Co zastane Miloš Kužvart v Bruselu?
O kandidátovi na evropského komisaře zatím víme, kolik váží (85 kg – zajímal se o to deník MF Dnes), že se bude „muset vzdát mandátu i dalších věcí, kterých bude litovat“, že „nechce věštit z křišťálové koule“ (obrat, který najdeme snad v každém jeho interview), že mu „nejde o plat“, že „ruštinu ani němčinu by neužíval jako úřední jazyk“ (záhada, co tím termínem, který Brusel nezná, míní – že si v těchto dvou jazycích může jen tak nezávazně poklábosit nad skleničkou, ale ne v nich jednat o Evropě?), že francouzsky neumí ani slovo. Hned jsme klidnější.
Co nevíme, je, co si - eventuálně - myslí o tom, jaká podoba EU by byla pro ČR dobrá, jak by měla vypadat evropská ústava, co soudí o Evropské komisi, parlamentu, příčinách debaklu posledního bruselského summitu…
Přečetli jsme si od něj už také několik falešných představ týkajících se komise. Třeba že při jednáních Evropské komise bude mít „pochopitelně k dispozici“ tlumočníky, což je totéž, jako kdyby nějaký ministr přišel s tlumočníkem na zasedání české vlády. Nebo že si s sebou vezme český tým – podle politického klíče, což podle informací týdeníku EURO z vysokých diplomatických kruhů Brusel vyděsilo.
Třeba se našeho kandidáta na jeho tým zeptá předseda Evropské komise Romano Prodi. Ten už rozmlouvá s novými komisaři, ale na Kužvarta, jemuž prý nevyhovovaly Bruselem navržené termíny, stále čeká. Ostatní kandidáti na komisaře však Prodiho potkávali dávno předtím, než jsme se dozvěděli o našem kandidátovi.
Jeho snad největší omyl (a obávám se, že i těch, kteří ho vysílají) však spočívá v tom, že sebevědomě sází na to, že mu na starost připadne životní prostředí. V Česku možná ano, ale v komisi se nepřidělují oblasti podle toho, že dotyčný žádné jiné nerozumí. Nakolik je toto přání otcem myšlenky u našeho kandidáta pochopitelné, neboť jde o jediný resort, kde se tato „střední až těžší váha“ cítí vzhledem ke svému předchozímu, podle mého názoru velice spornému, bronzovoropáckému, působení jistější v kramflecích, natolik je to mimo.
Komisařka pro životní prostředí Margot Wallströmová ale podle zpravodaje ČTK Karla Bartáka v Bruselu neví nic o tom, že by měla některého z nováčků vzít do své péče.
Domnívám se totiž, že Čech už ze samé definice nemůže tuto oblast v komisi dostat. Proč? Jsou dvě notoricky známé domény, kvůli kterým má ČR po léta mezinárodní tahanice a kde představitel s českým pasem je předem vyloučen: životní prostředí kvůli Temelínu a Benešovy dekrety. Nejde o to, kdo co kdy způsobil a kde je vina. Jde o to, že se prostě v evropských kuloárech traduje, že Češi měli (nebo dokonce mají) problém s Temelínem (a kvůli tomu i se sousedy). Jde o jistotu neutrality a nezaujatosti komise, o to, aby komisař, tento neutrální člen nadnárodního týmu, nemohl být a priori nařčen ze stranění. Ten, kdo bude mít na starosti životní prostředí, bude vyjednávat mimo jiné v Německu a v Rakousku, bude nucen brát v úvahu rakouský postoj bezjaderného státu…
Navíc je životní prostředí v Evropské unii po léta doménou Skandinávců, jako národů, které si prosadily nejvyšší standardy. To náš kandidát musí vědět.
Náš kandidát se ovšem prý „nebrání ani záležitostem vědy a výzkumu“, měl by prý zájem i o regionální rozvoj. Jak široký záběr! Téměř prý vylučuje, „bylo by to velmi podivné“, kdyby se „stal komisařem pro něco, s čím nikdy nepřišel do styku“.
Kdyby ale znal podrobněji komisi, věděl by, že regiony jsou jedním z klíčových komisariátů, protože rozdělují ohromné finanční částky, a jako takové si je střeží velké země. Dnes je komisařem pro regionální rozvoj pravá ruka francouzského prezidenta Michel Barnier, o němž se soudí, že pokud někdy odejde z Bruselu, pak jedině na post francouzského premiéra.
S velkou jistotou se dá předpokládat, že nové země dostanou pro první období oblast, o kterou není tak velká tlačenice. Jednak proto, že se budou muset nejdřív předvést, jednak z důvodu už zmíněného: tam, kde je největší moc, nás velké země (to znamená velcí plátci do rozpočtu EU) nepustí.
Proto je pro nově vstupující země důležité vyslat na post komisaře lidi, kteří svou dosavadní praxí prokázali znalost evropských institucí, kteří vědí, o čem je evropská integrace, a jsou západní Evropou otrkáni, kteří vnímají politickou stránku věcí, a mohou tudíž stanout v čele nejrůznějších resortů. V tom spočívá ona „těžká váha“, nikoli v ministerském křesle za každou cenu. Toto měl Brusel na mysli, když doporučoval, abychom nabídli člověka s vládní zkušeností. Nešlo o ministra jako takového, šlo o obrazné vyjádření člověka, který myslí politicky a je schopen uřídit velký mezinárodní tým. Člověka, který se neztratí v babylonu jazyků, mentalit a životních způsobů a ještě tam udělá své zemi čest.
Přesně takového, jakého vysíláme?
