Jinak dobrou pověst ekologického zemědělství kazí občasná zjištění, že se v jeho produktech vyskytly zakázané látky. Z biopotravin se stává perspektivní byznys, což vede k pochybnostem, zda tento segment trhu neláká lidi, jimž nejde ani tak o přírodu jako spíš o peníze. Jak zdravý je vlastně český biotrh?
Autor: Artklee
Letos v květnu se udál další ekoskandál. Tentokrát jej rozpoutaly výsledky kontroly Státní zemědělské a potravinářské inspekce. V loňském roce inspekce odebrala 39 vzorků biopotravin dostupných na českém trhu. Jejich analýzou byla v deseti případech zjištěna rezidua pesticidů. Mediální bouři ukončilo až dodatečné sdělení inspekce, že se ve všech deseti případech jednalo pouze o stopové množství příslušné látky, které nepřekročilo maximální limit reziduí pro konvenční produkty, a tudíž nemohlo způsobit žádné zdravotní komplikace.
Podobné případy ale vzbuzují nedůvěru. Lidé se zdráhají uvěřit tomu, že biopotraviny nejsou jen marketingově velmi dobře vypočítanou odpovědí na vlnu kritiky složení zázračně levných potravin. Média tyto pochybnosti sdílejí a využívají sebemenší příležitost k tomu, aby našla skříň, ve které ekofarmáři schovávají kostlivce. Jakmile se někde objeví informace o umělých hnojivech či pesticidech související s biopotravinami, intenzivně se jim věnují. Je to dobře. Bio je značně perspektivní segment trhu, a tak není divu, že někdo v něm vidí jen zlatý důl.
Jídlo s dobrým image Vyhněme se ale rozebírání ekoskandálů a místo toho se pokusme nastínit, co se na českém potravinovém biotrhu dělo, děje a dít bude. Zvláštní je, že i když se o produkty ekologického zemědělství zajímají takřka všichni, jejich konzumaci se věnuje jen málokdo. Valná část našeho národa o biopotravinách soudí, že jsou předražené a obecně nijak výrazně lepší než ty konvenční, a tak se bez nich docela dobře obejde. Z loňského průzkumu provedeného společností SANEP vyplývá, že biopotraviny nakupuje 45 procent Čechů pouze výjimečně a celých 23 procent českých spotřebitelů je nenakupuje vůbec. Pravidelně je pak kupuje jen pět procent respondentů. Marketingoví odborníci nicméně očekávají, že podíl biospotřebitelů v budoucnu velmi výrazně poroste. Nadějné vyhlídky vytváří zejména fakt, že i když průměrný český spotřebitel biopotraviny zatím příliš nekupuje, v určitém ohledu k nim má velmi kladný vztah. Prokázal to mimo jiné i průzkum společnosti Ogilvy Public Relations z roku 2008. Podle něj považuje drtivá většina naší veřejnosti biopotraviny za prospěšné nejen lidskému zdraví, ale i přírodě. Dnešní spotřebitelé přitom této skutečnosti přikládají mnohem větší význam než spotřebitelé minulého století. Podstatnou část dvacátého století jsme byli vychováváni k víře, že čím větší produkce, tím lepší zemědělec. O tom, že zemědělství zaměřené na vysokou spotřebu ničí půdu, se příliš nemluvilo. Řeči o životních podmínkách zvířat ve velkochovech se považovaly za nevhodné. Látky zvýrazňující chuť a vůni, konzervanty a další takzvaná éčka (respektive aditiva) jsme se naučili chápat jako přirozenou složku potravy. Zprávy o tom, že některé z těchto látek jsou zdraví škodlivé, pak sice mezi spotřebiteli vyvolaly jisté znepokojení, ale z rozjetého vlaku se vystupuje těžko – zvlášť když neexistuje alternativa. Na konci minulého století ale lidé začali z toho vlaku vyskakovat a vytvářet alternativy. Podle statistiky Ministerstva zemědělství u nás v roce 1990 existovaly tři ekofarmy. O rok později jich bylo už 132. Letos v květnu se počet ekologicky hospodařících zemědělců vyšplhal až ke třem tisícům a toto číslo stále roste. „V současné době je v České republice ekologicky obhospodařováno asi 9,5 procenta celkové výměry zemědělské půdy – tedy zhruba 400 tisíc hektarů. A předpokládáme, že se tento podíl do roku 2015 zvýší na 15 procent. To by znamenalo, že se vyrovnáme současnému Rakousku, jehož podíl ekologicky obhospodařované půdy je v rámci Evropské unie momentálně nejvyšší,“ popisuje naše vyhlídky Martin Leibl z Oddělení ekologického zemědělství Ministerstva zemědělství. Dotace a reklama Za vysokým