Komentář
Dnešním zdrojem mezinárodní nestability jsou vedoucí mocnosti světa, včetně těch západních
Americký komentátor Martin Walker poznamenal, že začíná chápat pocity Evropanů v létě roku 1914, když se Starý svět nezadržitelně sunul k válce, jež záhy rozmetala jeho blahobyt a kulturu. A přes veškeré tušení zlého nikdo nevěděl, jak tento pohyb zastavit. Je to výstižný popis dnešní atmosféry. Jakási podivná směsice úřední arogance, upřímné nebo předstírané bezstarostnosti, sílící podrážděnosti a bezmocné předtuchy nadcházející zkázy. Dílčím projevem zbloudilé a vyšinuté mysli se stal ničím neomluvitelný zločin norského pomatence. Stejně tak jako reakce Evropy na něj. Co měl na mysli norský premiér Stoltenberg, když prohlásil, že odpovědí jeho země na řádění vraha bude ještě větší míra otevřenosti a demokracie? Znamená to snad větší pluralismus názorů? To sotva. Lze se spíše nadát jistých omezení. Mírou demokracie se zde rozumí jen přistěhovalecká politika, která dávno zaměnila právo ohroženého jedince na útočiště za kolektivní nárok celých národů na osidlování blahobytnějších končin. Co si počne takto pojatá demokracie se skutečností, že zatímco se v celé Evropě včetně Ruska ročně narodí sedm milionů lidí, v Africe a na Blízkém východě jich ročně přibude milionů 42. A všichni s nárokem na lepší život jinde než ve vlasti. Co si počne s faktem, že zatímco ve všech zemích Západu islámské menšiny prudce nabírají na početnosti a vlivu, ve světě není jediná muslimská země, kde by nedocházelo k systematickému úbytku náboženských menšin. Zmatek, který prožíváme, není historickou novinkou. Nezodpovědnost světových mocností v minulosti nejednou vedla ke kataklyzmatům a válkám. Pouze v posledních desetiletích jsme tomu odvykli. Zpočátku ukázňovalo blokové uspořádání. Po vzniku atomových zbraní cena chyby nebo fatální hlouposti vzrostla natolik, že i ti největší jestřábové sedmkrát měřili, než by jednou řízli. Po skončení studené války se pocit nebezpečí otupil. Nahradilo ho přesvědčení, že riziko velkého konfliktu je nepatrné. Za hrozbu míru byly označovány tu „zhroucené státy“, tu „státy-štvanci“, tu mezinárodní terorismus. Dnes však jako zdroj mezinárodní nestability nevystupují záhadné „síťové struktury“, nýbrž vedoucí mocnosti světa, včetně těch západních. Jejich vadná rozhodnutí jsou svou destruktivní silou nesrovnatelná s bláhovými gesty nějakého Kim Čong Ila nebo Ahmadínežáda. Při posuzování jednotlivých činů světových mocností jsme zvyklí vycházet z presumpce jejich racionality. Jejím mezním projevem je konspirologie, která vychází z předpokladu, že vše, co se děje, logicky vyplývá z dobře propracovaného plánu. Jenže nyní politika velmocí zaráží spíše svou iracionalitou a nelogičností. V chování americké a evropských vlád je mnoho pochopitelných vnitropolitických ohledů. Všude je před volbami, všude dochází k polarizaci společnosti, vysoké sázky nenechávají prostor pro kompromis. Každá vláda myslí především na sebe. To by nebylo tak zlé, kdyby venku bylo pořád 20. století. Dnes však každé rozhodnutí Ameriky nebo Evropy učiněné jen v souladu s vnitropolitickou logikou je zaručeně neadekvátní, neboť se uplatňuje v globalizovaném světě. Snadno se mluví o „globální odpovědnosti“, dokud je bohulibý apel adresován jiným. Hůř se přesvědčuje vlastní obyvatelstvo o nutnosti sebeomezování, odříkání, snižování životní úrovně a změny obvyklého chování. Mnohým se ulevilo, když Řecko dostalo další půjčku, která nejspíše jen odročí krizi. Odvrácený bankrot Spojených států vyvolal výbuch euforie, ovšem jen na pár hodin. Žádná chvilková úleva již nemůže oslabit pocit, že letošní léto je bodem zlomu. Potíž je v tom, že žádná z vývojových alternativ není dobrá a nikdo není tak jasnozřivý, aby odhadl, která je schopna napáchat větší škody. Pokračování bláhové přistěhovalecké politiky, anebo nacionalistický pokus zvrátit nepříznivý trend? Neřízený rozpad eurozóny a rozvolnění EU, anebo utužování evropské integrace i za cenu ztráty konkurenceschopnosti? Izolacionismus a rezignace na geopolitickou angažovanost Spojených států, anebo snaha obnovit jejich vůdčí postavení vojensko-politickým nátlakem? Až opadne čarovná clona sebeklamných řečiček o naprosto jiné a lepší politice, ukáže se, že vše, co mají světové vlády k dispozici, je pořád tentýž arzenál, který používaly před sto i před pěti sty lety. Atomové zbraně si zatím ještě uchovávají zbytkový odrazující efekt, leč jen bůh ví, jestli to postačí ke zkrocení vzteklého „zeitgeistu“ z roku 1914.
