Martinu Bursíkovi na sjezdu strany v Teplicích nakonec všechno vyšlo
Martin Bursík bere vše, poražená Dana Kuchtová se stahuje do „konstruktivní opozice“. Tím skončily třídenní hry zvané sjezd Strany zelených. Zelení v Teplicích definitivně pohřbili výjimečnou konstelaci vůdčích osobností, která před dvěma lety stála za raketovým nástupem bezvýznamné straničky do parlamentu a posléze do vlády. Konstruktérem úspěšného politického projektu byl racionální a razantní Bursík, jemuž otevřela dveře k zeleným voličům především vzpomínka na úspěšné angažmá v roli ministra životního prostředí v Tošovského úřednické vládě. „Jihočeská matička“ Kuchtová byla naopak ztělesněním spontánního občanského aktivismu a bez jejího vlivu by tenkrát ani sebelepší zelený stranický koncept nepřekonal pětiprocentní voličskou hranici.
Teď je opět před volbami, ale oba protagonisté stojí proti sobě. Očekávání, že to nepříznivě ovlivní výsledky Strany zelených v krajských a senátních volbách, je na místě. Vinit však z rozštěpení strany svolání sjezdu je nesmysl. Vnitrostranické rozpory prudce narůstaly už tři čtvrtě roku a špinavé prádlo se pralo na veřejnosti. Plytké sjezdové hádky vysílané v přímém přenosu nemohly na celkovém obrazu rozpolcené strany už nic pokazit.
A proto jedině výsledek sjezdu může živit naděje zelených na lepší umístění v krajských volbách. Bursík má za sebou konečně tým dle svých představ. Kuchtová je i po sestupu o dvě patra ve stranické hierarchii dosud nejpopulárnější zelenou političkou. Překousne-li hořkost prohry, může kandidátům pomoci. Zelení se v Teplicích vybouřili a vnitřní rozepře se naopak plnou silou rozhořely v ODS. Strana zelených se samozřejmě nemůže srovnávat s tímto gigantem ve velikosti strany, ale ve vnitřních hádkách určitě ano. Není jiná, tedy ani horší než ostatní strany. Nikdy však už nebude moci lákat voliče na nový politický styl. Žádný takový už není.
Zelená populační exploze
Ke slovu přišla i lest na stranického rivala. Zatímco se tábor kolem Dany Kuchtové zabýval myšlenkou, jak navrhovaný sjezd odvrátit, příznivci Martina Bursíka už zakládali nové a nové základní organizace. Během června jich přibylo 52. Stačili tři členové, aby se jeden z nich o několik dní později mohl stát sjezdovým delegátem s právem volby. Bursíkovy šance tím stouply o 52 hlasů. Aby se to okamžitě neprovalilo, nebyly nové přihlášky postupovány krajským organizacím, ale přímo do ústřední kanceláře.
I když prý akce neporušila zákon ani stanovy strany (přesto kdosi uvažuje o žalobě), k fair play měla hodně daleko. Však se k ní Bursík osobně nepřihlásil a dělal, že o ní nevěděl. Přitom tyto hlasy nakonec nebyly potřeba.
Co by však Bursík pro úspěch na sjezdu nepodstoupil! Svolal jej přece především proto, aby si nechal potvrdit radikální změnu stanov a odstranil dvojkolejnost vedení. Vyšší statut než Bursíkovo stranické předsednictvo má totiž Republiková rada, kterou opanovali jeho oponenti. Rada je v lepším případě demokratický diskusní klub, v němž se všichni vyjadřují ke všemu bez jakékoli věcné odpovědnosti za svůj hlas. V horším případě ochotně poslouží jako zdroj překážek pragmatickému rozhodování „konkurenčního“ předsednictva.
Bursík se snažil radu obcházet a rivalka Kuchtová ho obvinila z autokratického přístupu a prohlásila, že „většinu kroků činí bez respektu k ostatním stranickým orgánům a stranické veřejnosti“.
Sjezdové klání se odehrávalo ve dvou základních rovinách - získat stranické pozice a prosadit změnu stanov (nebo jí zabránit).
Královna obstrukcí
Ve snaze odvrátit projednávání stanov a zachránit výsady Republikové rady se radikální Bursíkovi odpůrci shlukli kolem Kuchtové a začali program sjezdu brzdit. Vyvolávali zbytečná hlasování a hlásili se do diskuse s kritickými poznámkami. A aby jim čelili, začali zdržovat i protihráči. Kritiky se střídaly s adoracemi v nekonečném sledu. Zpoždění tím narůstalo i navzdory jednání do pozdních ranních hodin. Na hlavní bod - stanovy - nezůstával čas.
