Strany by se mohly za určitých podmínek bez lobbistů obejít
Strany by se mohly za určitých podmínek vzhledem k slušným příspěvkům z rozpočtu bez lobbistů obejít, kdyby jenom trochu chtěly
Pro následující esej se autor inspiroval v říši zvířat. Je až zarážející, jak analogické je chování jednoho konkrétního druhu s chováním některých především lobbistických skupin v tuzemské politice. Pokusme se proto odkrýt zákonitosti, které tyto dva světy spojují.
Část první. Anatomie
Je politováníhodné, k jak nevhodné terminologii se uchýlil český politický newspeak. Pro organizátory korupčního systému vynalezl termíny „kmotr“ nebo „šibal“. Systematická zoologie má již od dob Carla von Linné neskonale přesnější označení: hrabaví. Jak známo, příslušníci tohoto řádu se vyznačují hrabavými končetinami opatřenými pařáty. Hrabaví všech forem i exteriérů jsou všežraví, každá renta jim je dobrá. Nejraději se prohrabují v substrátu, kde se vyskytují špatně střežené veřejné peníze. V kleptomanické fázi si jimi dokáží narvat volata až k prasknutí. Vyskytují se v řadě forem. Od kryptických, jež je možné si bez bližšího ohledání splést se slušnými, kultivovanými lidmi, až po vulgární, dosti běžnou subspecies, u níž zejména samci mají zbytnělé zátylky a vyznačují se jakousi celkovou vyžraností. Tu ve východoevropském kulturním okruhu doplňuje ještě specifická úprava exteriéru. Oblíbené jsou vyholené hlavy, masivní zlaté řetězy na krku, čtvrtkilové chronometry a špičaté boty. Vulgární hrabaví milují kožená saka. Samičky hrabavých si u plastických chirurgů rády kupují oteklé rty a falešná ňadra. Nezbytným doplňkem obou pohlaví je silný vůz s poznávací značkou se snadno zapamatovatelným číselným kódem. Hojný výskyt hrabavých v Česku je nejprůkaznějším vizuálním důkazem toho, že se nám to budování demokratického kapitalismu nějak zvrhlo.
Část druhá. Požadavky na ekosystém
Hrabaví obvykle neradi operují na světle, milují přítmí. Na slunci hřadují jen mezi svými: tu u moře, tu v horských údolích, ale na vybraných tokaništích dávají svoje peří na odiv do všech detailů. Ekosystém, který potřebují k tomu, aby jejich druh ve všech formách mohl opravdu dobře prosperovat, musí splňovat nějaké minimální náležitosti.
1. Hrabaví milují predaci (požírání) politických stran s velmi malou členskou základnou. Není-li zbytí, dovedou si nějakou i založit. Strana, která ze standardních členských příspěvků nevyžije, ale kterou lze cíleným náborem členů snadno na lokální a i regionální úrovni ovládnout, je ideálním prostředím. Kandidátky se pak mohou sestavovat v režii hrabavých, v některých regionech pod přímým dohledem příslušníků vulgárního poddruhu. Zda se nakonec dostanou vybraní zástupci až do zákonodárných orgánů, záleží na bdělosti voličů a imunitním systému partají samých. Vše však nasvědčuje tomu, že je dosti oslaben. Samostatnou otázkou je financování stran, kde hrabaví rádi zdůrazňují svoji „nepostradatelnost pro systém“. Z analýz finančních výkazů stran lze ovšem vystopovat, že i kdyby se oficiálně přiznané výdaje podstatně zvedly a zahrnuly „černé fondy“, dostaly bychom se na dvě miliardy korun ročně. Kdyby celý rozsah finančního propojení byznysu a politiky v Česku byl v tomto řádu, bylo by to zvládnutelné. Rozsah korupce je však mnohonásobný. Je zjevné, že hlavními příjemci ilegálních finančních toků nejsou politické strany, ale právnické osoby a jejich „beneficiary owners“ (utajení majitelé). Či přímo fyzické osoby, ať již jsou členy politických stran, nebo jsou na ně napojeny. Rozsah finančních toků plynoucích hrabavým se bohužel, vzhledem k „indukované slabosti domácí investigace“ nejspíše dozvíme ze zahraničí. V poslední době přicházejí zajímavé informace od celosvětových správců účtů hrabavých ze Švýcarska. Strany by se mohly za určitých podmínek vzhledem k slušným příspěvkům z rozpočtu bez hrabavých obejít, kdyby jenom trochu chtěly. Neplatí to naopak: hrabaví potřebují ovládnout nejen politické strany, ale (jejich prostřednictvím) i další instituce demokratického státu, jinak by si nenahrabali. Netřeba zdůrazňovat, že tato „neekvivalentní symbióza“ pluralitní demokracii zabíjí. 