Jedním z nejpůvabnějších rysů klimatologie, o jejíž trable roste zájem veřejnosti (protože na rozdíl od ostatních věd klimatologie nic než trable nezná), je nenucenost, s níž se pohybuje na rozhraní mnoha vědních oborů. Například psychiatrie není nikdy daleko.
Vezměte třeba zprávu, již v půli ledna publikoval list The New York Times o tom, že loňský rok byl nejteplejší v historii měření. To je mizerie, řeknete si; zejména v případě, že si pamatujete, že loni bylo dost zima.
Má to ovšem háček. Rok 2017 byl nejteplejší pouze v případě, že nezapočítáváte efekt známý jako El Niňo, specializovaný na produkci meteorologických neplech. Jinými slovy pokud neberete v potaz, jaké byly skutečné teploty, bylo loni největší teplo v historii. Volební ekvivalent takového šalamounství zní: Pokud nepočítáme hlasy, které získali ostatní kandidáti, v prvním kole prezidentské volby zvítězil Michal Horáček.
S takovou interpretací hlasování by nejspíš kdekdo nesouhlasil; když však jde o klimatologii, je to přijatelný způsob argumentace. Stejně běžný je fakt, že týž den vyšla v časopise Nature studie tvrdící, že současné odhady budoucího oteplování jsou patrně o 30 až 50 procent nadsazené, ale Timesy o ní nenapsaly ani slovo, protože její sdělení nejspíš není dostatečně podnebně katastrofické.
Jako Trump, ale lépe
Zaujmout v téhle konkurenci opravdu bláznivým nápadem tedy věru není nic jednoduchého. Michael Wolovick, jenž je na americké Princetonské univerzitě velké zvíře přes matematické předpovědi budoucího chování polárních ledovců, to však dokázal: předložil Americké geofyzikální unii nápad, před nímž poklesla nejedna vědecká čelist.
Neduživé zrno. Měnící se klima ničí český slad
Podstata jeho návrhu je prajednoduchá. Lidé podle ní mají obehnat obzvlášť důležité ledovce podvodními zdmi. Tím pádem se k ledovcům nedostane nepěkně teplá voda, jež urychluje jejich tání ještě nepěknějším tempem (na rozdíl od mnoha klimatologických polopravd je mizení ledovců dobře zdokumentované; srovnání družicových snímků je i laikovi dostatečně srozumitelné).
Na první pohled to vypadá jako nesmysl. Zní to jako z intelektuální dílny Donalda Trumpa, jenž chce stavět zeď proti Mexičanům. Oba architektonické počiny dokonce řeší podobný problém. Z teplého jihu přichází cosi, co hrozí rozrušit důležité struktury chladného severu; i postavíme zeď, zadrží Mexičany i teplou vodu.
Vtip je v tom, že Wolovickův nápad je sice velkorysý, ale nikoli nesmyslný - alespoň ne ve srovnání s jinými návrhy, jimiž chtějí lidé čelit počasí. Jeho teorie spočívá v tom, že zeď nemá znemožnit přístup teplé vody z jihu k ledovcům docela. Omezí jej však natolik, že to prodlouží dnes odhadovanou životnost zmíněných ledovců na zhruba desetinásobek. Pokud mluvíme o tom, že některé strategicky významné ledovce mají před sebou tak sto let existence, Wolovickova zeď jim může zařídit let tisíc.
1,5 metru vody = 150 milionů lidí
To je velká věc, zejména pro nějakých 153 milionů lidí, kteří by jinak přišli (přinejlepším) o bydlení. Pokud budou ledovce tát tak rychle, jak mainstreamoví klimatologové tvrdí, stoupne do roku 2100 hladina světových oceánů o 146 centimetrů.
Ledová tříšť. Ledovec u grónského Jakobshavnu produkuje více plujících úlomků ledu než kterýkoli jiný kus světa.
Někde je to jedno, půldruhého metru více, či méně; jinde to zatopí stovky domů najednou. Kromě toho s sebou taková změna může nést spoustu dalších vedlejších efektů, o nichž se s různou měrou věrohodnosti přou znepřátelené klimatologické školy, od oslabení Golfského proudu až po rozšíření hurikánové sezony z pozdního léta v Mexickém zálivu na zhruba celý rok a celý svět.
