Ochránci přírody si zase jednou vyšlápli na podnikatele. Ti už toho mají dost a peticí se domáhají, aby zelené diktatuře v Českém ráji někdo učinil přítrž (viz str. 14). Zdánlivě jde o běžný spor dvou zájmových skupin. Jenomže to by se napřed ekologové museli považovat za jednu ze skupin ve společnosti, nikoli za proroky, kteří stojí kdesi nad ní.
Základní filozofický problém tkví v tom, že zelení hlásají postuláty jako „předběžná opatrnost“, „nulové riziko“ či „trvale udržitelný rozvoj“, jejichž společným základem není nic méně velkolepého než snaha popřít přírodní zákony. Nelze se „předběžně“ připravit na něco, o čem netušíme, jakou to bude mít podobu a zda to vůbec přijde. K nulovému riziku se můžeme přiblížit - nikoli ho dosáhnout - jen za cenu toho, že nebudeme dělat vůbec nic. A trvale udržitelný rozvoj založený na sebeomezování není ničím jiným než jízdenkou do stanice trvale udržitelná bída. Rovnováha s přírodou, kterou chtějí ekologisté dosáhnout doslova za každou cenu, je nesmysl. Každý, kdo má alespoň základní znalosti termodynamiky, ví, že život je definován jako stav daleko od rovnováhy. Jinými slovy, v rovnováze s přírodou se ocitneme teprve po smrti, až se naše tělesná schránka rozpadne na prach. To cosi vypovídá o nekrofilní podstatě radikálních ekologických hnutí. Ve své podstatě mají přírodniny raději než lidi, kteří jim logicky budou v jejich krásných představách o panenské přírodě překážet tak dlouho, dokud budou naživu. I ten jihoamerický indián škodí životnímu prostředí už tím, že dýchá a vyměšuje. Zmíněných postulátů se ekologisté nikdy nezřekli a nezřeknou, tak jako se komunisté nedistancovali od marxizmu-leninizmu. Pokud zelené pravdy dovedeme do důsledků, tak z nich plyne, že neexistuje žádné kompromisní omezení podnikání, které by mohlo radikály trvale uspokojit. Jim v konečném důsledku nejde o nic jiného než o totální zastavení veškeré činnosti. Respektive žádná úroveň průmyslového podnikání pro ně nebude dost nízká, aby jim nestálo za to ji dále omezovat. Takže debaty s radikálními ochranáři nemají valného smyslu. Smysl naopak má dát lidem, kteří netrpí apriorními předsudky, možnost svobodně vybrat, kde vidí kompromis mezi dvěma hodnotnými statky: ekonomickým blahobytem a nezasaženou přírodou. Předpokládáme totiž, že na straně podnikatelů není nikdo tak předpojatý, aby zrcadlově k antihospodářským zeleným vizím prosazoval totální zničení životního prostředí.