2. Hrabaví mají potřebu ovlivňovat legislativní proces, a čím větší prostor nabízí jednací řád pro podávání nepřehledných návrhů z pléna, tím lépe. Takto nastavená tvorba zákonů může být obhajována demokratickým charakterem každého jednotlivého poslaneckého mandátu. Demokracie je ovšem to poslední, na čem hrabavým záleží. Jde jim o vytvoření nepřehledné situace, která snižuje transakční náklady na přijetí návrhů, které neprocházejí rigorózním testováním z právního a ekonomického hlediska, ale stávají se zdrojem renty. Příkladů je nespočet. 3. Rozhodování nestranné, profesionální, slušně placené a nezpolitizované státní správy by mohlo být účinnou brzdou proti náletům hrabavých. Kdyby ovšem byrokracii chránil funkční zákon o státní službě. Česko je jedinou zemí OECD, která zákon o státní službě má, ale neuplatňuje. Tím lze zcela dostatečně vysvětlit, proč se nestává, aby se úředník účinně vzepřel a odmítnul plnit „dobré rady“. Výjimky potvrzující pravidlo vzbuzují v korupčních elitách obavy ze „zanedbání personální práce“. Jak dostat omeletu zpátky do vejce a vybudovat státní aparát, který bude mít páteř a hrdost, to je jeden z nejtěžších úkolů v budování státu. A v tom Česko v posledních dvaceti letech hanebně selhalo. 4. Kontrolní orgány, jež by měly bdít nad úrovní hospodaření státu, územně správních celků i obcí včetně jimi vlastněných nebo spoluzakládaných podniků, a nad kvalitou soutěžního prostředí, jsou obsazovány na základě převážně politického klíče. Anebo je vyvinuta velká snaha jim upravit mandát tak, aby byly pokud možno bezzubé. Pokud nejvyšší účetní dvůr v našem provedení nedovede rozdávat sankce, a pokud antimonopolní úřad nezkoumá ekonomickou racionalitu a efektivnost veřejných zakázek, jaké výsledky lze očekávat? 5. Policie, státní zastupitelství a česká justice, triumvirát orgánů činných v trestním řízení, doposud vyniknul především v tom, jak mimořádně citlivé, „politicky“ slyšící mají ucho. Že by postupovaly „padni komu padni“, a se vší vášnivou vynalézavostí hodnou tohoto cíle pořádaly hony na krocany, tomu prozatím nemá důvod věřit ani malé dítě. Právě selektivní aplikace práva je jedním ze znaků státu, který byl hrabavými povážlivě infiltrován.
Jeden nemusí hned za vším hledat záměr a organizované spiknutí. K vytvoření perfektního ekosystému pro přemnožení hrabavých jsme dospěli kumulací chyb, jež samy o sobě by nebyly fatální, kdyby byly průběžně odstraňovány. Systém je podle mnoha indicií promořen natolik, že nemá žádné jednoduché a elegantní řešení. O předvánoční „nadrobené“ aféře si můžete myslet cokoli, ale že přispěla u normálních lidí k pocitu zhnusení z politiky, je zcela nezpochybnitelné. A teď vážně. Legitimita vládnutí je oslabena právě ve chvíli, kdy bude obyvatelstvo postaveno před ne zrovna populární reformy, jimž se bez následků Česko nemůže dále vyhýbat. V domácím politickém prostředí zakotvené spoléhání na heslo „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ znamená vytvářet živnou půdu pro nástup někoho, kdo jednoduchá řešení a světlé zítřky elektorátu nabídne. Jde mnohem víc než o budoucnost jedné politické strany. Jakkoli lze mít porozumění pro komplikace spojené s jejím čištěním a s nelehkou pozicí „čističů“, zvlášť když si ostatní strany nedovedou přiznat, že mají stejný problém v kurníku. Evropa ani Česko podle všeho totiž nevstupují do zrovna nejsnadnější etapy a to, co se ještě před pár lety zdálo zcela vyloučené, tedy návrat nějaké formy populisticko-autoritářského režimu do střední Evropy, nás může potkat až nepříjemně brzy.
