Manažerské pojetí řízení strany se Bursíkovi stává osudným
To, co se dnes děje ve Straně zelených, je bezohledné k jejím voličům, k jejímu lídrovi kandidátky do Evropského parlamentu Janu Dusíkovi a nakonec i k její vlastní budoucnosti. Každým dnem klesají její šance, že bude něčím víc než klubem dvou znesvářených skupin, které budou po sobě střílet svinstvem obalené paintballové kuličky. Poté, co se uvnitř strany ustavila Demokratická výzva, jejímž cílem je „zásadně se vymezovat proti současnému vedení strany“, však končí i tato možnost. Takový nádor by nevydržela ani mnohem silnější politická strana. Selhala-li obvyklá terapie, že si vzbouřenci založí vlastní stranu à la Sarajevský atentát, je nezbytné ten nádor vyříznout. A jak jinak než vylučováním. Což ovšem nemůže nepřipomenout bolševizaci předválečné komunistické strany a gottwaldovské čistky.
Na taková radikální řešení však mnozí středoví členové nemají žaludek. Jsou bezradní, neříkají tak ani onak, někteří se přidávají na podporu slabších, jimiž jsou ve vylučovací náladě vůdci Výzvy. Ale co ti mají za lubem, že si nejdou se sílícím počtem oveček po svých? Nežijí v naději, že se jim podaří ukrást pozice sjezdem zvolenému předsednictvu, jako mu po zasedání republikové rady ukradli připravenou tiskovou konferenci? Nerespektovat sjezdem zvolenou stranickou hierarchii se přece neslučuje s demokratickými principy. Dana Kuchtová, spolupředsedkyně Demokratické výzvy (druhým spolupředsedou je Martin Čáslavka), přece na sjezdu prohrála.
Co je však předsednictvu strany platná jeho názorová jednolitost i úspěšný (legální?) pokus omezit počet členů republikové rady a očistit ji tím od největších kverulantů, když významná část členstva, organizovaná Demokratickou výzvou, si dělá, co chce? Je ta strana vůbec ještě volitelná? Manažeru Martinu Bursíkovi se jeho podnik Strana zelených vymyká z rukou.
Právě „manažerské pojetí“ řízení strany se Martinu Bursíkovi stává osudným. Mezi politickými protivníky, vládními partnery, ve sněmovně a zejména na mezinárodním kolbišti vyniká pohotovým úsudkem a výjimečnou schopností vyjednat kompromisy bez velkých vlastních ztrát. Ve straně jako by to neplatilo. Vystupuje, jako by tu stranický mechanismus byl jen od toho, aby předsednictvu, poslaneckému klubu a v první řadě jemu samému vytvářel zázemí pro „velkou politiku“. V obsazování postů raději volí osobnosti zvnějšku než schopné, či jen snaživé spolustraníky, kteří pak žárlí. A když jim dá příležitost a oni selžou, odvolává je jako šéf podniku, bez stranických cirátů. Z každého takto odvolaného vyrůstá ve stranické hierarchii vysoko postavený opozičník. Nejvíc Bursík nedocenil Danu Kuchtovou. Místo aby jí vnucoval ministerský post, na nějž neměla, si ji měl pěstovat jako ikonu zeleného hnutí, která by naopak tlumila vnitřní výstřelky. Teď ovšem chce být královnou, a to generální ředitel Bursík nesmí připustit.
