ZELENÁ PERIFERIE

V tom je asi ten největší paradox: zatímco u našich sousedů v Rakousku mají Zelení prezidenta Alexandera Van der Bellena a sedí v nové vládě Sebastiana Kurze a v Německu se s CDU přetahují o první místo ve volebních preferencích a dělají si nárok na kancléřský post po příštích volbách, čeští Zelení se krčí zapomenuti v koutě. Čím to je, nevědí ani sami Zelení, o čemž svědčí i vnitrostranická debata před sjezdem i na sjezdu, kterou bylo lze sledovat prakticky online na internetu. „Zatímco v zemích na západ od České republiky jsou sesterské strany na vzestupu, u nás se nedaří. Zvláštní, protože Strana zelených je jedna z mála hodnotových stran, ekologii měla v programu už dávno, než se klimatická změna prodrala na stránky světových médií. Jedna z mála má transparentní finance, nemá vlivné sponzory zapletené do státních zakázek,“ napsala například Hana Vacková, spolupředsedkyně Zelených v Olomouckém kraji.

V čem je problém, ale ani ona přesně nepojmenovala, kromě toho, že doporučuje straně do budoucna pravdomluvnost a věcnost. Jiní diskutéři zase nabádali, aby strana větším uskupením v parlamentu nabízela ke spolupráci své lidi, kteří mají zkušenosti z komunální politiky.

K nějaké jistě vždy provizorní odpovědi na otázku „neobliby“ Zelených na české politické scéně a ve společnosti by nám mohl pomoci právě kontrast s bouřlivým zeleným děním v Německu a Rakousku, tedy srovnání se zeměmi, jež jsou nám kulturně a historicky asi nejblíže. Současný úspěch zelených stran, kterému se v mediální hantýrce přezdívá Grune Welle (zelená vlna), nespadl z čistého nebe, ale je výsledkem dlouhé společenské změny, na níž se zelení podíleli a kterou ve společnosti vybojovali.

i byznys ví, v čem je budoucnost

V Německu i Rakousku je zelené hnutí spojené s odporem vůči jaderným elektrárnám. Generace protestujících mladých ze šedesátých let, která tehdy útočila na celý kapitalistický systém, si v sedmdesátých a osmdesátých letech našla i jiného nepřítele, kterým byly americké zbraně rozmisťované po Německu. S jádrem to dost souviselo, protože svět se bál jaderné války hrozící kvůli napětí mezi západním a východním blokem. Zelení, kteří se v Německu jako organizovaná a formalizovaná strana vynořili v roce 1980, se i díky tomu dostali brzy do zemských parlamentů a nabízeli politickou alternativu ke stále konvenčnější sociální demokracii.

Dařilo se jim veřejnost přesvědčovat o nutnosti ochrany životního prostředí a ta na to slyšela natolik, že i SPD byla nucena vtáhnout ekologická témata do svého volebního programu. Zlomem byl rok 1998, kdy se Zelení vedeni osmašedesátníkem Joschkou Fischerem dostali se ziskem 6,7 procenta hlasů do vlády sociálního demokrata Gerharda Schrodera.

Zelená agenda se stala vládní agendou a časem i součástí celonárodního naladění a podnikatelské mentality, která musela poněkud změnit své priority právě pod dvojím politickým tlakem vlády a většinové společnosti.

Dnes je situace podobná. Německá společnost v obrovské většině považuje klimatické změny za největší ohrožení současnosti i budoucnosti, proto je tak nakloněna zelené politice, a nejlepší volbou se jí v tomto směru čím dál tím víc zdá být strana Zelených. Má to i své lidské důvody: současné vedení strany, padesátiletý Robert Habeck a devětatřicetiletá Annalena Baerbocková, zvedlo svým vstřícným a věcným vystupováním veřejnou popularitu strany o mnoho procent.

Průzkum volebních preferencí z 1. února letošního roku Zeleným přisoudil 23 procent. Habeck a Baerbocková sice ostře kritizují politiku vlády a její kroky v oblasti ochrany klimatu považují za nedostatečné, zároveň ale nejsou radikálně nesmlouvaví a nehrozí zničením celého systému, čehož se v minulosti u Zelených mnozí voliči obávali. Jsou navíc vstřícní k velkým podnikům, s nimiž dokážou šikovně vyjednávat, takže strategie velkých korporací v Německu se už dnes patřičně zelená, neboť bossové německého průmyslu pochopili, že to je budoucnost světového podnikání, minimálně toho evropského.

V programových dokumentech strany Zelených (oficiální název je Svaz 90/Zelení) se mluví o „prohlubování ekologického sociálně-tržního hospodářství“, což není totéž, co nahrazení kapitalismu socialismem, jak v Česku tvrdí někteří politici ODS. Sociálně-tržní hospodářství je starý koncept konzervativní CDU, který vznikl ve čtyřicátých letech po válce a jehož smyslem bylo propojit ekonomický růst se sociální rovnováhou. Sociální demokracie na něj reagovala svým pojmem „demokratický socialismus“, ale nikdy tím originální koncept nepřekryla. Sociálně-tržní hospodářství přežilo sedmdesát let. Politická shoda budovat „soziale Marktwirtschaft“ je dodnes tmelem německé společnosti, dokonce se dá říct, že je to něco jako společenská smlouva, na níž moderní Německo stojí a s níž padá. Zelení k tomuto základu jen výslovně dodávají ekologický rozměr a z průzkumů preferencí je znát, že na to němečtí občané nyní slyší.

Hráz proti změně klimatu

Podobná proměna společnosti směrem k zelené politice - od odmítnutí jádra k ochraně klimatu - se odehrála i v Rakousku. Z pouhých čísel se zdá, že se tak stalo až v předčasných volbách v loňském roce, kdy Zelení získali skoro 14 procent hlasů, vrátili se do parlamentu a nakonec vstoupili i do vlády. Jenže výpadek v minulých volbách (2017), kdy zelená alternativa získala jen necelá čtyři procenta, byl způsoben osobním rozkolem ve straně a nikoli tím, že by Rakušany zelená politika nezajímala. Charismatický solitér Peter Pilz, který se od Zelených před volbami za dramatických okolností odtrhl, ale program jeho nově vytvořeného hnutí se od nich v ničem podstatném nelišil, získal více než čtyři procenta a do parlamentu se dostal. Dohromady měly oba subjekty osm a půl procenta. Popularita zelené agendy v Rakousku tedy nijak podstatně dlouhodobě neklesala. Stačí se podívat, jak se volilo od roku 2002 do roku 2017, a snadno zjistíte, že Zelení získávali pravidelně deset až jedenáct procent hlasů.

K aktuálnímu posílení strany jistě trochu pomohla aféra Svobodných, kteří zažívají politický propad kvůli videu, na němž jejich bývalý šéf Heinz-Christian Strache slibuje prebendy za politickou podporu ruských podnikatelů ve volbách.

Bez přetrvávajícího zeleného naladění rakouské společnosti by to ale nešlo. Změnila se i váha politických témat v politické debatě. Ještě před dvěma lety byla pro Rakušany hlavním tématem migrace, dnes v průzkumech vystupuje jako nejdůležitější otázka ochrany klimatu a předcházení budoucí ekologické katastrofě.

Rakušané mají z klimatické krize stejné obavy jako Němci, kteří ji v 80 procentech považují za největší hrozbu současnosti.

Rakouským Zeleným osmapadesátiletého Wernera Koglera se podařilo ochranu klimatu zabudovat do vládního programu, který zahrnuje slib klimatické neutrality Rakouska do roku 2040.

Rakušané tak na návrh Zelených mimo jiné zavedou levné jízdenky na vlak a převedou zbytek svých energetických kapacit na obnovitelné zdroje. Už dnes se obnovitelné zdroje na rakouském energetickém mixu podílejí ze 70 procent, velkou část energie, tu „špinavou“, ale země dováží ze zahraničí, což se kvůli klimatické neutralitě bude muset změnit. Kogler je pod palbou mladých Zelených, kteří mu vyčítají, že za tyto drobné ekologické ústupky nechává dělat kancléře Kurze tvrdou konzervativní politiku v oblasti migrace a daní. „Je zatracený rozdíl, jestli tyrkysová spolupracuje se zelenou, nebo s modrou“ odpověděl na kritiku lakonicky Kogler s odkazem na to, že angažmá Zelených ve vládě bude vždy lepší, než aby lidovci vládli se Svobodnými. Kogler je přesvědčen, že Zelení teď v Kurzově kabinetu odvádějí „průkopnickou práci“, kterou jednou ocení všichni.

Zelená politika bez Zelených

Ale vraťme se k naší otázce, proč zelená politika nerezonuje v Česku, když je tak úspěšná v německy mluvících zemích kolem nás, zejména v Německu, které je motorem Evropské unie a na jehož výkonu je do velké míry závislá i Česká republika.

Vzdor veškeré snaze se Zeleným v Česku nepodařilo přesvědčit místní společnost o nutnosti změny myšlení a hospodářské strategie v 21. století, a když už se v roce 2006 dostali do sněmovny a posléze i do vlády, znemožnili se jako spolek solitérních dobrodruhů bez pevného názoru. I kvůli tomu v Česku panuje největší skepse vůči klimatické krizi ze všech zemí Unie.

Podobně jako ve vztahu k EU je to dáno i systematickou negativistickou kampaní bývalého prezidenta Václava Klause, kterému v drolení rozumné rozpravy na toto téma pomáhali i další pravicoví politici. Češi tak dnes vědí více o údajném nebezpečí zelené ideologie než o skutečných klimatických hrozbách a jejich souvislostech. V Česku zkrátka není po zelené politice žádná poptávka, voliči mají jiné priority, sociální nespravedlnost a migraci, a to navzdory tomu či právě proto, že jsme v rámci EU jako stát přijali takzvaný Green Deal a klimatickou neutralitu tedy oficiálně považujeme za strategický cíl číslo jedna (že se k tomu premiér Andrej Babiš nehlásí, je jiná věc). A Strana zelených není s to tuto poptávku přirozeně vytvořit.

Zda se to povede novému vedení Magdaleny Davis a Michala Berga zvolenému v Ústí, je ve hvězdách. K tomu, aby přesvědčili voliče o nutnosti přetočení veškeré agendy k ekologickým východiskům, budou potřebovat více než jen napodobení německého vzoru ve dvojjedinosti vedení strany. Česko není Německo, ekologické sociální hospodářství tu - možná jen zatím - nemá šanci. #

výsledky německých Zelených

ve volbách do Spolkového sněmu

(709 mandátů)

(v %)

Mandáty

1980 1,5 0

1983 5,6 28

44

1990 4,8 0

7,3 49

1998 6,7 47

8,6 55

2009 1 10,7 5168

8,4 63

2017 67

ZDROJ: DESTATIS.DE

výsledky rakouských Zelených ve

volbách do Národní rady

(183 mandátů)

(v %)

Mandáty

1983

1986

1990

1994

1995

1999

2002

2006

2008

2013

2017

2019

ZDROJ: STATISTIK.AT

výsledky české Strany zelených ve

volbách do poslanecké sněmovny*

(200 mandátů)

(v %)

Mandáty

1990 4,1 0

1992** 6,52 3

1996neúčastnila se

1998 1,12 0

2002 2,36 0

2006 6,29 6

2010 2,44 0

2013 3,19 0

2017 1,46 0

V LETECH 1990 A 1992 SE VOLILO DO ČESKÉ NÁRODNÍ RADY V ROCE 1992 KANDIDOVALA STRANA ZELENÝCH SPOLEČNĚ S ČESKOSLOVENSKOU STRANOU SOCIALISTICKOU, ZEMĚDĚLSKOU STRANOU A HNUTÍM ZEMĚDĚLCŮ A NEZÁVISLÝCH OSOBNOSTI POD NÁZVEM LIBERÁLNĚ SOCIÁLNÍ UNIE ZDROJ: ČSÚ 23 % volebních preferencí přisoudil poslední průzkum německým Zeleným.

O autorovi| Petr Fischer, fischer@mf.cz