Závazky Česka v budování čističek jsou zjevně nesplnitelné
Kapitolu o životním prostředí v přístupových jednáních s Evropskou unií uzavřel tehdejší ministr Miloš Kužvart před třemi lety. Její součástí byl i závazek České republiky zajistit na většině území čistění odpadních vod na základě nejpřísnějších evropských norem do roku 2010. Zatímco ostatní vstupující země vyjednávaly o přechodných obdobích, my jsme o závazku nediskutovali. Dnes je zřejmé, že to, co vláda v Bruselu slíbila, nelze splnit a českým městům a obcím mohou hrozit vysoké pokuty.
Sto miliard.
Důvody, pro které lze považovat české závazky za nereálné, jsou především naprostá nepřipravenost projektů a nedostatek financí. Vládní odhad byl, že modernizace čističek v 574 aglomeracích přijde na 63 miliard. Svaz měst a obcí tuto částku tipuje na 75 až 100 miliard, tedy na částku, za kterou byla postavena jaderná elektrárna Temelín. Ta se však stavěla sedmkrát déle, než činí časový limit pro čističky. Odhad starostů potvrzuje i Philippe Guitard, šéf firmy Veolia Water, která zásobuje vodou 35 procent českého trhu. Ten vypočítává: „Praha je deset miliard. Severní Čechy také zhruba devět až deset miliard, Plzeň jedna miliarda, České Budějovice zhruba stejná částka. Něco Olomouc, Zlín, Hradec Králové. Dohromady něco mezi pětadvaceti až třiceti miliardami. Takže těch sto miliard pro celou Českou republiku nebude přemrštěných.“ A to Guitard ještě počítá s levnější variantou pro Prahu. Objevily se již názory, že by bylo dobré zvolit tu nejdokonalejší a nedražší variantu za třicet miliard korun. Navíc předseda Svazu měst a obcí a primátor Hradce Králové, Oldřich Vlasák nedávno na semináři k této problematice upozornil, že kromě zmíněných investic do čističek je třeba investovat dalších sto miliard do rozvoje vodárenství, zajištění ochrany zdraví obyvatelstva a zlepšení kvality služeb. Do toho vstoupil i problém zvýšené DPH na stavební práce. Obce ji musí zaplatit, ale nemohou si ji vzhledem k pravidlům hospodaření odepsat. To může náklady dále zvýšit. Přitom současná hodnota majetku ve vodárenské infrastruktuře je jen sedmdesát miliard, a to se shromažďovalo několik desítek let.
Fondy jsou daleko.
Vláda přenesla veškerou odpovědnost za splnění nerealistických závazků na města a obce a slibovala přitom, že většina investic bude pokryta z fondů Evropské unie. Za tři roky však vláda nebyla schopna připravit jasná pravidla pro čerpání dotací a navíc se ukazuje, že v evropských fondech bude dispozici jen kolem 25 miliard korun.
Guitard z Veolie upozorňuje, že peníze neleží v obálce nadepsané Česká republika, ale jsou určeny pro řešení problémů ve všech přistupujících zemích. A jednotlivé projekty budou posuzovány na základě kvality, naléhavosti a také dle pořadí, v jakém budou přicházet. Vzhledem k tomu, že česká vláda nemá státní koncepci vodárenství, není jasné, zda se nevrátí téma zvyšování DPH u vodného a stočného, či jak to bude s DPH u stavebních prací, a existuje mnoho dalších rizik, lze jen těžko přijímat na úrovni obcí a krajů zásadní ekonomická rozhodnutí a připravovat velké vodárenské projekty.
Obce počítají s tím, že přispěje i český stát. Jenže ten má ve Fondu životního prostředí jen velmi omezené možnosti a další dotace ze státního rozpočtu narážejí na reformu veřejných financí.
Kromě toho nelze přehlédnout, že Rámcová směrnice EU o vodě stanoví, že po roce 2010 se obor vodovodů a kanalizaci musí financovat sám, tedy bez dotací. Řada staveb, vzhledem ke standardní délce stavebních řízení, dokonce ani nemůže být do té doby dokončena. Platí to především pro Prahu. Guitard soudí, že v roce 2010 v hlavním městě nebude stát nová čistička ani náhodou.
Zaplatíme pět eur?
Jenže jak to bude, když v příštím desetiletí nepřijde do vodárenství ani koruna dotací? Těžko se lze vyhnout podstatnému zdražení vodného a stočného. Například Tomáš Oliva z ministerstva životního prostředí dokonce tvrdí, že v Česku nemůže být uměle udržována úroveň stočného pod padesáti korunami, když jsou současně požadovány zdroje z Evropské unie. Jenže v řadě evropských zemí je už dnes voda levnější než v Česku. Jsou samozřejmě i dražší oblasti, jenže těžko lze akceptovat, že by v Praze mohla v dohledné době dosáhnout cena vody berlínské úrovně. Ta činí astronomických pět eur za kubík. Každé zdražení vody totiž vyvolává pokles spotřeby. Již dnes je česká spotřeba pod evropským průměrem. Jenže vysoké fixní náklady ve vodárenství způsobí, že cena opět o kousek vzroste. Růst cen, který se momentálně jeví nevyhnutelným, může být brzděn úsporami provozních nákladů. Velké vodárenské firmy jsou schopné dosahovat slušných výsledků. Šéf Veolie se chlubí, že se společnosti podařilo stlačit náklady během tři let o čtvrtinu i přes to, že ceny vstupů ve stejném období narostly o patnáct procent. Jenže to také může znamenat, že rezervy byly vyčerpány, a budoucnost je tak velmi nejistá. Každopádně Veolie nechce razantně zdražovat. Samozřejmě vzhledem ke zmíněným efektům na odbyt vody, ale také proto, že přestože je jen provozovatelem vodovodní a kanalizační sítě, na fakturách je jméno firmy, a spojovat ho se zdražováním není nic příjemného. Phlilippe Guitard možná právě proto uklidňuje rozrušenou odbornou veřejnost a představitele samospráv. V rozhovoru pro týdeník EURO tvrdí, že není třeba se strašit, protože případné sankce jsou daleko a bude možné o nich ještě vyjednávat.
