je místostarostou. „V podstatě jsme rádi, že jsou tady. Proto vám to ukazuju. Domy mají opravené a starají se o ně, to je důležité. Tržnice tu dnes už nenajdete, všechno se přesunulo do kamenných obchodů. Často tam zaměstnávají i Češky,“ říká Poláček o místních Vietnamcích.
Ve městě skoupili několik domů, často je zrekonstruovali a buď v nich provozují vlastní obchody, nebo je dál pronajímají. Češi jim sice stále hanlivě říkají „rákosníci“, současně ale pro ně rádi pracují. Alternativou bývá na severu Čech pracák.
Pekelná jízda Projížďka Varnsdorfem, kdysi prosperujícím česko-německým městem, které poslední dobou proslavily především demonstrace proti Romům, není úplně pohádka. To spíš mefistofelská jízda. I hlavní ulice zde převážně lemují obchody s laciným zbožím a službami, opuštěné domy, romské ubytovny s nejdražším nájemným v zemi, herny nebo bistra s rychlým jídlem. Případně smutné trosky někdejší prosperity, jež nejdřív vzala zasvé poválečným odsunem Němců, načež ji ironií dějin ještě dokonal konec komunismu, který měl naopak přinést lepší život.
Komunisté totiž ve městě udržovali při životě několik větších továren zaměstnávajících většinu místních, jimž v rámci modernizace postavili panelové sídliště. Jenže z těchto fabrik dnes kromě početných nezaměstnaných a chátrajících budov téměř nic nezbylo. Například rozlehlý areál punčochárny Elite, v lepších časech jedné z největších punčocháren na světě, je zčásti opuštěný a zčásti pronajatý; výroba zde přežívá spíš sporadicky. Podobný osud stihl i Velvetu, pro změnu tradičního výrobce sametu. A místní jatka, architektonicky skvostná cihlová stavba, vypadají, jako by je včera vzala útokem Luftwaffe. Nebo kuponová privatizace.
Vietnamci jsou dnes téměř jediní, kdo tu investuje peníze, byť samozřejmě spíš drobné miliony. Navíc od města kromě příslušných razítek nic nechtějí. „Vietnamce nikdy neuvidíte na pracáku. S úřady jednají slušně a umějí si mezi sebou udělat pořádek. Tak proč bychom je tady neměli rádi?“ vysvětluje mi Poláček, zatímco autem jedeme kolem rozestavěného obchoďáku v centru města. Staví ho vietnamský podnikatel, jemuž tady neřeknou jinak než Karel. Ve skutečnosti se sice jmenuje Trang, stejně jako většina českých Vietnamců ale přijal české jméno – kvůli snazší komunikaci. Stavba už pár let stojí, protože vietnamskému podnikateli došly peníze, Poláček ale věří, že ji dokončí.
Karel je něco jako místní vietnamský boss a taky spojka radnice s vietnamskou komunitou.
Když je problém, vyřeší ho. Což je mimochodem věc, již samosprávy postrádají u romské komunity, kterou tu většina lidí upřímně nenávidí. Přitom Romy i Vietnamce spojuje podobný osud: zatímco Romy sem komunisté přiváželi na nekvalifikovanou práci od 50. let, první Vietnamci se zde objevili o 20 let později. Příkladná čeština nezdobí ani jednu skupinu a málokdo taky vládne nejlepší kvalifikací. Přesto se o sebe Vietnamci dokázali postarat sami, zatímco Romové skončili na ubytovnách a sociálních dávkách.
„Jsou nejpracovitější ze všech a rychle se naučí, cokoli je potřeba. Jejich děti taky patří ve škole k těm nejlepším,“ říká o Vietnamcích Poláček. Má k tomu i historku: jednou prý někdo viděl Vietnamce zametat před úřadem a překvapeně se ptal, jestli mají fakt Vietnamce na pracáku. Byl to trest: dotyčný vyfasoval veřejně prospěšné práce za přestupek.
S Vietnamci odcházejí i peníze Vietnamci sice už před lety provozovali pár kamenných obchodů a vlastnili i několik domů, největší byznys se ale donedávna odehrával v tržnici u benzinky stojící kousek od německé hranice. Stejně jako v jiných nejen příhraničních tržnicích šlo o barevný festival kýče a padělků. Snad proto ji tolik milovali Němci, kteří si to v Česku rádi udělali hezké: natankovali u nás levnější benzin, lacině nakoupili falešné adidasky a vše před odjezdem oslavili špatným jídlem. Ti, co k nám zavítali bez manželky, se na závěr v autě ještě potěšili s nějakou z prostitutek. Bylo to sice schmutzig, ale dlouho to fungovalo. Oficiálně se tomu říkalo přeshraniční spolupráce, svého druhu smíření.