nárůstem počtu ekofarem však nestojí jen nechuť českých zemědělců k používání pesticidů. Bez společné zemědělské politiky Evropské unie, respektive bez jejího finančního nástroje – Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, by bylo ekofarmářů v Česku patrně mnohem méně. Česká republika tento fond využívá v rámci Programu rozvoje venkova. V loňském roce mohl z tohoto programu český biozelinář získat dotaci ve výši 564 eur za hektar obhospodařované půdy. A v případě bioovocnáře či biovinaře to bylo dokonce 849 eur. Unie se však nestará jen o ekologickou produkci, ale rovněž o její odbyt. „Evropská komise za poslední tři roky investovala jeden milion eur do celoevropské informační kampaně Ekologické zemědělství: Šetrné k přírodě, prospěšné pro vás. Vedle toho však Komise podporuje i národní komunikační programy svých členů. Ročně na ně vydá přibližně 10 milionů eur,“ uvádí Tomáš Václavík, majitel agentury Green marketing a vydavatel portálu bio-info.cz. Na letos dobíhající tříletou českou kampaň Jíme bio, jejíž realizaci svěřilo Ministerstvo zemědělství společnosti Ogilvy Public Relations, přispěla Evropská unie částkou 430 000 eur. Stejnou částkou pak přispěl i náš Státní zemědělský intervenční fond. Ze státního rozpočtu jsou vedle toho financovány i další projekty, například každoroční Září – měsíc biopotravin. Rozpočet této akce je 300 000 korun. Vedle „vrchnostenských“ počinů můžeme zaznamenat i řadu soukromých informačních a propagačních aktivit. Na předponu bio tak pomalu, ale jistě začínají slyšet i méně uvědomělí spotřebitelé. Zatímco ještě zhruba před pěti lety byly biopotraviny v Česku víceméně raritní záležitost, pro niž chodili vyznavači zdravé výživy do specializovaných bioobchůdků, dnes na ně narazíme snad ve všech maloobchodních řetězcích. „Neřekl bych, že hypermarkety nějak zvlášť vydělávají přímo na nabídce potravin v biokvalitě. Jde spíše o prestižní záležitost,“ míní majitel Biopekárny Zemanka Jan Zeman. Prodej biopotravin se sice na celkovém obratu obchodních řetězců podílí jen mizivým procentem, ale ty do nich (a do jejich propagace) přesto investují nemalé prostředky. Mnozí čeští spotřebitelé se totiž biopotraviny naučili chápat jako plnohodnotné a nešizené jídlo a navíc jako výraz ohleduplnosti k životnímu prostředí. Prodejce potravin, který nemá v nabídce bio, si tímto nedostatkem v očích stále rostoucího množství zákazníků kazí image. Privátní bioznačky
Pracovníci marketingových oddělení obchodních řetězců si to velmi dobře uvědomují a z biopotravin dělají „rodinné stříbro“ – prodávají je pod privátními značkami. Albert má Albert Bio, Tesco má Tesco Organic, Interspar Spar Natur*pur, Penny Market Bio Style. A Billa má Naše bio. Výrobky těchto řad mají obvykle tu výhodu, že je zákazník díky jednotnému designu jejich obalů od ostatních velmi dobře rozezná.
Jenže není-li zákazník věrný jedinému prodejci, z výhody se stává nevýhoda. Může se vám totiž stát třeba to, že si koupíte troje různé sušenky – Kakaové sušenky s kokosem Naše Bio, Čoko kokosky Albert Bio a Čoko-kokosky Biopekárny Zemanka. Ale když je sníte (nebo když si pozorně prostudujete informace na jejich obalu), zjistíte, že jste koupili identické výrobky – jen různě zabalené a označkované.
Zmatení spotřebitelé nicméně nejsou jediným negativním efektem privátních bio značek. Ekologičtí zemědělci svým zákazníkům nenabízejí jen potraviny určité kvality, zároveň jim dávají záruku, že při jejich výrobě bylo šetrně zacházeno se zvířaty či s půdou. Unifikované privátní značky nadnárodních řetězců tuto záruku rozmlžují, dělají z ní něco abstraktního. To je sice názor mnoha lidí z biobranže, ale málokdo se k němu (z pochopitelných důvodů) oficiálně hlásí.
Výjimkou je majitel Biofarmy Sasov Josef Sklenář. „Skutečnost, že spotřebitel neví, kdo pro něj konkrétní potravinu vyrobil, je podle mě na škodu. V případě biopotravin je přitom důvěryhodnost producenta velmi důležitá. Veřejnost by měla mít příležitost zjistit, kde a jak tyto potraviny vznikají. Prodej biopotravin pod privátními značkami je nešvar,“ míní.
