Do udržitelných aktivit a na ně navázaných
finančních aktiv hodlá Evropská komise v příštích letech neinvestovat
obrovské částky v rámci programu Green New Deal. Evropští úředníci rádi
mluví až o bilionu eur, který má pocházet z různých zdrojů od evropského
rozpočtu, přes Evropskou investiční banku až po rozpočty jednotlivých vlád.
Hlavní část financování však má obstarat privátní sektor a velkou roli při
zprostředkování mají sehrát banky.
Ty budou podle zelené taxonomie (zatím nepovinné) vybírat,
které podnikatelské aktivity budou napříště financovat a která finanční aktiva
budou držet. Potud je to bez problémů, protože málokdo pochybuje, že je třeba
se chovat ohleduplněji, abychom mohli i v budoucnu jako lidstvo fungovat.
Nicméně v zápalu boje se nijak nerozlišuje mezi tím, které zelené obory skutečně trpí nedostatkem kapitálu. Někdy do nich kapitál neproudí prostě proto, že je v nich naděje na výnos minimální, ať už je to kvůli nezájmu spotřebitelů, nepříznivému daňovému prostředí či technologickým překážkám. Vezměme třeba elektromobilitu, kde spotřebitelé nechtějí kupovat, protože auta jsou drahá, a nedojedou ještě příliš daleko.
Německý ekonom Sinn: Kdo zaskočí za reaktory, když nebude foukat a svítit?
Financování často nejvíce chybí na začátku zeleného
projektu, než se nápad převede smysluplně do praxe. Banky tedy budou své
prostředky přirozeně raději směřovat tam, kde se už nějaké řešení našlo, a výhodné
podmínky (například ve formě nižší kapitálové přiměřenosti) přináší určitý
zisk.
Nicméně, jak upozorňuje jeden z mála kritických
hlasů v diskuzi o udržitelných financích, Stan Dupré, bývalý člen expertní
skupiny Evropské komise na udržitelné finance, v komentáři pro Project
Syndicate, vzniká tím riziko tvorby finančních bublin. Prostředky prostě
poplynou tam, kde už nejsou třeba. Nehledě na to, že investice do finančních
instrumentů nemusí mít vždy přímý vliv na změnu struktury reálné ekonomiky.
Zabývá se tím například tato
akademická studie.
Zohleduje-li se tedy v úvahách Komise spíše udržitelnost, a teprve pak ziskovost, obrací se tím naruby logiku investování. Když investor zohlední udržitelnost, a v důsledku toho nevydělá, nepřinese to nakonec pro společnost nic dobrého. Z minulosti přitom je zřejmé, že finanční trh umí prokázat vysoce účinnou sofistikovanost – před minulou krizí se jeho aktérům podařilo zpopularizovat deriváty založené na rizikových hypotékách různého stupně natolik, aby se skutečná systémová rizikovost téměř zastřela. Všichni víme, jak to skončilo.
Čtěte další texty Jiřího Zatloukala