Část třetí. Sanace
Jakýkoli systém financování stran, který nad sebou nemá účinný mechanismus kontroly a udělování sankcí za přešlapy, skončí korupčním propojením s hrabavými predátory státu. Kontrolní a sankční mechanismus se musí opírat o nezávislé orgány, které budou vybaveny dostatečnými finančními i technickými prostředky a pravomocemi. V míře, v jaké dokážou peníze na kampaň ovlivnit volební výsledek, je nezbytné zamezit nakupování vlivu utajenými sponzory. V Česku jsme se zanořili již příliš hluboko do bahna, aby stačilo pouze limitovat okruh dárců nebo maximální výši příspěvků od jednotlivých sponzorů. Pravděpodobně nám nezbude nic jiného, než sponzoring partají kýmkoli jiným než jasně identifikovatelnými českými fyzickými a právnickými osobami, které neobchodují se státem či stranami, prostě zakázat. Nádavkem je možné veškeré financování převést do jediného k tomu určeného orgánu, který celkový objem financí přeposílá na účty stran, kontroluje dodržování výdajových limitů a výsledky zveřejňuje. Nebudeme první zemí, která to udělá. Účetnictví stran mají kontrolovat nikoli jen partaje, ale nezávislé volební komise, nejvyšší účetní dvory. Složení nezávislých orgánů v seriozních zemích je převážně odvozeno od kritéria reálné nezávislosti dané osoby na politickém cyklu. Veškeré účetnictví se zveřejňuje v úředním věstníku, někde je předepsáno i zveřejňování v celostátním deníku. Budeme muset zavést celkové limity na kampaň, na stranu nebo limity na jejího kandidáta jako v Británii nebo limity navázat na počty voličů v daném okrsku. Přijatelných zahraničních modelů opět existuje dostatek. Přestupky proti pravidlům musejí znamenat drakonické, byť odstupňované sankce. Spektrum je široké, demokratické státy znají sankce v podobě ztráty nároku na financování z veřejných zdrojů, zabavení ilegálních zdrojů, ztráty poslaneckého mandátu, diskvalifikace pro zastávání jakéhokoli veřejného úřadu do budoucna, tresty odnětí svobody. Na vrcholu sankčního žebříčku stojí rozpuštění provinilé politické strany anebo zrušení volebních výsledků a nutnost opakování voleb. Po faktickém ukončení privatizace se stal nejvydatnějším – a nevysychajícím – zdrojem hrabavých systém nákupů a investic veřejného sektoru. Nápadů na zlepšení současné praxe je mnoho a většina již byla publikována. Podstatné je jedno zjištění: všude ve světě se vyplácí zveřejňování všech relevantních informací, ať již o nákupech nebo transakcích s majetkem, na všech úrovních rozhodování. A také obhajoba, proč je nákup ekonomicky odůvodněný a efektivní. Světlo hrabaví nenávidí. Je skoro zbytečné říkat, že jednací řád Poslanecké sněmovny, který umožňuje načítání pozměňovacích návrhů z pléna, způsobil již takové ekonomické škody, že je třeba tuto možnost v národním zájmu zrušit. Bez testování každého nového legislativního návrhu na jeho rozpočtové, ekonomické a korupční dopady se v mýcení hrabavých nedostaneme nikam. Co udělat s „orgány činnými v trestním řízení“, které by tuto společnost měly před korupcí chránit? To po pravdě netuší ani velmi pomazané hlavy. Vše ovšem nasvědčuje tomu, že bolehlav bude celoplanetárních rozměrů. Například heslo v angličtině „jak vyčistit zkorumpovanou justici“, dává na Googlu jeden milion šest set deset tisíc záznamů. Nápadů, jak se stát bojovníkem proti korupci, nabízí Google taky dost – vybrat si můžeme z dvou a čtvrt milionu receptů. Rozhodně v tom nejsme sami. Hrabavých je mnoho, ale lidí, kterým to vadí, je mnohem, mnohem víc.
Jak na korupci Výběr z Doporučení Rady Evropy Rec(2003)4 o společných pravidlech proti korupci ve financování politických stran a volebních kampaní:
V. Dohled Článek 14 – Nezávislý dohled a. Členské země by měly zajistit nezávislé monitorování financování politických stran a volebních kampaní. b. Nezávislý monitoring by měl obsahovat dohled nad účty politických stran a výdaji na politické kampaně, jakož i jejich prezentaci a uveřejňování. Článek 15 – Specializovaný personál Členské státy by měly podporovat specializaci personálu v justičním, policejním aparátu a na státních zastupitelstvích a dalších orgánech v boji proti ilegálnímu financování politických stran a volebních kampaní.
VI. Sankce Článek 16 – Sankce Členské státy by měly vyžadovat, aby porušení pravidel financování politických stran a volebních kampaní bylo spojeno s účinnými, odpovídajícími a odrazujícími sankcemi.
