Má-li využití biomasy zachránit oteplování, velká pole řepky či kukuřice nepomohou
Touha po „zeleném životě“, tedy snaha získávat energii z obnovitelných zdrojů, založila lidstvu nejeden pořádný požár. V Česku ještě stále dupeme po žhavých uhlících způsobených zbrklou podporou fotovoltaiky a už na nás pomrkávají plamínky, které rozfoukává biomasa. Využívání biomasy k výrobě tepla nebo biopaliv by samo o sobě nebylo problémem, ale naopak způsobem, jak alespoň zčásti nahradit závislost na fosilních palivech. Jenže cesty, jak s biomasou zacházet, jsou dvě. Dobrá a špatná. Česko má příležitost poučit se ve světě na řadě příkladů obou z nich.
Řepka versus třtina
Špatně to umějí i země s nálepkou ekologického státu. Švédsko se do biopaliv pro motorová vozidla a obnovitelných zdrojů energie pro výrobu elektřiny a tepla opřelo ve velkém. Obyvatelstvo se přiklání k využívání obnovitelných zdrojů rozhodně více než k fosilním palivům nebo jádru. Země se například stala jedním z největších spotřebitelů etanolu jako náhrady benzinu v Evropě. Potíž je v tom, když svoji poptávku po etanolu uspokojuje jeho dovozem z Brazílie. I když je to cenově výhodné. Brazilci dnes pěstují třtinu na etanol na 3,6 milionech hektarů, což odpovídá jednomu procentu zemědělské půdy, a jezdili na něj již před 30 lety. Při výtěžnosti asi sedm a půl tisíce litrů etanolu z hektaru zajišťují třetinu celosvětové výroby etanolu jako biopaliva a jsou jeho největším vývozcem. Třtina sice potřebuje hodně vody, ale zároveň dovede převést sluneční energii do produkce biomasy tak efektivně jako málokterá plodina. Na každý pád má podstatně lepší energetickou bilanci (energie vložená v podobě pohonných hmot, hnojiv, pesticidů a vlastního zpracování oproti energii získané) než obilí nebo řepka. Paradoxně však Brazilci energii z cukrové třtiny využívají jen částečně – stvoly třtiny se často bez užitku pálí. Hovoříme přitom ročně o stovkách milionů tun energeticky využitelné biomasy s potenciálem 500 kWh elektřiny na tunu zpracované třtiny. Potenciál této plodiny je fenomenální: kdyby třtinou osázeli jen 13 milionů hektarů, byli by schopni produkovat přes 2,4 milionů barelů etanolu denně a přes 900 TWh elektřiny ročně. Pro srovnání je to víc etanolu, než kolik loni vytěžil Kuvajt ropy, a skoro jedenáctkrát víc elektřiny, než kolik se jí loni vyrobilo v Česku.
Orangutan přizpůsobivý
Jenže monokultury třtiny nejsou pro ekologii nic příznivého. Zejména když se rozšiřují na úkor přirozených porostů. Co platí pro etanol, platí i pro bionaftu, ať už z palmy olejné, která je čistě z hlediska energetické výtěžnosti na hektar také velmi dobrým zdrojem, anebo z řepky, která zabírá stále větší plochy orné půdy v Česku. V případě třtiny nebo palmy olejné vzniká negativní primární efekt z hlediska globálního oteplování tím, že les se nejdříve vytěží a následně vypálí. Obojí způsobuje velký únik oxidu uhlíku do atmosféry. Druhá těžká rána zasáhne pak biodiverzitu, kdy změna porostu vyhání některé živočišné druhy, zatímco jiné jsou ale překvapivě schopny se přizpůsobit. Nemalou senzaci způsobil před třemi lety objev populace orangutanů na východním Borneu, docela úspěšně přežívající v degradovaném porostu. Obdobně v severní Brazílii se před dvěma roky zjistilo, že jinde velmi ohrožení mravenečníci velcí prosperují na tamních akáciových plantážích. Není plantáž jako plantáž, některým druhům může dokonce vyhovovat, byť z hlediska celkové biodiverzity daleko zaostává za původním ekosystémem. Monokultura je pro biodiverzitu zhoubou. Lidstvo to umí i jinak, i když také ne ideálně. V