Ladislav Štorek S řídícím partnerem Dentons Ladislavem Štorkem o 23 letech v jedné firmě, krásném byznysu v nemovitostech a o smělých vizích „první galaktické právní firmy“
* Ještě na začátku roku 2013 jste pracoval ve středně velké a v zásadě evropské kanceláři Salans. Ta se pak ale spojila se dvěma dalšími právními firmami a po fúzi s čínskou Dacheng jste se stali největší právní firmou světa. Co se tím pro vás změnilo?
Něco se nezměnilo vůbec a něco naopak zcela zásadně. Pro pražskou kancelář i pro mě osobně se z jistého úhlu pohledu nezměnilo nic jiného než jmenovka na dveřích. Klienti zůstali, kancelář je na trhu, a dokonce už 25 let na stejném místě. Já vlastně od studia práv ani nikam jinam nechodil. Do kanceláře jsem nastoupil jako student v roce 1993 a přijímal mě kolega a jeden z mých velkých mentorů Petr Kotáb, který tu je dodnes. Pořád je to v podstatě stejná parta lidí a pořád děláme tu samou práci.
* A co firemní kultura? Svádí to k jistým trochu laciným úvahám o stereotypech – uvolnění Francouzi versus upjatí Anglosasové…
K tomu se dostanu. Každá firemní kultura je jiná. Americká, francouzská a teď ta řekl bych globální. Dostat se pod hlavičku největší právní firmy na světě samozřejmě vliv na fungování kanceláře má. Nechci říci, že dřív jsme si mohli dělat, naprosto co jsme chtěli, ale ta míra svobody a volnosti byla velmi vysoká. I dnes je pořád poměrně veliká oproti některým typickým firmám anglosaského typu, ale pochopitelně tu jsou určité meze. Být součástí tak veliké firmy vás do určité míry zavazuje, minimálně z hlediska klientské péče nebo reputace, tj. dodržování určitých standardů nebo posuzování, které věci můžete vzít a které naopak z důvodů ochrany reputace odmítnout. Na jedné straně nám to hodně pomáhá, na druhé trochu svazuje ruce. Jsou tu třeba globální procesy dodávek. Když to přeženu, nemůžeme si už koupit vánoční kartičky v Albatrosu, ale musíme vzít ty, se kterými přijde ústředí a na nichž jsou pozdravy ve dvaadvaceti různých jazycích a čtyři z toho špatně (směje se) – ale to už je život v globální firmě.
* Kdo za tou fúzí stál?
Hnacím motorem všech strategických rozhodnutí v Dentons jsou v posledních letech dva Američané, kteří firmu vedou – Elliott Portnoy a Joe Andrew, a spolu s nimi další lidé z globálního vedení. Mezi nimi třeba globální místopředseda celé firmy Evan Lazar, který žije a sedí tady s námi v Praze, což dobře ukazuje polycentričnost firmy. Toto vedení má silnou vizi, za kterou neochvějně jde, což nás Evropany, kteří na takové vizionářství a myšlení na deset až 15 let dopředu nejsme zvyklí, někdy zarazí. Když jsme například přijeli na první partners meeting…
* Kde to bylo?
Od vzniku Dentons už proběhly tři. Poprvé v Orlandu, pak v Las Vegas a naposledy minulý rok na jaře v Paříži. Za Salans byl takový meeting komorní záležitostí pro 200 lidí, teď tam najednou bylo obrovské pódium, rocková muzika, obří obrazovky, skoro tisícovka partnerů a styl Steva Jobse a Applu. Jedna z prezentací se jmenovala The Future of Dentons: Dentons 2025. My z Evropy jsme na to koukali s pozdviženým obočím, ale Elliott a Joe svou vizi prezentovali takovým způsobem, že na ně všech 900 lidí v sále hledělo tři hodiny s otevřenou pusou. A to jsou právníci hodně náročné publikum. Jak je něco trochu nudí, vytáhnou svá blackberry a začnou pracovat. Tady to ale díky řekněme mixu vize a charismatu fungovalo.
* Rok 2025. To je slušný futurismus.
Ano, to je. Podtitulek té prezentace zněl, tuším, Dobytí Měsíce (Moonshot). V té době navíc každý měsíc vycházely zprávy, kde všude jsme otevřeli novou kancelář, což nakonec vedlo k tomu, že Bloomberg letos na apríla publikoval zprávu, že Dentons plánují otevřít kancelář na Mezinárodní vesmírné stanici, chtějí se stát „první galaktickou právní firmou“ a do budoucna zamýšlejí expanzi na Měsíc a Mars. Jasně, zasmějete se tomu, ale pro úspěch je klíčové, když firmu vedou lidé myslící na mnoho let dopředu. Ostatně během těch tří let jsem už ve firmě zaslechl pár věcí, které mě pobavily stejně jako ten Měsíc, a teď zjišťuji, že je někdo vážně řeší. Podobné to vlastně bylo i s expanzí do Číny. Když nám ji vedení prezentovalo, ukázalo nám graf s odhadem vývoje ekonomické síly Číny v příštích desetiletích. To je přesně ten styl přemýšlení, kdy není tolik podstatné, co se stane zítra, ale to, jak v poměrně daleké budoucnosti dopadne ten, kdo na čínský trh nevstoupí.