Philippe Guitard Buďme rozumní
EURO: Souhlasíte s názorem, že je nereálné splnit závazky, které na sebe Česká republika vzala v oblasti čištění odpadních vod? GUITARD: Je to situace, která se dá korigovat, pokud přihlédneme ke stavu v zemích kolem nás. Když srovnáme Prahu, Budapešť a Varšavu, dá se dobře porovnat, jak se vodárenství vyvíjelo. V Česku se tvrdí, že je nutné mít novou čistírnu odpadních vod v hlavním městě už po roce 2010. Jenže dnes 99 procent odpadních vod v Praze projde čističkou. Na fosfor nebo dusík to čištění možná nestačí, ale prakticky veškerá odpadní voda prochází nějakým čištěním. V Budapešti je takto zpracováno pouze padesát procent odpadních vod, a to v městě žijí dva miliony obyvatel, ne 1,2 milionu jako v Praze. Ve Varšavě je to ještě jednoduší. Tam není vůbec čistírna. Když se tedy říká, že nové členské země musejí hodně postoupit v čistotě odpadních vod, tak je to asi pravda, ale Česko v takovém případě vyráží z velmi výhodné startovací čáry.
EURO: Nevyplývají problémy z toho, že Česká republika označila prakticky celou zemi za citlivé území, v němž je nutné to nejdokonalejší čištění? GUITARD: Je pravda, že hodně řek opouští Českou republiku a pokračuje dále do Německa. V Německu je v centru pozornosti Labe a existuje řada projektů k jeho vyčištění. A tak se Němci jistě zajímají o to, co k nim teče z Děčína. Přesto bych rád zopakoval, že Česko je v porovnání s Polskem nebo Maďarskem o hodně dál.
EURO: To ale neznamená, že nemusíme plnit závazky, které jsme dobrovolně přijali. GUITARD: To je druhý aspekt problému. Jsou zde nařízení Evropské unie. Ale víte, že například Brusel nemá čistírnu odpadních vod? Staví se sice, ale je to velice čerstvá záležitost. Veolia vyhrála před dvěma lety tendr, ale je to zatím celé jen projekt. Bude dokončen přibližně za dva roky. Každopádně to znamená, že město, z něhož jsou vznášeny vůči České republice určité požadavky, samo nemá základní podmínky pro čištění odpadních vod. Myslím, že by všichni měli být rozumní. To znamená, že by se vždy měla volit cesta, která je sociálně a ekonomicky schůdná. Nakonec to totiž vždy zaplatí konečný spotřebitel.
EURO: Jenže lidé z ministerstva životního prostředí už nyní hovoří o tom, že cena stočného není zdůvodnitelná, pokud je nižší než padesát korun za kubický metr. GUITARD: To je pravda, ale když to přepočteme, jde téměř o dvě eura. A to už přesahuje cenu ve Španělsku, Itálii nebo v Portugalsku. Tam se platí za kubík kolem eura. A životní úroveň je tam několikanásobně vyšší než zde. Myslím, že cena vody je už dnes v Česku vysoká.
EURO: Když ale Praha začne stavět čističku za třicet miliard, tak se to na ceně nejspíše projeví. GUITARD: Proč se má utratit třicet miliard, když je možné to udělat za deset? Je třeba vědět, o čem se mluví. Kromě toho jsou k dispozici evropské fondy, které pokryjí polovinu investice. Dále jsou možné půjčky. Existuje několik nabídek. A je zde provozovatel a Veolia je rovněž připravena pomoci městu. V každém případě by nové investice neměly způsobit spotřebiteli šok. Musíte také předvídat budoucí vývoj. Je proto lepší navyšovat cenu každý rok o dvě či tři procenta než za deset let zdražit o polovinu.
EURO: Říkáte, že není třeba spěchat, ale smlouvy platí. Myslíte že je možné znovu vyjednávat? GUITARD: Jsem o tom přesvědčen, protože tato pravidla se aplikují i na země, které je vůbec nerespektují. Z původních patnácti členů unie se s ní třináct soudí, protože nerespektovali nějaké závazky. Nic není nemožné.
EURO: Mentalita Itala nebo Portugalce ve vztahu k zákonům a nařízením je možná trochu jiná. GUITARD: To je pravda. Ale stačí, když se podíváte za německou hranici. V severních Čechách projde na kanalizací 75 procent odpadních vod. To odpovídá požadavku Evropské unie. Na druhé straně Krušných hor je to jenom padesát procent. Nemáte důvod mít komplexy. Neříkám, že není třeba dělat nic. Chci jen říci, že musíme umět vybrat priority.
