Bloudění ekopolitiky stále nikam nevede
Martin Bursík souhlasí se záměrem Evropské komise nařídit automobilkám snížení emisí kysličníku uhličitého pod 120 gramů na kilometr jízdy. V diskusi na serveru Aktuálně.cz prohlásil, že sám jezdí vozem Honda Civic Hybrid s emisemi pouhých 109 gramů. Kolik emisí vznikne při náročnější technologii potřebné pro výrobu tohoto vozu, produkci nezbytných akumulátorů a jejich recyklaci, už nemluví. Ani o tom, kolik to stojí a zda by identické omezení emisí někde jinde, u jiných znečisťovatelů, nestálo třeba polovinu nebo i desetinu.
Ne každý musí chápat elementární ekonomické principy. Ekonomická zabedněnost zelených ideologů už však působí dost nevěrohodně. Takhle neumět počítat je opravdu velmi těžké. Zvlášť když titíž zelení dokážou velmi efektivně fruktifikovat veřejnou podporu alternativním druhům energie do podoby státem garantovaného zisku různých privátních společností, samozřejmě velmi úzce spojených s jejich politickými reprezentanty. To se to staví větrníky, máme-li zákon, že vyrobenou elektřinu dominantní energetický distributor musí vykoupit za několikanásobek tržní ceny, i kdyby ve chvíli, kdy právě fouká, zhasli úplně všichni v Evropě.
Bursíkův Civic Hybrid stojí v základní verzi 650 tisíc korun, tedy zhruba o třetinu více než identický vůz se standardním pohonem. Kolik lidí bude ochotno si koupit nové, o třetinu dražší auto s prakticky stejnou užitnou hodnotou, ekology nezajímá. Prostě stará auta zakážou a lidem nic jiného nezbude. Opravdu? Co takhle nechat si tu starou smradlavou káru. Zelení vědí! Zakážou i ty. Zakázat lze leccos. Například v Singapuru se nesmí prodávat žvýkačky, aby je neukáznění obyvatelé neplivali po chodnících. Proč tedy nakonec nezakázat i liberální ekonomii, která tak snadno dokáže, že podobné zákazy jsou blbost a s ochranou životního prostředí nemají ve skutečnosti vůbec nic společného.
Nejde tady o obhajobu tezí, že člověk opravdu, ale opravdu planetu neničí a nezničí, jak pravil profesor Václav Klaus. Nakonec má pravdu, protože člověk ničí pouze prostředí, ve kterém je schopen přežít, a když je zničí a vymře, minimálně mravenci přežijí a planeta Země také nebude vymazána ze Sluneční soustavy. Jen bude opět obnovena rovnováha narušená tím prapodivným shlukem bílkovin, jemuž se říká člověk a jehož nazelenalá odrůda si poměrně neoprávněně přičítá nikoli nevýznamnou míru výjimečnosti mezi těmi ostatními.
Usilovat o oddálení okamžiku, kdy matka příroda bude nevyhnutelně muset své dítko, které se jí vymklo z rukou, rozmáčknout palcem, je jistě chvályhodné. Nicméně praktické kroky by asi bylo dobré svěřit do jiných než zelených rukou.
Třeba těm, kdo si uvědomují, že jaderná energetika není od čerta, přestože se tak už v Černobylu zachovala. Kdyby nebyly zastaveny investice do jádra pod čistě politickým tlakem různých greenpeace, jaderné technologie by již byly mnohem dále, a neřešili bychom, co s odpadem ze starých elektráren, protože by byl už dnes žádanou surovinou pro nové reaktory. Když však není byznys, nejsou ani peníze na výzkum a vývoj. Až současné prolomení jaderného tabu tak po patnácti promarněných letech vytváří podmínky pro vyřešení existenčních energetických problémů Evropy. Jestli samozřejmě nějaký zelený Koniáš zase nezatopí pod svou hranicí. V těchto případech většinou nikomu až tak moc na vzniku CO2 nezáleží.
Podobně je tomu nejen v konfliktech ekonomiky a ekologie, ale i v mnoha jiných, velmi medializovaných příbězích. Například v tom o územních limitech na Mostecku. Obec Horní Jířetín a její obyvatelé oprávněně bojují za své domovy proti ošklivé jámě, v níž ještě ošklivější kapitalisté a před nimi komunisté hrabou uhlí. Leč jejich domy stojí na dalším uhlí, na něž už byl rozpočítán rekultivační poplatek účtovaný odběratelům uhlí. Zůstane-li palivo nevytěženo, nebude zasypána a rekultivována i významná část jámy pod Jiřetínem, což se týká nejen pár místních obyvatel, ale i těch ve zbytku Podkrušnohoří.
Zelená ideologie prostě zatím velmi přesvědčivě prokazuje, že jí svědčí opozice, zatímco v opačné pozici nic moc konstruktivního nenabízí. Role hlídače je důležitá a přínosná, ale v okamžiku, kdy si Bursíkové stoupnou kdekoli ve světě ke kormidlu, lze si bez velkého rizika vsadit na to, že loď uvízne na mělčině.
A jinak to ani není s onou zběsilou emisní směrnicí pro automobilky. Nikdo nedokáže vysvětlit, k čemu má být dobrá a jak bude reálně fungovat. Ke snížení emisí to v současné podobě direktivy Evropské komise v horizontu deseti až dvaceti let rozhodně nepovede. Zelená zvůle je dokonce už taková, že se ani nikdo nepokouší zfalšovat nějakou studii, která by alespoň dílčí pozitivní efekt předstírala. Takže studený obklad na hlavu a počítat, počítat, počítat!