* A jak by tedy měli Dentons vypadat v roce 2025?
Vizí Dentons je být právní firmou budoucnosti – a to právě teď. Naší strategií je pokračovat v růstu, integrovat nová teritoria a kanceláře a přicházet s novými přístupy v oboru právních služeb. Chceme být ve vnímání klientů jednou z nejlepších právních firem na světě. Firmou, která myslí na několik generací dopředu a zanechá po sobě stopu ve společnosti. Firmou, která investuje do neziskových a pro bono aktivit. Firmou, která bude průkopníkem v oboru a bude stále hledat cesty, jak se posunout vpřed. To všechno by se ale nemělo dít za každou cenu a život firmy by se neměl řídit jen tabulkami, ziskem a počtem ocenění.
* V kterých regionech světa chcete nejvíc posilovat? Odpověď je bohužel hrozné klišé – všude, kde to dává smysl.
Kde konkrétně?
Důležité je posílení v rámci Evropy. Region střední a východní Evropy máme perfektně pokrytý a dovolím si říci, že tady nemáme konkurenci. V Německu, Francii, Itálii nebo Velké Británii jsme sice mimořádně úspěšní, ale často zatím mnohem menší než kanceláře, se kterými na tamních trzích soupeříme. Tady se rozhodně posílit dá. Nově se díváme na sever Evropy nebo na Rakousko, mimo Evropu pak stále na Asii. Především Japonsko by bylo dobrým doplňkem k naší pozici v Číně.
* Jak se vůbec euroamerickým kancelářím daří pronikat do východní a jihovýchodní Asie?
Asie je obecně velmi specifický trh a Čína extrémně. I když k našemu spojení s kanceláří Dacheng došlo již před dvěma lety, stále se učíme. Každý se nás ptá, jaké jsou okamžité benefity tohoto spojení. Já mohu hned vyjmenovat několik příkladů a ukázat transakce, které spojení přineslo – ta největší v Evropě probíhá v Rumunsku, kde klient z Číny kupuje za 680 milionů dolarů většinový podíl v bývalé státní společnosti Rompetrol. Druhá taková spolupráce probíhá v USA a měsíční příjem z ní je větší než roční příjem některé z našich menších evropských kanceláří. Rozhodně to ale není tak, že by do každé kanceláře Dentons najednou přistál čínský byznys. Čína je běh na dlouho trať. Pronikat na asijské trhy má podle mě smysl hlavně pro kanceláře, které mají podobně jako my globální vizi a nesměřují jen do Číny, ale i do okolních regionů – Austrálie, Indočíny, Singapuru či do Japonska.
* Jak se Dentons daří po fúzi s Dacheng prosazovat v Číně svoji firemní kulturu?
Díky polycentrickému přístupu Dentons nám takové expanze nečiní problém. Dentons se nesnaží vnutit uniformní kulturu ani finanční model každé jednotlivé kanceláři. Svoboda a volnost, ze kterých benefitovala Salans, se do jisté míry přenesly i do Dentons. Doby, kdy si nějaká dejme tomu americká kancelář řekla, že se rozšíří do Rumunska a pošle tam čtyři Američany, kteří vše obstarají, už jsou pryč. Úspěšná expanze je dnes možná jen tehdy, když se lokálním sítím, pobočkám i lidem dá určitá míra svobody.
* Specialitou vaší kanceláře jsou tradičně nemovitosti. Jak na tom je trh s nemovitostmi?
Výborně. Já do určité míry kolegům z oddělení nemovitostí závidím, protože ve všech ostatních oborech trvá čtyři, pět či šest let, než se investice otočí, ale v nemovitostech se něco děje neustále. Například některé špičkové pražské hotely změnily za poslední roky majitele hned několikrát. Pokud máte takové renomé jako Dentons a dostanete šanci být pokaždé u toho, je to krásný byznys. Stále se objevují noví a noví investoři, aktiva se neustále přeskupují. My jsme vždy byli v nemovitostech extrémně silní – každý rok stabilně asistujeme u minimálně sedmi z deseti největších nemovitostních transakcí v zemi, respektive v celém regionu. Přidali jsme i další silné obory a odpovídající ocenění, ale na nemovitosti je pořád dokonalý spoleh. Je to dnes jeden z nejživějších oborů, protože s mírnou nadsázkou každý, kdo dnes v Čechách nebo jinde něco vydělá, dřív nebo později investuje do nemovitostí.
* Na jakých největších nemovitostních „dealech“ jste pracovali v uplynulém roce?