Supermarkety a hypermarkety jsou nicméně nejen hlavním prodejním kanálem konvenčních potravin, ale i těch bio. (Podle údajů agentury Green Marketing čeští spotřebitelé nakoupili 80 procent produktů ekologického zemědělství v obchodních řetězcích.) Mnoho producentů se proto na privátní značky dívá jako na nutnost. „Na spolupráci s obchodními řetězci si nemohu stěžovat. Snad je to jen tím, že si jejich obchodníci uvědomují, že v bioprodukci není možné vyvíjet stejný tlak na ceny jako v konvenci, ale jejich jednání považuji každopádně za naprosto korektní,“ sděluje své zkušenosti výrobce trojjediných sušenek Zeman.
Neekologické bio
Fakt je, že na rozdíl od konvenčních potravin vybavených privátní značkou se na obalu privátněznačkové biopotraviny dočteme, kdo ji vyrobil. Tato informace ale není povinná a nebývá nikterak výrazná. Kdo se jí přesto rozhodne věnovat pozornost, dozví se třeba to, že značka Billy Naše bio znamená pouze bio vyrobené pro Billu. Nikoliv české bio (jak by se mohl domnívat nepoučený spotřebitel). „V současné době nakupujeme od českých producentů jen asi 50 procent všech bioproduktů nabízených v naší síti,“ upozorňuje generální ředitel Billy v Česku a na Slovensku Jaroslaw Szczypka. Zároveň však dodává dobrou zprávu. „Tento podíl by se měl v budoucnu zvyšovat.“
V případě biopotravin přitom není původ výrobku důležitý jen z hlediska snah podpořit domácí produkci. Biopotravina je výrobek pocházející z ekologického zemědělství. Pokud jsou splněny požadavky, které má na vypěstování či zpracování biopotraviny Evropská unie, může být potravina certifikována jako bio. Otázka jejího původu je přitom nepodstatná. Na českém trhu se tak objevují biobanány a biopomeranče z různých koutů světa. Jsou to sice produkty ekologického zemědělství, jenže doprava značně zvětšuje ekologickou stopu vznikající v souvislosti s jejich spotřebou. Český ekologický radikál si tak patrně musí chuť na exotické ovoce nechat zajít.
Dovoz biopotravin se však neomezuje jen na plodiny, které v Česku a přilehlém okolí nevyrostou. „To již nemá mnoho společného s myšlenkou trvale udržitelného způsobu života. Dovážet přes půl zeměkoule plodiny, které u nás bez problémů rostou, je nehoráznost. Smutné je, že v bioprodejnách se to potravinami s obří ekologickou stopou jen hemží. Najdete v nich například biohrách z Kanady, biopohanku, biosóju, biofazole i sušená biojablka z Číny,“ popisuje Sklenář. Z těchto původně ekologických potravin se tak jejich importem stává neekologická vada na kráse evropského i českého bia.
Informace o zemi původu surovin, z nichž se biovýrobky skládají, přitom na jejich obalech často chybí. Letošní červenec však přinese změnu. „Na obalu výrobku, který bude označen evropským bio logem, bude muset být uvedena rovněž informace o tom, zda suroviny, z nichž se skládá, pocházejí z Evropské unie nebo ne. A v případě, že budou všechny suroviny výrobku vyprodukovány v jedné zemi, může být namísto toho uvedena přímo tato země,“ vysvětluje Kateřina Čapounová z Ministerstva zemědělství.
Spotřebitelé, kteří se při nákupu rozhodují podle země původu, tedy budou mít jasněji. Podobné chování u nás sice není tak běžné jako v původních členských státech Unie, ale začíná se rozšiřovat. Proč? „Lidé si začínají uvědomovat, že spotřeba tuzemských potravin podporuje domácí zemědělce, což má pozitivní dopad na celý český venkov. Bioprodukce navíc prokazatelně přispívá k ozdravování půdy a biotopů i k návratu a rozšíření některých živočišných druhů,“ shrnuje výhody domácího bia předseda sekce Bio Potravinářské komory České republiky Karel Quast.
Příliš drahé potraviny
Některé počiny maloobchodních řetězců možná nejsou mezi českými biovýrobci zrovna populární, jisté však je, že se hypermarkety postaraly o prudký nárůst prodeje jejich produktů. „Obchodní řetězce zařadily biopotraviny do své nabídky v roce 2006. Tento krok odstartoval dynamický nárůst poptávky. Od roku 2006 se celkový obrat obchodu s biopotravinami zvýšil z 0,76 miliardy korun na 1,8 miliardy korun v roce 2008,“ konstatuje Václavík. V loňském roce ale chování spotřebitelů ovlivnila výrazněji než propagační kampaně hospodářská krize. Nárůst poptávky se zastavil. Průměrný Čech tak v roce 2009 za biopotraviny utratil přibližně stejnou částku jako v roce 2008 – tedy 180 korun.
