V l á d a a Č N B
Úkol centrálních bank se v obecné rovině obvykle definuje třemi slovy: peníze, banky, inflace. Praxe je ale pestřejší a postavení, úkoly i jmenování čelných funkcionářů jednotlivých národních centrálních bank nepodléhají ani zdaleka nějakému jednotnému řešení.
Kupříkladu ze zákona o americkém Fedu (Federálním rezervním systému) vyplývá, že cíl plné zaměstnanosti je rovnocenný úkolům cenové stability. Pozorovatelé se nicméně domnívají, že v posledních letech upřednostňoval Fed v praxi inflační cíl. To ovšem nemůže zastáncům širokého pojetí cílů centrální banky zabránit, aby neuváděly na podporu svých stanovisek právě případ Fedu.
Úkolem Bank of England je podle zákona udržovat cenovou stabilitu a v závislosti na tom podporovat hospodářskou politiku vlády včetně cílů pro hospodářský růst a zaměstnanost. Nadřazenost cenové stability je v tomto případě zřejmá, ale co se cenovou stabilitou rozumí a k jakým aspektům vládní hospodářské politiky se má přihlédnout, to je oprávněno podle zákona vyložit centrální bance písemně pouze ministerstvo financí. Konkrétní měnovou politiku však nakonec stejně provádí osmnáctičlenná rada ředitelů, kterou jmenuje - jak jinak - královna.
Hlava státu jmenuje vedení centrální banky například rovněž ve Finsku, Maďarsku, Indonésii nebo v Německu. V poslední z uvedených zemí přitom jde o poměrně složitý proces. Bankovní rada Bundesbanky, složená z 11 prezidentů spolkových centrálních bank, slouží jako poradní orgán federální vládě při nominování direktoriátu Bundesbanky, který nakonec jmenuje spolkový prezident. Rakouský prezident narozdíl od toho jmenuje pouze šéfa národní banky, zatímco další funkcionáři jsou jmenováni jednak vládou, jednak přímo ministerstvem financí a několik jich je voleno valnou hromadou banky.
Za vzor se někdy u nás vydává Evropská centrální banka, která se ujme 1. ledna měnových otěží jedenácti z patnácti členů Evropské unie, kteří se kvalifikovali a přijmou společnou měnu euro. Vzor to ale je pro nás jen málo použitelný. ECB je v prvé řadě pouze jednou z částí Evropského systému centrálních bank, který je dále tvořen národními bankami všech členských států Evropské unie. Účast čtyř národních bank mimo oblast eura je formální.
Hlavním cílem Evropského systému centrálních bank je cenová stabilita. K tomu se řadí až na druhém místě podpora hospodářských politik unie. Systém musí jednat podle zásad otevřené tržní ekonomiky. Řídícím orgánem systému jsou rozhodovací složky Evropské centrální banky, to jest její vedoucí rada, výkonná rada a generální rada. Vedoucí rada se skládá z členů výkonné rady a guvernérů centrálních bank eurozóny. Šestičlennou výkonnou radu, včetně prezidenta a viceprezidenta, tvoří uznávaní měnoví a bankovní odborníci, které jmenují společně vlády členů měnové unie na doporučení Evropské rady, která zase vychází z konzultací s Evropským parlamentem a s vedoucí radou banky (při prvním jmenování nahrazenou radou Evropského měnového institutu). Generální rada se skládá z prezidenta a viceprezidenta a guvernérů národních bank všech členských států EU. Nezávislost je ošetřena tak, že nikdo z členů orgánů s rozhodovací pravomocí nesmí přijímat instrukce zvnějšku. Členské státy ani instituce unie se zároveň nesmí snažit ovlivňovat rozhodování systému. Jsou stanovena pravidla pro služební období i pro případné výjimečné odvolání klíčových funkcionářů.
Na papíře vypadá Evropská centrální banka jako nedobytná nezávislá pevnost. Toho se ale vůbec neleká například ministr financí Oskar Lafontaine z nové německé sociálnědemokratické vlády, který směle vyzývá banku, aby věnovala stejnou pozornost jak inflaci, tak vytváření nových pracovních míst.