Patří sem pochopitelně koupě portfolia bytů OKD nebo prodej kancelářského komplexu The Park na Chodově, což je v poslední době zdaleka největší transakce tohoto typu v České republice. Zastupujeme Pentu při prodeji Florentina a děláme řadu projektů na zelené louce, z těch velkých například pro známou americkou společnost Yankee Candle. Veliký boom ale zažíváme i v dalších oborech, ať už jde o insolvence, fúze a akvizice, oblast řešení sporů, bankovnictví a kupodivu i pracovní právo. Kdyby někdo před deseti lety řekl, že se budou kanceláře našeho typu zabývat pracovním právem, tak se mu všichni vysmějí. Dnes je vše jinak. Kanceláře pochopily, že se bez flexibility neobejdou, a řada z nich se dnes pracovním právem velice dobře živí. A to samé se týká trestního práva. Děláme ho my, dělá ho White & Case a stejně jsou na tom v celoevropském kontextu další tradiční kanceláře typu Allen & Overy, které se dříve něčeho takového ani nedotkly. Teď ale zavírají M&A oddělení a nabírají trestní právníky.
* To je zajímavé, jaké trestní věci typově děláte?
Pochopitelně se nezabýváme násilnou trestnou činností, to je trochu odlišná forma advokacie a také jiná klientela. My například zastupujeme některé velké farmaceutické firmy. Děláme kriminalitu bílých límečků a pomáháme společnostem, které se nějakým způsobem dostaly do styku s trestnou činností, ať už jako poškození, nebo – po zavedení trestní odpovědnosti právnických osob – jako obvinění.
* A konkrétně?
Typickým příkladem je kauza zříceného mostu ve Vilémově. Zastupujeme klienta, který se podílel na rekonstrukci mostu. Někteří jeho manažeři byli obviněni v souvislosti s úmrtím dělníků, kteří při neštěstí zahynuli.
* Proč jste se vlastně stal právníkem?
Když jsem se těsně po revoluci rozhodoval, na jakou školu jít, volil jsem mezi právy a medicínou, kterou si přála maminka. Pak jsem ale viděl film Orlové práva s Robertem Redfordem… (Směje se.)
* Tak to jsme možná byli v kině spolu.
… a najednou mi přišlo skvělé být právníkem. Dělat správnou věc, všude kolem krásné ženy, spousta legrace, a ještě za to dostanete dobře zaplaceno. Byla to taková tehdy možná naivní kombinace okouzlení vyvolaného filmy, jako byly Orlové práva nebo později Firma, a pocitu, že právník může skutečně někomu pomoci dosáhnout spravedlnosti. Ve velkých advokátních kancelářích takový pocit moc často nezažijete, ale zaplať pánbůh se občas, hlavně ve sporech, kde protistrana jde proti liteře nebo duchu práva či nehraje fér, vrací. Bývají to nejhezčí momenty kariéry, kdy zájem klienta začnete do určité míry cítit jako vlastní a pak máte hroznou radost, když věc díky svým schopnostem dokážete zvrátit a dovést ke spravedlivému výsledku.
* Jak jste se pak dostal do Dentons, respektive do Altheimer & Gray (předchůdce Salans a Dentons – pozn. red.)?
Už na škole jsem hledal brigádu a pár jich i vystřídal, přičemž většinou šlo o zajímavé zkušenosti. Chvíli jsem pracoval v cestovní kanceláři, prodával mapy turistům, jedno dvě léta jsme s kamarádem provozovali hostel. Ale studoval jsem práva, a proto jsem začal hledat práci v advokátní kanceláři. Na podzim roku 1993 jsem dostal možnost jít na pohovor do Altheimer & Gray, což byla tehdy tuším jedna ze tří zahraničních kanceláří v Praze. Z prostředí jsem byl naprosto nadšený, navíc můj již zmíněný budoucí kolega Petr Kotáb měl na stole takto veliký (ukazuje rukama cosi ohromného) mobilní telefon, na který mu dvakrát někdo zavolal, a mně to připadalo nesmírně cool. Úsměvné a do určité míry přitažlivé bylo i vybavení kanceláře – obálky, sešívačky, šanony, všechno americké. Prostě kus Ameriky v centru Prahy. Zřejmě jsem tehdy udělal dobrý dojem a byl jsem přijat. Tenkrát to ostatně nebylo tak těžké jako dnes. S nadsázkou stačilo umět dobře anglicky, přičemž mě angličtina bavila, sledoval jsem filmy a četl knížky v originále a dokázal jsem to prodat.
* Nechtěl jste někdy změnit firmu?
Asi to je překvapující, ale o tom jsem nikdy reálně neuvažoval. Pravda, za těch 25 let se pár příležitostí objevilo, ale já nikdy neměl jediný důvod se jimi zabývat. Práce v mezinárodních kancelářích je velmi podobná a do jisté míry si jsou podobné i finanční podmínky, ovšem skutečně důležití jsou lidé kolem a jestli vás s nimi stále baví dělat. A mě to s lidmi v Dentons pořád extrémně baví.
Na partners meetingu se sešlo skoro tisíc partnerů a k tomu pódium, rocková muzika, obří obrazovky a styl Steva Jobse a Applu. Dřív se některé kanceláře trestního práva ani nedotkly. Nyní ale zavírají M&A oddělení a nabírají trestní právníky.
O autorovi| Václav Drchal • drchal@mf.cz