jižním Mexiku jsou například „zastíněné“ kávové plantáže, které tvoří podrost sekundárního deštného lesa. Vypadají na pohled malebně, chrání krajinu před vodní erozí, ale mají oproti původnímu lesu možná polovinu druhového bohatství ptáků. V přepočtu na hektar však dávají zhruba stejný finanční výnos jako pastviny pro extenzivní chov hovězího dobytka. Na těch ovšem není malebného vůbec nic a ve svažitých terénech jsou pastviny náchylné k erozi a sesuvům půdy. Počet druhů ptáků, které na nich za den uvidíte, je omezen počtem prstů jedné ruky. Pro české zemědělce může být řepka z finančního hlediska zajímavá, ale rozšíření její výměry je pro českou kulturní krajinu z ekologického hlediska těžká rána. Direktivy EU předepisující rostoucí podíl využívání biopaliv jejich míšením s benzinem nebo motorovou naftou představují hrozbu pro stabilitu ekosystémů. A to i když biopaliva z tropických zemí pocházejí z „udržitelných kultur“, nikoli z čerstvě vykáceného lesa. Proč? Indonéské úřady se zapřísahají, že všechny koncesované palmové plantáže budou vznikat jen na územích, která byla vytěžena již dávno. I kdyby to byla stoprocentní pravda, uspokojení poptávky vyspělých zemí po biopalivech bude přírodě i nadále škodit. Zabránit tomu může vznik mozaikovité skladby, zahrnující i sekundární les a chráněné části původního lesa propojené biokoridory. Jestli má Evropa i planeta přežít, bude zapotřebí chytřejších řešení, než je dovoz etanolu z Brazílie, palmového oleje z Indonésie nebo z Číňany vlastněných megaplantáží v Kongu. Jako obvykle v tom Češi nejedou v první linii, což ovšem neznamená, že nebudou splácet účty z velkých plánů svých sousedů. V Německu již dnes připadají na produkci „energokultur“ dva miliony hektarů z celkové výměry 12 milionů hektarů zemědělské půdy. Do roku 2050 chce spolková vláda zvýšit využití biomasy třinácti- až sedmnáctinásobně. Pálit řepkový olej ve vznětových motorech není nic závratně inteligentního, a je lhostejno, zda pochází z českých nebo německých polí. Čtvrt tuny obilí uživí člověka rok, anebo se z něj také dá vyrobit etanol, na který ujede „esúvéčko“ pár set kilometrů.
Inspirováno houbami
Tudy cesta k využití biomasy jako obnovitelného energetického zdroje nepovede. Jaký je správný směr? Třeba ve švédském, již dosti pokročilém výzkumu na využití sulfitových výluhů z papíren a celulózek pro produkci etanolu prostřednictvím zygomycetů (spájivých hub). Buněčné stěny biomasy zbylé po vytěžení etanolu také nejsou na zahození . Mají totiž superabsorpční a antibakteriální vlastnosti a mohly by nahradit savé materiály používané například při výrobě dětských plen. Po použití je není nutné spalovat, mohou být zpracovány na kompost nebo na vsázku pro bioplynové stanice. Ve svrchní vrstvě půdy je vázáno třikrát více uhlíku než v nadzemní vegetaci nebo v atmosféře a každé rozorání půdy část této zásoby uvolňuje. Pokud tedy máme produkovat biomasu pro energetické využití především z důvodů ochrany před globálním oteplováním, jsou trvalé porosty vážící uhlík v půdě podstatně výhodnější než třeba cílená produkce obilovin, například kukuřice pro energetické využití. Česká republika má evidentní problém s využíváním orné půdy v podhorských málo úrodných oblastech a při poklesu stavů hovězího dobytka je těžké najít uplatnění i pro trvalé travní porosty. Potenciál zemědělské biomasy – od kejdy přes slámu, přebytečnou trávu a rostlinné zbytky – ani zdaleka není vyčerpán. Podstatné zvýšení nabídky „odpadní“ biomasy je tedy možné. Není nic špatného přispět ke stabilizaci příjmů ze zemědělského a lesnického podnikání