K dobytí postu předsedkyně nastoupila Kuchtová ve velkém stylu. Přijíždějící delegáty vítaly na sloupech plakáty Volte Danu! Na pracovních stolech pak nalezli nesmlouvavý rozbor, jak plní vláda „zelené body“ v koaliční smlouvě. Velmi se lišil od bilance 58 úspěchů, s nimiž vystoupili několik dní před tím zelení ministři.
Kuchtová v kandidátské řeči zdůraznila, že „zelený pohled na svět“ znamená nejen ochranu životního prostředí, ale i zapojení ekologických principů do všech oblastí politiky. Současnou koalici sice označila za dobrý projekt, ale jako důležitější viděla formování strany zelených jako středový subjekt, schopný spolupracovat na všemožné strany. A který „neobětuje vládnutí svou podstatu, nerezignuje na programové priority ani na demokratické vnitřní fungování strany“. Zkrátka naprosto ideální klima, v němž by asi nikoho nenapadlo užívat zdržovací taktiku. Tedy hurá hoši a děvčata, hlaste se do diskuse a mějte technické připomínky. Ať nedojde na diskusi o stanovách.
Realista s ideály
I v kandidátském projevu na předsedu strany se Bursík projevil jako velký pragmatik: „Nabízím určitou zkušenost a vůli dále rozvíjet zelenou politiku, která není extrémní, je věcná a neideologická.“ A varoval: „Fundamentalismus a radikalismus odrazují a jsou cestou k politické bezvýznamnosti. Zachovejme si ideály a buďme realisté.“ Většina delegátů na to slyšela a podpořila i jeho přesvědčení, že dominantní politickou metodou představitele malé strany musí být schopnost vyjednávat a hledat kompromis. Sjezdové dění potvrdilo, že mu nejsou cizí ani promyšlené taktické tahy na samém kraji etické přijatelnosti a že je tím správným mužem do tvrdé politiky.
Žebříčky popularity, pod jejichž vlivem si Dana Kuchtová posilovala naději na lídra strany, neznamenaly při volbě nic. Bursík vyhrál dvoutřetinovou většinou. Kuchtová však vzápětí neobhájila ani svou dosavadní pozici první místopředsedkyně. Tento post však neprohrála v Teplicích, ale už když se v naivní víře nechala vmanipulovat do role mluvčí vnitrostranické opozice. Místo původní Bursíkovy opory se v předsednictvu stala pátou kolonou. Kdo by o to stál? Spolupráce zpřetrhána a schopnost vybudovat funkční opoziční tým veškerá žádná. Škoda autentické první dámy českého nevládního ekologického hnutí v roli mluvčí nesourodých rebelů.
Šok na konec
Atmosférou ponižujících obstrukcí procházeli Bursíkovi kandidáti jako nůž máslem. Místopředsedové Ondřej Liška, Kateřina Jacques a Martin Ander i členové výboru Zuzana Drhová, Džamila Stehlíková a Ladislav Vrchovský byli zvoleni s vysokou převahou. A pokračovalo by to dál, kdyby opozice nezačala při volbě revizní komise hrozit bojkotem volby. Kromě míst v komisi si vymohla i příslib, že řídící výbor už neotevře jednání o stanovách.
Po skončené volbě to přišlo jako rána z nebe: návrh Martina Bursíka na zrušení mandátu dvaceti členům Republikové rady zvoleným minulým sjezdem. Tedy těm neproblémovějším kritikům, kvůli nimž se měly měnit stanovy. Úprk opozice ze sálu byl zbytečný, Bursíkovci během opakovaných voleb stále posilovali a bylo jich dost na schválení návrhu.
Zelený veterán Jiří Čejka to ocenil: „Byl to logický tah. Milion vynaložený jenom na to, aby se potvrdilo, že Bursík je předseda, by byly vhozené peníze.“ A nejmladší z rebelů Martin Stropnický? „Byli jste lepší,“ sdělil Bursíkovi. „Na tuhle kličku jsme nepomysleli.“
Bursíkovi nakonec na sjezdu všechno vyšlo. Snad si však stačil všimnout i vysokého počtu svých bývalých stoupenců v protivníkově táboře. Navzdory veškerému pragmatismu se občas vyplatí pomyslet i na lidi. Mnozí ze zhrzených totiž už také hledají kličky.
