Martin Bursík zachová své straně jistý vliv, bude-li křepčit okolo témat citlivých pro ODS
Předminulou sobotu založila bývalá ministryně školství a až do loňského zářijového sjezdu zelených jejich první místopředsedkyně Dana Kuchtová spolu s 35 kritiky Martina Bursíka vnitrostranickou frakci. Cíle Demokratické výzvy, jak se nazývá, jsou následující. „První je programový, to je návrat Strany zelených k programu, díky kterému ji voliči vyslali do sněmovny. Druhý cíl je obnovení vnitřního demokratického fungování strany. Stranu štěpit nechceme,“ řekla Kuchtová Právu, a svrhnout Martina Bursíka prý také ne! Pokud frakcionáře opravdu podporuje základní organizace a v případě Martina Tichého, předsedy zelených Olomoucka, i celý kraj, úhrnem nějakých 335 lidí, nemusí to být bezvýznamná záležitost, jak by se z minimální reakce médií mohlo zdát. Zelených je dohromady asi 2,5 tisíce, což je málo na to, aby si zahrávali se štěpením. A frakce rozštěpením strany hrozí, jak už původ tohoto slova, odvozeného z latinského fractus čili odštěpený, naznačuje.
Logika věci se má totiž tak, že pokud uvnitř politické strany vznikne platforma s odlišnou ideologickou orientací či názory na strategické a taktické cíle a dostatečně zesílí, vzájemné soužití obou vnitrostranických proudů se může stát nesnesitelným. A z jedné strany vzniknou posléze dvě. Nikoli náhodou Vladimír Uljanov-Lenin frakcionářství v bolševické straně potíral a Kominterna za Stalinovy éry je komunistickým stranám rovnou zakázala. V demokraticky civilizovaných poměrech jsou však frakce běžným jevem. Nejenže se na ně nepohlíží s podezřením a obavami, nýbrž jsou vnímané jako motor vnitrostranické debaty – pojistný ventil proti vnitřnímu přetlaku a pro potenciální voliče jako doklad, že strana má čím oslovit širší obecenstvo. Užitečné frakcionářství však předpokládá kultivovaný vnitrostranický dialog, respekt k demokratickým pravidlům hry a především dvacetkrát, padesátkrát větší členskou základnu, než má česká Strana zelených. Neboť z té kdyby vposledku kus odpadl, s tím, co by zbylo, by se už „velká politika“ asi dělat nedala. Zelení si to nejspíš uvědomují a do Kuchtové frakce se zatím houfně nehrnou.
Ta má v duchu evropského „zeleného obyčeje“ dva předsedy – Kuchtovou a Martina Čáslavku. A Bursíkovu vedení předhazuje, že účastí ve vládě porušuje volební a politický program strany i koaliční dohodu. Dálnic se staví stále víc, na veřejnou dopravu jde peněz čím dál míň, kamionů na silnicích neubývá a okolo amerického radaru v Brdech vedení strany kličkuje. Přísně vzato, v mnohém mají frakcionáři pravdu. V koalici se však kompromisy dělat musejí a jiné by to nebylo, ani kdyby v ní byli zelení s ČSSD. Dle Bursíka ostatně frakce nevznikla na programovém základě, nýbrž protože jejím členům jde o funkce a aktuálně především o místa na kandidátce do Evropského parlamentu. Mimochodem, pokud Bursíkovo vedení opravdu postaví na čelná místa kandidátek osobnosti sice vážené ve straně, ale málo známé mimo ni, jak se proslýchá, frakcionáři mají předem o jeden důvod k válce méně.
Strana však na tom není u veřejnosti dobře. Výzkumy preferencí a volební modely oscilují u Strany zelených okolo šesti procent, jež těsně překročila ve volbách do sněmovny v červnu 2006. To, že v nich obdržela dvojnásobek hlasů než ve volbách 2002, a prvně se stala stranou vládní, nebylo však zásluhou zelené substance volebního programu, k níž se chce frakce Kuchtové vrátit. Zelené dostaly do sněmovny městské střední a vyšší vrstvy liberálního ražení a s vyšším vzděláním, kdysi hlavně voliči US-DEU. To byla rozhodující procenta hlasů navíc! Tito příznivci Strany zelených ji však opouštějí. Lednový průzkum STEM zjistil, že Stranu zelených by dnes volilo jen 49 procent těch, kteří jí dali hlas v červnu 2006. Ze všech parlamentních stran vykazují zelení největší rozklad svého voličstva.
Za těchto okolností se Martin Bursík asi nestane příštím českým eurokomisařem, jak se o tom, kdoví proč, spekulovalo. Poté, co se poslankyně Olga Zubová a Věra Jakubková prezentovaly jako zástupkyně Kuchtové frakce ve sněmovně, mohou zelení koalici „vyztužovat“ už jen čtyřmi hlasy. To je málo nejen na prominentní místenku v Bruselu, ale především na to, aby si Strana zelených na prahu ekonomické recese vynutila v koalici to, co ze svého programu zatím neprosadila.
Suma sumárum, Bursík má teď vlastně jedinou možnost, jak své straně zachovat jakous takous váhu. Přestože je to jeho loajální nátuře cizí, musí okolo amerického radaru, Lisabonské smlouvy a jiných, pro ODS citlivých témat křepčit, ba „zlobit“, být přitom vidět a silně slyšet. V opačném případě Straně zelených hrozí, že přestane veřejnost zajímat. Pak však, což si asi frakce Kuchtové nepřipouští, nebude zajímat ani Jiřího Paroubka a ČSSD. Ostatně, k ní už zběhlo 28 procent bývalých voličů Bursíkovy strany.