a k tvorbě udržitelných pracovních příležitostí, aniž by se zvyšovala dovozní náročnost české ekonomiky. Bude-li zvýšená poptávka, lze využít trvalých travních porostů a nyní neobdělávané půdy pro porosty geneticky modifikovaných energetických plodin či rychle rostoucích dřevin tak, aby se maximalizovala výtěžnost biomasy z hektaru. Agrární komora letos na jaře hovořila o zhruba 600 000 hektarech, které by pro zelenou energetiku bylo možno využít, aniž by byla zabrána píď půdy sloužící nyní k produkci potravin. Významné potíže může přinést použití biomasy ve velké energetice. Důvodem je cenová manipulace, tedy zvýšené výkupní ceny „zelené“ elektřiny dodávané do sítě oproti cenám elektřiny z fosilních paliv a „zelené bonusy“. Cenové rozhodnutí Energetického úřadu bohužel stále nedává jasné preference kombinovanému cyklu. Navíc prostřednictvím vyhlášky ministerstva životního prostředí ještě z éry Libora Ambrozka rozlišuje biomasu způsobem, který je přímo pozvánkou k podvodům. Kdo bude schopen uhlídat, že elektřina byla vyrobena spalováním čisté cíleně pěstované biomasy, jinak nevyužitelné biomasy nebo jinak využitelné – například ve dřevozpracujícím průmyslu? Přitom rozdíl ve výkupní ceně elektřiny dodávané do sítě je velmi výrazný: za elektřinu u nově spuštěných zdrojů z cíleně pěstované biomasy dostanete 4580 Kč/MWh, za „jinak nevyužitelnou“ 3530 Kč/MWh, zatímco za poslední kategorii už jen 2630 Kč/MWh.
Schizofrenie pokračuje
Je jasné, že biomasu lze pořídit s velmi rozdílnými ekonomickými náklady. Je však velký rozdíl, zda podporujete nabídku cíleně pěstované fytomasy (třeba šťovíku) nebo rychle rostoucích dřevin prostřednictvím dotací na hektar trvalých porostů, anebo zda podporujete poptávku po biomase přes výkupní ceny elektřiny. První zkontrolujete jednoduše a uřídíte, druhé jednoduše zkontrolovat pochopitelně nelze, a proto jde o ekonomickou hloupost, s níž by bylo záhodno urychleně přestat a Ambrozkovu vyhlášku změnit. Výsledkem totiž není nic jiného, než že si touto formou vytváříme silnou motivaci k podvodům, které se přelévají do cen elektřiny pro všechny odběratele. Je to takové menší LTO. Stát stále neví, co vlastně chce. Na jedné straně podporuje využívání biomasy ve velké energetice prostřednictvím násobků cen vykupované energie oproti výrobě z fosilních zdrojů, na straně druhé podporuje poptávku po palivech na bázi biomasy v domácnostech dotováním cen kotlů na biomasu. Ani v případě biomasy s touto schizofrenní politikou plodící deformace na trhu nebudeme spokojeni. Bez podstatného zvýšení nabídky a změny nastavení parametrů si zaděláváme na průšvih hned na dvou frontách – v cenách elektřiny a v cenách paliv v domácnostech a obcích, které na využívání biomasy vsadily, a musejí ji proto nakupovat. Ministerstvo průmyslu a obchodu připravuje zásadní novelu zákona o podpoře obnovitelných zdrojů, v níž chce podmínit podporu výkupních cen elektřiny jen z čisté biomasy a jen v kombinaci s výrobou tepla. Ale tahle norma, která by zároveň odbourala pro spotřebitele draze placené spalování biomasy ve velkých elektrárnách, by měla být účinná až od ledna 2015. Celková návratnost projektů by při dané výkupní ceně elektřiny byla určována náklady na rozvod tepla, což by teoreticky mělo výrazně zúžit okruh nových projektů. Realizovat by se právě kvůli nákladům na rozvod vyplácelo jen ty, které zásobují teplem blízké okolí. Do roku 2015 je však ještě daleko, a tak dopad do našich peněženek bude záviset na tom, jak se Energetickému regulačnímu úřadu podaří zelenou bonanzu přes výkupní ceny elektřiny do té doby uřídit.