Jenže pak Němci najednou nepřijeli a po nich zmizeli i Vietnamci. Dnes tu po jejich tržnici zbývá jen zarostlá louka. „Sebrali se a najednou odešli. Jeden den prostě byli pryč,“ popisuje situaci Poláček. K jejich odchodu prý pomohlo i to, že jim majitel pozemku, kde měli tržnici, stále zvyšoval nájemné, zatímco jejich tržby padaly. Vietnamci nicméně neodešli z města; místo tržnice začali vydělané peníze investovat do městských nemovitostí a obchodů. Dnes zde převážně Čechům prodávají vše od počeštělého vietnamského jídla přes laciné oblečení a boty až po nářadí, ovoce i zeleninu. A taky marihuanu. „Vyplňují díry na trhu, jak oni říkají,“ vysvětluje jejich styl podnikání Poláček.
A zdaleka nejen ve Varnsdorfu. Stejný fenomén znají v celém pohraničí, i tam se Vietnamci přesouvají z tržnic do kamenných obchodů, takže se přinejmenším ekonomicky integrují do měst. Novému trendu pomohl i stát, a to zákazem prodeje cigaret a alkoholu ve stáncích. Zatímco ve větším Varnsdorfu se Vietnamci pouze přesunuli z tržnice na kraji města do jeho centra, z menších obcí ve Frýdlantském výběžku, kde není dostatečná místní poptávka, utíkají třeba do Liberce, kde si kromě obchodů otvírají i restaurace. A stejně tak v Ústí nad Labem nebo v Děčíně.
V menších obcích mezi Libercem a Děčínem bývají Vietnamci často jediní, kdo sem přijde, a navíc ne s prázdnou. Z většiny těchto míst totiž lidé spíš odcházejí, protože odsud mizí práce i základní občanská vybavenost. Nejčastější nápisy, které tady dnes uvidíte na často zchátralých opuštěných domech s vytlučenými nebo naopak zatlučenými okny, jsou „Na prodej“ nebo „K pronájmu“. V některých obcích dokonce nezbyla ani hospoda, v Česku známka totálního úpadku.
Ne všude ovšem proběhl přesun z tržnic do kamenných obchodů tak hladce jako ve větších městech, především finančně: odchodem Vietnamců mnohdy přišly obce i menší města, které často nadávaly na nevzhlednost tržnic, o nemalé peníze v rozpočtu, někdy i o třetinu. Prázdné a často zarostlé ale zůstávají i plochy, kde tržnice stávaly.
Koutek pro všechny Jak flexibilní Vietnamci jsou, ukazuje i případ varnsdorfského ševce, což není detektivka.
Když ten místní, český, radši utekl za lepším životem do Anglie, zeptal se starosta Poláček vietnamského Karla, jestli mezi sebou nemají ševce, protože ve městě žádný nezbyl. Záhy otevřela vietnamská opravna bot „Schuhmacher“. Když sem přijdu, je zrovna zavřená.
Zato ve vedlejší opravně oblečení sedí u šicího stroje mladá Vietnamka. Žije typický českovietnamský život: v malé místnosti šije, zatímco vedle leží na pohovce malý syn.
Kousek od nich má v paneláku prodejnu a opravnu oblečení jiný vietnamský pár. „Není dobrý, nejsou peníze. Lidi jen přijdou, podívají, ale nic nekoupí,“ stěžuje si lámanou češtinou Vietnamec. I on míval stánek v Dolní Poustevně, pak se ale přesunul do Varnsdorfu. V obchodě zaměstnává i místní Češky. Tedy zaměstnává: obvykle jim platí málo a v různých formách. Anebo načerno zaměstnávají důchodkyně, protože těm nemusejí k důchodu platit tolik.
Vietnamci v českých městech neprovozují pouze kamenné obchody, ale rovnou i celé několikapatrové obchoďáky. Ve vietnamském obchodním centru Rosa, sídlícím mimochodem v někdejší varnsdorfské tiskárně, kde se tiskly i první československé bankovky, dnes koupíte vše od umělých kytek přes české sekyry i kvalitní vrtáky až po ženské tepláky s nápisem „No boyfriend, No problems“ na zadku. „I já tady mám svůj koutek. Mají i kvalitní české věci, jen o třetinu levnější než Češi,“ usmívá se Poláček u regálu s nářadím. Nejde ale jen o ceny. Vietnamci dokážou rychle zcela obrátit i zažitý směr obchodu; zatímco dřív jezdili Češi nakupovat kytky do Německa, dnes pro ně Němci jezdí do Česka k Vietnamcům. Mají je levnější a v přijatelné kvalitě.
A stejně tak třeba české švestky, které nejen Němcům prodávají i v opravně oblečení.
„Všichni se diví, jak to, že Vietnamci ještě neskončili. Říkají, že k tomu určitě musejí pěstovat i kytky (marihuanu). Nemusejí. Máme ve městě jedenáct benzinek a taky fungují. Jen máme nejlevnější benzin v zemi,“ říká místostarosta Varnsdorfu. l
Dnes Vietnamci Čechům prodávají vše od počeštělého vietnamského jídla přes laciné oblečení a boty až po nářadí, ovoce i zeleninu.
O autorovi| Petr Holec • holecp@mf.cz