Krize naučila spotřebitele spořit, a ti si proto v loňském roce nákup biovýrobků velmi pečlivě rozmýšleli. Bio je totiž nadstandardní nejen svou kvalitou, ale i cenou. „Z našich průzkumů cen v pražských obchodech vyplývá, že jsou biopotraviny ve srovnání s ekvivalentními konvenčními potravinami dražší v průměru zhruba o 100 procent,“ konstatuje Jan Valeška ze sdružení Pro-bio liga. U některých potravin jsou přitom rozdíly v cenách zanedbatelné. Jde například o kávu nebo třtinový cukr. „Menší rozdíly v cenách jsme zaznamenali u mléčných výrobků a u hovězího masa. U těchto komodit se pohybovaly v průměru mezi 30 až 80 procenty,“ uvádí Valeška. Naopak nejvyšší průměrné rozdíly byly zjištěny například u ovoce, zeleniny, kuřecího masa a pečiva. V těchto případech se rozdíly v cenách vyšplhaly až k několika stovkám procent.
„Ceny biovýrobků bývají vyšší. Výjimkou není ani naše řada biovín. Tato vína jsou zhruba o 20 procent dražší než konvenční vína v naší nabídce. Příčinou je nutnost výrazně většího nasazení při práci na vinicích a mnohem nejistější výsledky boje proti houbovým chorobám,“ vysvětluje cenové rozdíly Jakub Šamšula z Templářských sklepů Čejkovice.
Vysoká cena je zřejmě nejzásadnějším handicapem biopotravin. Jeho projevem je skutečnost, že se na celkovém obratu českého trhu s potravinami ty bio podílejí pouhým jedním procentem. Ne všichni se však domnívají, že je bio předražené. „Nejde o to, že by bylo bio příliš drahé, problém spočívá v tom, že jsou produkty konvenčního zemědělství moc levné,“ říká náměstek ministra zemědělství pro životní prostředí Jiří Urban.
Vedle velmi ekonomické možnosti užití nejrůznějších přídatných látek v rámci jejich výroby je významnou příčinou tohoto stavu současný systém zemědělských dotací a nezohlednění zátěže životního prostředí, již standardní zemědělství vytváří. „Postupy, které jsou v konvenčním zemědělství běžné, porušují rovnováhu ekosystému, škodí životnímu prostředí. Momentálně je můžeme vnímat jako levné a efektivní, z dlouhodobého hlediska jsou ale mnohem dražší, než jsme ochotni si připustit,“ říká Urban. Ekozemědělství naproti tomu funguje na principu trvalé udržitelnosti. „Prostě nemůžete brát víc, než dáte,“ shrnuje jeho podstatu Sklenář.
Budoucnost bia – oblíbená výjimka
V této souvislosti však nelze nevyslovit otázku, zda by bylo čistě ekologické zemědělství schopno náš národ uživit. S tvrzením, že se české zemědělství bez umělých hnojiv, postřiků proti škůdcům a podobných chemických prostředků nemůže obejít, souhlasilo 71 procent dotázaných v rámci průzkumu veřejného mínění agentury Ogilvy z roku 2008. Názor, že by české zemědělství mohlo fungovat i „bez chemie“, je tedy sice menšinový, ale své zastánce má. „Hypoteticky to možné je. Jedním z předpokladů by ale bylo zhruba desetiprocentní zvýšení počtu lidí, kteří jsou dnes zaměstnaní v prvovýrobě, tedy v zemědělství. To znamená nárůst ze současných 2,9 procenta populace na 3,2 procenta,“ míní Urban. Zároveň však dodává, že podobné změny rozhodně nikdo neplánuje. „Cestu vidím spíš v postupném přibližování norem konvenčního zemědělství k těm ekologickým. A k tomu již dochází,“ konstatuje Urban.
Ekonomický propad růst poptávky po biopotravinách z pochopitelných důvodů zmrazil. Odborníci nicméně předpokládají, že se jedná pouze o přechodný stav. „V okamžiku, kdy spotřebitelé ucítí větší ekonomickou stabilitu, prodeje biopotravin naberou opět rychlý růst,“ předpokládá Václavík. Trh s biopotravinami může být dokonce jedním z těch, jimž propad v konečném důsledku prospěje. „Krize paradoxně bioprodukci nahrává – a to zejména té domácí. V těžkých dobách se lidé vracejí k tomu, co se v minulosti osvědčilo. Hledají poctivé výrobky,“ uzavírá Quast.