Na poměry geoinženýrství, což je moderní reinkarnace bolševické ambice poroučet větru a dešti, není Wolovickův plán nijak zvlášť ztřeštěný. Toto společenství již vyprodukovalo jinačí nápady.
Zabývá se například možností vyslat do vzduchu spoustu letadel, jež by v horních vrstvách atmosféry rozprašovala jakýsi plyn; ten by měl zamezovat slunečnímu záření v cestě na Zemi, aby bylo méně teplo. Pokud vám to zní jako něco, co zkoušeli dinosauři, než následkem toho pošli do jednoho, budete mezi klimatology za hlupce. Například Harvardova univerzita loni věnovala 7,5 milionu dolarů na založení střediska, které se zabývá výhradně zkoumáním téhle disciplíny zvané solární geoinženýrství.
Má to samozřejmě své nevýhody. Nevíte, jestli paušálním ochlazováním nezařídíte, že třeba v Řecku bude v létě mrznout, zatímco ve Švédsku úplně přestane pršet. To je důvod, proč ti střízlivější z klimatologů mají sklon se takovým věcem bránit. Wolovick je ve srovnání s takovými plány vyloženě skromný: nechce přímo měnit počasí, nýbrž pouze zpomalit jeden z jeho nežádoucích dopadů.
Jak na to? Hledáním odpovědi strávil Wolovick poslední dva roky, během nichž sestrojoval matematický model postupného odtávání nejdůležitějších - kvůli kombinaci velikosti a nestálosti - světových ledovců.
Přichází zničující Emílie Druhá? Káva bude jednou z obětí změn klimatu
Přišel na to, že ledovce v Grónsku a antarktickém Amundsenově moři, které dnes nejvíce přispívají ke stoupání oceánské hladiny, by bylo možné od zbytku světa částečně izolovat, takže by přestaly tát; při troše štěstí by dokonce mohly znovu začít dorůstat.
Sovětským stylem vpřed
Wolovick navrhuje použít systém známý ze sovětských dob: sypete do vody, co vám přijde pod ruku, dokud není vodní dílo hotovo. Zatímco však sovětští architekti tímto nekomplikovaným low-tech systémem stavěli přehrady na řekách, Wolovickovi by stačilo vytvořit val, jenž by ani nemusel dosahovat výše hladiny, natož aby plnil další funkce. „Není to nic technologicky zvlášť náročného, “ řekl na podzimním setkání s americkými geofyziky. „Představuji si velkou hromadu písku nebo nějakého jiného pohyblivého materiálu a k tomu ochrannou vnější stěnu z balvanů nebo betonových bloků. Je to nesrovnatelně levnější a účinnější než snaha dirigovat počasí,“ citoval průkopníka stavby oceánských gigaledniček americký časopis The Atlantic.
Druhá věc je, že i kdyby podmořské valy fungovaly, nijak by neubíraly na nutnosti omezovat emise skleníkových plynů a vůbec se snažit nějakým způsobem dohodnout se s počasím, aby nebláznilo. A tání ledovců a z něho plynoucí stoupání mořských hladin je pouze jedním z projevů změn, jimiž se rostoucí teploty na planetě projevují. Proto i kdyby se Wolovickovi podařilo zařídit, aby ledovce začaly znovu dorůstat pod hladinou, nic by to neměnilo na tom, že by patrně stále odtávaly vlivem teplejšího vzduchu.
Blahodárný smog? Znečištěné ovzduší nad Asií zpomaluje globální oteplování
Přesto - a přestože plán obestavět ledovce je skutečně kontraintuitivní - má podle Wolovickových kolegů šanci uspět. Ne všechny ledovce jsou ohroženy stejnou měrou. Například grónské ledovce sedí z velké části na pevnině a oceánu se dotýkají jen relativně malým kouskem. Naopak antarktické ledovce jsou ponořeny do vody úplně, a představují proto největší nebezpečí.
