Tahle zvláštní národní posedlost platí v případě všech českých porevolučních prezidentů. Akcentuje asi nejvíc u Václava Klause a Miloše Zemana.
Více o sporu s americkým velvyslancem: Zeman: Americký velvyslanec má dveře na Hrad zavřené
Abychom byli aktuální: Zeman prohlásil, že vegetariánům a abstinentům patří smrt, Zeman prohlásil, že ztratil důvěru v Nejvyšší soud kvůli kauze rebelujících exposlanců ODS, Zeman prohlásil, že veřejnoprávní televize neplní svoji funkci a taky třeba prohlásil, že by bylo dobré v Česku zase těžit uran. Reakce na to vlastně ani nemusí být dlouhá: No a co?
Jak mám pracovat s informací, že si prezident něco myslí? Navíc o věcech, které nemůže, nebo jako v případě České televize dokonce nesmí ovlivnit?
Předseda Senátu je druhý nejvyšší ústavní činitel v Česku. Hned po prezidentovi. Valí se éterem informace o tom, co si myslí o uranu, uhlí nebo televizi? Ne. Co by za to PR Milana Štěcha dalo, kdyby měl předseda Senátu polovinu toho prostoru pro své myšlenky, co prezident. Nemá ho a nikdy mít nebude.
Za vším tkví odhodlání prezidentů stát se tatíčkem národa a úplně stejné odhodlání voličů toho tatíčka najít nebo se vůči němu alespoň vyhranit. Česko přitom nemá prezidentský systém, prezident je velmi slabý a pravomoci mu možná ještě ubudou. Nezbývá mu proto než mít nějaký ten názor, protože to je jediná šance, jak malovat svůj obraz. Ať ten názor má, ale nebuďme z toho tak hotoví.
Čtěte další komentáře autora:
