Média raději sledovala boj o křeslo ve staré české
konzervativní partaji, která se, jak praví dávný bonmot, „dostane do každé
vlády“, než aby poskytovala prostor ministraně, jejíž šance na cestu do
parlamentu jsou podle průzkumů malé. Přestože strana disponuje aktuálním
ekologicky zaměřeným programem, který by právě dnes, v čase boje za ochranu
klimatu, mohl a měl voliče oslovovat.
V tom je asi ten největší paradox: zatímco u našich sousedů
v Rakousku mají Zelení prezidenta Alexandera Van der Bellena a sedí v nové
vládě Sebastiana Kurze a v Německu se s CDU přetahují o první místo ve
volebních preferencích a dělají si nárok na kancléřský post po příštích
volbách, čeští Zelení se krčí zapomenuti v koutě.
Čím to je, nevědí ani sami Zelení, o čemž svědčí i
vnitrostranická debata před sjezdem i na sjezdu, kterou bylo lze sledovat
prakticky online na internetu. „Zatímco v zemích na západ od České republiky
jsou sesterské strany na vzestupu, u nás se nedaří. Zvláštní, protože Strana
zelených je jedna z mála hodnotových stran, ekologii měla v programu už dávno,
než se klimatická změna prodrala na stránky světových médií. Jedna z mála má
transparentní finance, nemá vlivné sponzory zapletené do státních zakázek,“
napsala například Hana Vacková, spolupředsedkyně Zelených v Olomouckém kraji.
V čem je problém, ale ani ona přesně nepojmenovala, kromě
toho, že doporučuje straně do budoucna pravdomluvnost a věcnost. Jiní diskutéři
zase nabádali, aby strana větším uskupením v parlamentu nabízela ke spolupráci
své lidi, kteří mají zkušenosti z komunální politiky.
K nějaké jistě vždy provizorní odpovědi na otázku „neobliby“
Zelených na české politické scéně a ve společnosti by nám mohl pomoci právě
kontrast s bouřlivým zeleným děním v Německu a Rakousku, tedy srovnání se
zeměmi, jež jsou nám kulturně a historicky asi nejblíže. Současný úspěch
zelených stran, kterému se v mediální hantýrce přezdívá Grüne Welle (zelená
vlna), nespadl z čistého nebe, ale je výsledkem dlouhé společenské změny, na níž
se zelení podíleli a kterou ve společnosti vybojovali.
I byznys ví, v čem je budoucnost
V Německu i Rakousku je zelené hnutí spojené s odporem vůči
jaderným elektrárnám. Generace protestujících mladých ze šedesátých let, která
tehdy útočila na celý kapitalistický systém, si v sedmdesátých a osmdesátých
letech našla i jiného nepřítele, kterým byly americké zbraně rozmisťované po
Německu. S jádrem to dost souviselo, protože svět se bál jaderné války hrozící
kvůli napětí mezi západním a východním blokem.
Zelení, kteří se v Německu jako organizovaná a formalizovaná
strana vynořili v roce 1980, se i díky tomu dostali brzy do zemských parlamentů
a nabízeli politickou alternativu ke stále konvenčnější sociální demokracii.
Dařilo se jim veřejnost přesvědčovat o nutnosti ochrany životního prostředí a ta na to slyšela natolik, že i SPD byla nucena vtáhnout ekologická témata do svého volebního programu. Zlomem byl rok 1998, kdy se Zelení vedeni osmašedesátníkem Joschkou Fischerem dostali se ziskem 6,7 procenta hlasů do vlády sociálního demokrata Gerharda Schrödera.
Přečtěte si komentář: Zelené bubliny aneb Green New Deal
Zelená agenda se stala vládní agendou a časem i součástí
celonárodního naladění a podnikatelské mentality, která musela poněkud změnit
své priority právě pod dvojím politickým tlakem vlády a většinové společnosti.
Dnes je situace podobná. Německá společnost v obrovské
většině považuje klimatické změny za největší ohrožení současnosti i
budoucnosti, proto je tak nakloněna zelené politice, a nejlepší volbou se jí v
tomto směru čím dál tím víc zdá být strana Zelených. Má to i své lidské důvody:
současné vedení strany, padesátiletý Robert Habeck a devětatřicetiletá Annalena
Baerbocková, zvedlo svým vstřícným a věcným vystupováním veřejnou popularitu
strany o mnoho procent.
Průzkum volebních preferencí z 1. února letošního roku
Zeleným přisoudil 23 procent. Habeck a Baerbocková sice ostře kritizují
politiku vlády a její kroky v oblasti ochrany klimatu považují za nedostatečné,
zároveň ale nejsou radikálně nesmlouvaví a nehrozí zničením celého systému, čehož
se v minulosti u Zelených mnozí voliči obávali. Jsou navíc vstřícní k velkým
podnikům, s nimiž dokážou šikovně vyjednávat, takže strategie velkých korporací
v Německu se už dnes patřičně zelená, neboť bossové německého průmyslu
pochopili, že to je budoucnost světového podnikání, minimálně toho evropského.
V programových dokumentech strany Zelených (oficiální název
je Svaz 90/Zelení) se mluví o „prohlubování ekologického sociálně-tržního
hospodářství“, což není totéž, co nahrazení kapitalismu socialismem, jak v
Česku tvrdí někteří politici ODS.
Sociálně-tržní hospodářství je starý koncept konzervativní
CDU, který vznikl ve čtyřicátých letech po válce a jehož smyslem bylo propojit
ekonomický růst se sociální rovnováhou. Sociální demokracie na něj reagovala svým
pojmem „demokratický socialismus", ale nikdy tím originální koncept
nepřekryla. Sociálně-tržní hospodářství přežilo sedmdesát let. Politická shoda
budovat „soziale Marktwirtschaft" je dodnes tmelem německé společnosti,
dokonce se dá říct, že je to něco jako společenská smlouva, na níž moderní
Německo stojí a s níž padá. Zelení k tomuto základu jen výslovně dodávají
ekologický rozměr a z průzkumů preferencí je znát, že na to němečtí občané nyní
slyší.
Hráz proti změně klimatu
Podobná proměna společnosti směrem k zelené politice - od
odmítnutí jádra k ochraně klimatu - se odehrála i v Rakousku. Z pouhých čísel
se zdá, že se tak stalo až v předčasných volbách v loňském roce, kdy Zelení
získali skoro 14 procent hlasů, vrátili se do parlamentu a nakonec vstoupili i
do vlády. Jenže výpadek v minulých volbách (2017), kdy zelená alternativa
získala jen necelá čtyři procenta, byl způsoben osobním rozkolem ve straně a
nikoli tím, že by Rakušany zelená politika nezajímala.
Charismatický solitér Peter Pilz, který se od Zelených před
volbami za dramatických okolností odtrhl, ale program jeho nově vytvořeného
hnutí se od nich v ničem podstatném nelišil, získal více než čtyři procenta a
do parlamentu se dostal. Dohromady měly oba subjekty osm a půl procenta. Popularita
zelené agendy v Rakousku tedy nijak podstatně dlouhodobě neklesala. Stačí se
podívat, jak se volilo od roku 2002 do roku 2017, a snadno zjistíte, že Zelení
získávali pravidelně deset až jedenáct procent hlasů.
K aktuálnímu posílení strany jistě trochu pomohla aféra
Svobodných, kteří zažívají politický propad kvůli videu, na němž jejich bývalý
šéf Heinz-Christian Strache slibuje prebendy za politickou podporu ruských
podnikatelů ve volbách.
Drahá Energiewende. Němce čeká kvůli přechodu k obnovitelným zdrojům další růst cen elektřiny
Bez přetrvávajícího zeleného naladění rakouské společnosti
by to ale nešlo. Změnila se i váha politických témat v politické debatě. Ještě
před dvěma lety byla pro Rakušany hlavním tématem migrace, dnes v průzkumech
vystupuje jako nejdůležitější otázka ochrany klimatu a předcházení budoucí
ekologické katastrofě.
Rakušané mají z klimatické krize stejné obavy jako Němci,
kteří ji v 80 procentech považují za největší hrozbu současnosti. Rakouským
Zeleným osmapadesátiletého Wernera Koglera se podařilo ochranu klimatu
zabudovat do vládního programu, který zahrnuje slib klimatické neutrality
Rakouska do roku 2040.
Rakušané tak na návrh Zelených mimo jiné zavedou levné
jízdenky na vlak a převedou zbytek svých energetických kapacit na obnovitelné
zdroje. Už dnes se obnovitelné zdroje na rakouském energetickém mixu podílejí
ze 70 procent, velkou část energie, tu „špinavou", ale země dováží ze
zahraničí, což se kvůli klimatické neutralitě bude muset změnit. Kogler je pod
palbou mladých Zelených, kteří mu vyčítají, že za tyto drobné ekologické
ústupky nechává dělat kancléře Kurze tvrdou konzervativní politiku v oblasti
migrace a daní.
„Je zatracený rozdíl, jestli tyrkysová spolupracuje se
zelenou, nebo s modrou," odpověděl na kritiku lakonicky Kogler s
odkazem na to, že angažmá Zelených ve vládě bude vždy lepší, než aby lidovci
vládli se Svobodnými. Kogler je přesvědčen, že Zelení teď v Kurzově kabinetu
odvádějí „průkopnickou práci", kterou jednou ocení všichni.
Zelená politika bez Zelených
Ale vraťme se k naší otázce, proč zelená politika nerezonuje
v Česku, když je tak úspěšná v německy mluvících zemích kolem nás, zejména v
Německu, které je motorem Evropské unie a na jehož výkonu je do velké míry
závislá i Česká republika.
Vzdor veškeré snaze se Zeleným v Česku nepodařilo přesvědčit
místní společnost o nutnosti změny myšlení a hospodářské strategie v 21.
století, a když už se v roce 2006 dostali do sněmovny a posléze i do vlády,
znemožnili se jako spolek solitérních dobrodruhů bez pevného názoru. I kvůli
tomu v Česku panuje největší skepse vůči klimatické krizi ze všech zemí Unie.
Jaderný odpad nikdy nikoho nezabil, říká ekonom McAfee. Kritizuje klimatický moralismus
Podobně jako ve vztahu k EU je to dáno i systematickou
negativistickou kampaní bývalého prezidenta Václava Klause, kterému v drolení
rozumné rozpravy na toto téma pomáhali i další pravicoví politici. Češi tak
dnes vědí více o údajném nebezpečí zelené ideologie než o skutečných
klimatických hrozbách a jejich souvislostech.
V Česku zkrátka není po zelené politice žádná poptávka,
voliči mají jiné priority, sociální nespravedlnost a migraci, a to navzdory
tomu či právě proto, že jsme v rámci EU jako stát přijali takzvaný Green Deal a
klimatickou neutralitu tedy oficiálně považujeme za strategický cíl číslo jedna
(že se k tomu premiér Andrej Babiš nehlásí, je jiná věc). A Strana zelených
není s to tuto poptávku přirozeně vytvořit.
Zda se to povede novému vedení Magdaleny Davis a Michala Berga zvolenému v Ústí, je ve hvězdách. K tomu, aby přesvědčili voliče o nutnosti přetočení veškeré agendy k ekologickým východiskům, budou potřebovat více než jen napodobení německého vzoru ve dvojjedinosti vedení strany. Česko není Německo, ekologické sociální hospodářství tu - možná jen zatím - nemá šanci.