V ledových končinách platí, že při hladině je oceán dostatečně studený a ledovce neohrožuje. Pod touto vrstvou se však na místech, jež Wolovick zkoumal, tvoří silné proudy teplejší a těžší vody a tam přestává legrace. Když se taková voda dostane k ledovci, odtávání začne mít navrch nad přimrzáním; hranice ledovce tak ustupuje.
Grónsko a Antarktida
Nejožehavější (tedy ne doslova) místa jsou například v grónském Jakobshavnu, což je oblast, která produkuje více plujících úlomků ledu než kterýkoli jiný kus světa. (Čeština používá z logických důvodů výrazu „ledovec“ pro anglický termín glacier, jenž označuje například to, po čem se lyžuje, i pro slovo iceberg, což je volně plující odlomený kus ledu, třeba takový, co potopil Titanic.)
Právě Jakobshavnský ledovec je jako jeden z mála tamních vystaven popsanému odtávání v důsledku styku s příliš teplou vodou. Kusy, které se se od něho odlamují, vplouvají do otevřeného oceánu na konci zátoky jménem Ledovcový fjord Ilulissat (viz mapa 1). A právě tam si Wolovick představuje, že by měl stát jeho první val. Je to ideální místo - stačilo by, aby byl dlouhý zhruba tři kilometry. Kdyby to zafungovalo, pozornost stavitelů by se obrátila k Antarktidě, kde to zdaleka tak „snadné“ není.
Jde o Západoantarktický ledový štít, známý lidem z branže jako WAIS (West Antarctic Ice Sheet). Ten má právě opačný řez než ledovce grónského typu: k zemi je přimrzlý v jakési míse hluboko pod hladinou oceánu.
Když se proto setkává s nečekaně teplým oceánem, jeho ustupování má za následek úbytek disproporčně rychle se zvětšujícího množství ledu. WAIS je celkem pochopitelně nejvyšší ve svém středu, takže metr odtátého ledu na jeho původní hranici s sebou logicky nesl menší množství ledu než každý následující hraniční metr. Když takto ubývá ledu rok co rok, znamená to, že rozpuštěného ledu je v oceánech každým rokem víc a víc. Úbytek ledu akceleruje; čím víc ledu odtaje z WAIS letos, tím větší množství ledu bude při stejných podmínkách ohroženo napřesrok. A nad tím nejde jen tak mávnout rukou. Až WAIS zmizí docela, zvedne to podle propočtů hladinu oceánů nikoli o půldruhého metru, ale hned o pět metrů.
Z kusu ledu politikum
V případě WAIS jsou nejohroženější Pine Island Glacier a Thwaites Glacier v Amundsenově moři (viz mapa 2). Thwaitesův ledovec ustupuje o necelý kilometr ročně. Wolovick k tomu přičetl zmíněnou akceleraci a zjistil, že za následujících sto let jej zmizí v oceánu zhruba 120 kilometrů. Ovšem když „postavil“ do modelu svůj val, ledovec se zotavil. Nejenže přestal ubývat, nýbrž se dokonce rozrostl natolik, že se jeho hranice usadila přímo na ochranném valu. Lze předpokládat, že třeba v Nizozemsku čtou něco takového s potěšením.
To je optimistický scénář. I ten nejpesimističtější však ledovci přidal zhruba 400 až 500 let existence ve srovnání s její předpokládanou délkou za současného stavu věcí.
Takto popsáno to vypadá, jako by stavba zdi, jakkoli nákladná a ne zrovna pohodlná (u Antarktidy by se patrně muselo stavět z ponorek), byla logickou odpovědí lidstva na klimatické události. Namísto toho se z ní může snadno stát politikum. Grónské vody spravují společně tamní a dánské úřady, které by se mohly umět na něčem takovém dohodnout; Antarktida coby území nikoho je pod společnou správou 53 zemí světa. Pokud by se v Grónsku ukázalo, že Wolovickův plán funguje, může se z jednání o antarktické podmořské zdi stát zkouška lidské schopnosti nadřadit zájem celku zájmu vlastnímu. Nakolik to svádí k optimismu, jistě posoudí každý čtenář sám.
Dále čtěte:
