Dle Kuchtové se strana pod Bursíkovým vedením odklonila od svého programu
V politických stranách to tak chodívá: dostaví-li se úspěch, hlásí se k němu všichni, zatímco nastane-li malér, odpovědný je za něj přednostně předseda. Hádanice před zraky veřejnosti a značný chaos trvají ve Straně zelených už pomalu rok. Poznamenaly i výběr jejích kandidátů do podzimních voleb. Dvě pětiny občanů, kteří v červnu 2006 hlasovali pro zelené a prvně z nich učinili parlamentní stranu, si dnes přitom dle STEM připouští, že měli volit jinak. Dají-li svoje zklamání najevo v říjnových volbách do krajských zastupitelstev a třetiny Senátu, zelení v nich mohou pohořet. V takové situaci dává předseda strany „hlavu na špalek“. Stranický sjezd svolaný na počátek září však může Martina Bursíka této gentlemanské povinnosti zbavit, pokud ho ještě před volbami v jeho předsednické funkci potvrdí. Bursík je asi přesvědčen, že ano. Jinak by nevyužil většiny jednoho hlasu v předsednictvu strany, jež na jeho návrh a proti vůli opozice sjezd na první zářijový víkend svolalo.
Opozičníci v čele s první místopředsedkyní strany Danou Kuchtovou argumentovali předvolební kampaní, na niž by se zelení měli plně soustředit a nerozptylovat se přípravami na sjezd, na který je dle stanov čas do příštího února. Měli by pravdu, kdyby se Strana zelených nenacházela ve stavu hlubokého rozkolu, neschopná dopracovat se k jednotnému politickému výrazu. Proto vlastně nemají zelení mnoho co ztratit, když si to šest týdnů před volbami rozdají mezi sebou. Jistě, na sjezdu konaném později by byl Bursík, již obtěžkaný „zásluhami“ z podzimních voleb, zralejší k „odstřelu“, ale ze Strany zelených a jejích příznivců by do té doby mohly zbýt jen trosky. Stoupence Dany Kuchtové takový výhled asi neděsí, jestliže se snažili i stížnostmi k ústřední revizní komisi zářijový termín sjezdu oddálit. Zdá se, že tábor Dany Kuchtové není na rozhodující střet s Martinem Bursíkem dosud připraven tak, aby se tohoto střetnutí nemusel obávat. Však také Kuchtová teprve minulé úterý potvrdila, že bude proti Bursíkovi do čela strany kandidovat.
Dle ní střet konceptu jejího a Bursíkova „je stručně řečeno střetem mezi béčkem ODS a skutečnou středovou zelenou politikou“. Pod vedením současného předsedy se prý strana odklonila od svého programu. Bursík omezuje diskusi a snaží se ji řídit autoritativně. Jeho lidé, vyjádřila se, tajně připravili návrh na změnu stanov, jež má Bursíkovi autoritativní řízení usnadnit. Bursík zase vytýká Kuchtové, že chce zelené odklonit doleva k sociální demokracii, s jejímž předsedou se setkala. Spolupráce s ODS je prý pro ni nepřijatelná. Kuchtová to popírá, ujišťujíc, že místo zelených spatřuje v politickém „středu“. Přinejmenším od loňského podzimu, kdy opustila křeslo ministryně školství, vnímá však roli zelené „středové“ strany výrazně výborněji než vicepremiér Martin Bursík, jenž v Topolánkově koaliční vládě setrvává. Bursík chce na zářijovém sjezdu dosáhnout toho, aby Strana zelených mluvila na veřejnosti jedním hlasem. Proto si již Kuchtovou v předsednictvu nepřeje.
Na sjezdech politických stran se stává, že nově zvolený předseda naznačí, jaké by si přál nejbližší spolupracovníky. Jen Jiří Čunek v listopadu 2006 v Brně rovnou „nadiktoval“ delegátům seznam místopředsedů a včetně Davida Macka, jehož navrhla Věra Luxová, je delegáti prostě „odklepli“. To je však naprostá výjimka! Něco podobného nikdy nenapadlo například Václava Klause v době aktivního předsedávání ODS, ačkoli byl považován za její absolutní autoritu. Sjezd je suverén a pokus omezit jej v rozhodování může vzít úkorně. Však také drtivá většina sjezdů končívá zvolením nikoli „jednobarevného“ vedení strany jen dle vkusu pana předsedy!
Zasedá-li dnes republiková rada Strany zelených, za jejím předsednickým stolem sedí Olga Zubová, Jana Drápalová a Matěj Stropnický, nikoli však předsednictvo strany v čele s Bursíkem. Někteří zelení pokládají tento stav, kdy jejich strana má dvě vedení - předsednictvo a republikovou radu -, za příkladně demokratický. Je to blud! Bursík chce novelou stanov dát straně jen jedno vedení. Na tom není, jak sýčkují jeho oponenti, nic autoritářského. Ano, Bursík by nebyl jen autoritou, a tou předseda strany má být, nýbrž i autoritářem, kdyby ve vedení strany nesnesl vedle sebe lidi jiných názorů. Nikoli opačných, kteří by ji táhli odlišným směrem, ale „jen“ jiných! Ruče nabídnout těm „jiným“ spolupráci by mělo být pro novou hlavu Strany zelených samozřejmostí. Vítězi přece sluší velkorysost! Navíc by omezil riziko, že část delegátů z protivníkovy stáje sjezd na protest opustí a že ve straně vzápětí vzplane frakční boj na život a na smrt.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
