Farmáři přicházejí o půdu, nejsou schopni čelit západním kupcům
Je úterý 27. dubna, krátce po poledni. Stoje pod obrazem prezidenta Klause a státním znakem ČR, zdvihá ministr Palas číši vína a v kruhu novinářů připíjí na zdar našeho zemědělství v Evropské unii. Čtyři dny před vstupem se holedbá úspěchy. „Platební agentura je připravena zahájit činnost. Auditor včera předal svůj výrok ministerstvu financí, jež rozhodne o akreditaci. Kromě Slovinska jsme jedinou přistupující zemí, která má agenturu funkční,“ zdůrazňuje v rámci své „eurosumarizace“ a snaží se tím dát pádnou odpověď všem malověrným. Následuje výčet miliardových dotací, které se pro agrární resort na letošek a příští dva roky podařilo z národních zdrojů a evropských fondů vybojovat. Zdá se, že českému rolnictvu konečně začíná éra prosperity. Ministrovu sebechvalnému vystoupení chybí už jenom klišé – dokázali jsme, že to dokážeme.
Poslední mohykáni.
Samotný vstup do unie si šéf resortu naplánoval o víkendu oslavit se zemědělci v jihomoravských Hustopečích. My ale míříme na opačný konec republiky. Chebského farmáře Gabriela Kužela (46) jsme zastihli – jak jinak – na poli. Traktorem Zetor pojíždí na plný plyn lánem pšenice. Z trysek připojeného širokoramenného postřikovače dopadá na mladé rostlinky chemická sprcha. Souprava dojíždí k dřevěné boudě na kraji obce Hartoušov a někdejší hlavní zootechnik chebského školního statku vypíná motor, vyskakuje z kabiny, utírá si pot z čela a spolu s námi si jde dopřát krátké dopolední pauzy. Politickým proklamacím se tady, blízko hranic, všichni smějí. Půda se – to dá rozum – dostává do rukou těch, kteří mají více peněz. „Spolu s inženýrem Dolejšem a inženýrem Šimáčkem jsme tady jediní čeští farmáři. Kolem dokola hospodaří německé firmy,“ říká Kužel, který s otcem obdělává 30 vlastních a 370 pronajatých hektarů. Němci podle jeho odhadu obhospodařují na Chebsku již kolem poloviny celkové výměry orné půdy. Dobře se jim daří kooperovat s českým státem. „Mám informace, že na Chebsku už 1300 hektarů od Pozemkového fondu ČR koupili a dalších 2400 hektarů mají v pronájmu.“
Kéž mi zůstane alespoň polovina.
Formálně vzato, půdu kupují české firmy s českými jednateli. Jejich vlastníky jsou ovšem cizinci. Vše probíhá naprosto legálně a v rámci oficiálních výběrových řízení. „Úřední cena hektaru zemědělské půdy se tady pohybuje kolem 40 tisíc korun, oni však v tendrech Pozemkovému fondu nabízejí kolem 120 tisíc. Nemá ani cenu se do těch soutěží hlásit,“ tvrdí Kužel. Rozloha jeho farmy se pozvolna zmenšuje. Nepřichází pouze o polnosti pronajaté od státu, ale i od restituentů. „Němci jsou ochotni platit pacht až 2900 korun za hektar, přitom obvyklá cena v místě je 300 korun.“ Farmář Kužel by považoval za úspěch, kdyby ze 400 obdělávaných hektarů uhájil alespoň polovinu. Pravidla prodeje státní půdy mu sice dávají přednostní právo na koupi, ale ne absolutní. „Na dělené pozemky se to nevztahuje. Právě teď přijdu asi o 60 hektarů,“ poznamenává.
Nerespektování reality.
Někdo v tom může vidět i kus historické spravedlnosti - Benešem vyvlastněná sudetská půda se vrací (za úplatu) do německých rukou. Jako absurdní se v tomto směru jeví nynější parlamentní jednání, kde senátoři s poslanci znovu debatují o podmínkách, za nichž cizozemci budou moci v Česku zemědělské a lesní pozemky kupovat. Podmínku tříletého trvalého pobytu občanů ze členských zemí unie v Česku odsouhlasila sněmovna, horní komora to odmítla, prý je to v rozporu se smlouvou o přistoupení. Podle senátorů postačí, když se občané zemí EU zaregistrují v našem seznamu zemědělských podnikatelů. Navrhovaná novela devizového zákona reaguje na přechodná období, které Česko vyjednalo s unií. Cizinci bez trvalého či přechodného pobytu v ČR nemají mít právo koupit si v tuzemsku objekt k bydlení až po dobu pěti let, v případě zemědělské půdy a lesů je období sedmileté.
Je jedno, kdo vraždí.
Farmář Kužel přesto vůči německé konkurenci necítí zášť a svým způsobem ji obdivuje. „Oni pouze legálně využili možností, který jim náš systém prodeje státní půdy dovolil. Kdyby tady nezkrachovaly české firmy, které bývalé státní statky privatizovaly, nikdy by se k půdě nedostali. Němci na rozdíl od českých agropodnikatelů prodali nepotřebný majetek, vyhodili zbytečné lidi, nakoupili moderní stroje a výrazně zvedli produktivitu práce,“ sklání poklonu zahraničním farmářům a odmítá nacionální podtext. „Ono je jedno, jestli vám někoho z příbuzenstva zabije Němec či Čech. Pro vás je to pořád vražda,“ nabízí příměr. Z úst zemědělců není příliš často slyšet spokojenost. Rolník s trvalým bydlištěm na chebském náměstí se nestydí přiznat, že se mu špatně nežije: „I s těmi dotacemi, které jsme doposud dostávali, jsem dokázal velmi dobře vyžít. Nestěžuji si. A teď budeme mít ještě víc.“ Přestože by měl naditý bruselský měšec vítat, příznivcem Společné zemědělské politiky EU není. „Je to taková zhovadilost, habaďúra na spotřebitele. Lidem nalháváme, že jsou potraviny levné, ale taháme jim z kapes miliardy na daních. Průhlednější by bylo, kdyby jídlo bylo dražší, a lidé platili nižší daně. Systém křiví podnikatelské prostředí a udržuje při životě špatné hospodáře. Ti dobří nemají možnost se rozvíjet. To, do čeho jdeme, určitě není kapitalismus,“ myslí si o unie Gabriel Kužel.
Přeřaďte na nižší rychlost.
Větším eurooptimistou se zdá být dvaapadesátiletý Jaroslav Bačina, farmář z Klíčan u Prahy. „Myslím, že členství v Evropské unii naší zemi prospěje a myšlenky, které EU prosazuje v zemědělství, jsou v zásadě správné. Tvrdé požadavky v oblasti hygieny výroby, ekologie a ochrany zvířat mají svou logiku, ale všechno by to mělo být - kvůli vysokým nákladům - rozloženo do delšího časového úseku,“ míní muž v jehož žilách koluje stará selská krev, přičemž celou předlistopadovou éru byl coby zemědělský inženýr zaměstnancem klíčanského státního statku. Hospodaří od roku 1992. Původních 120 restituovaných hektarů rozšířil o několik set dalších, v absolutní většině pronajatých. Dohromady Bačinova farma už čítá 940 hektarů. Na tuto výměru postačí kromě něj a syna jen hrstka zaměstnanců – tři traktoristé, jeden opravář, účetní, pracovník v živočišné výrobě. Krom polností se starají i o výkrmnu se 180 prasaty a drůbežárnu s 1100 nosnicemi. Zatímco syn se stará především o mechanizaci, a má tak na starosti stránku výdajovou, otec Bačina hlídá příjmy. V popisu jeho práce je i sledování dotačních titulů. Rád by například využil z evropských fondů financovaného Horizontálního plánu rozvoje venkova. Ten kromě jiného podporuje i předčasný odchod farmářů do důchodu (v 55 letech) s cílem, aby staří sedláci včas uvolnili místo mladým a farmářská omladina neutíkala do měst. „Rád bych této možnosti, až to půjde, využil a převedl majetek na syna,“ uvádí Bačina senior.
Kdo se snaží, špatně skončí.
Rodina však řeší několik problémů. V minulosti se v rámci diverzifikace rizika pustili i do dalších podnikatelských aktivit. Otevřeli pískovnu, někdejší „jezeďáckou“ čerpací stanici modernizovali a otevřeli pro veřejnost, začali provozovat restauraci Klíčanka, pronajali prostory, které nepotřebují, jiným firmám. Všechny české i evropské dotační programy jsou však nastaveny tak, že peníze může čerpat jen ten, kdo má minimálně padesát procent příjmů ze zemědělské činnosti. „Už těch nezemědělských příjmů je skoro víc než padesát procent, a tak to musíme řešit určitou daňovou optimalizací. Pumpa je psána na syna,“ neskrývá farmář. Pokud však má syn převzít farmu v rámci programu předčasného odchodu do důchodu, musí mít dva roky před převzetím také více než polovinu příjmů ze zemědělství. „Aby tomu vyhověl, musíme pumpu převést na studující dceru.“ Bačina na pozadí vnitrorodinných transakcí vidí velký rozpor zemědělské politiky unie: „Celá ta politika dnes směřuje k tomu, aby zemědělci vyvíjeli i další podnikatelské aktivity a jejich obživa nestála jenom na výrobě potravin. My se o to deset let poctivě snažíme, všechny výdělky z nezemědělských aktivit zase vracíme zpět do farmy, ale ve finále na to vlastně doplácíme a obrací se to proti nám.“ Považuje to za nonsens. „Kdybych se o pole a zvířata řádně nestaral, prosím, ať mi dotace nedávají, ale to nikdo říct nemůže.“
Skupující Holanďan.
I středočeský farmář se potýká se silou zahraničního kapitálu. Sto čtyřicet hektarů, které má pronajaty od Pozemkového fondu, začala pozvolna ukrajovat třeboňská společnost Dfarma, kterou vlastní nizozemský Favorlux B. V. „Utkal jsem se s nimi v šesti výběrových řízeních, pouze jedinkrát jsem uspěl,“ říká Jaroslav Bačina. Scénář je prý stále stejný - vyvolávací cena 130 tisíc za hektar, Bačina fondu nabídne zhruba čtyři sta, ale „Nizozemci“ dají 800 tisíc. V rámci jediného úspěšného nákupu nabídl za pětinu fondem prodávaného hektaru 130 tisíc korun. „To bylo ale spíše ze vzteku a furiantství. Už do toho příště nepůjdu, nemá to cenu. Je to hrozně skličující a deprimující. Máte pocit, že vám farmu rozebírají pod rukama,“ rezignuje na soutěž o půdu český farmář. „Ovšem z pohledu vlastníků polností je to určitě dobré, že jsou tady i zahraniční investoři. Cena jejich majetku stoupá,“ dokáže se na věc podívat i jinýma očima.
