S ochodem českého premiéra počítá i kancléř Schröder
V Česku se dnes odehrává nebývalé politické divadlo. V něčem snad připomíná Spojené státy v obdobích, kdy končí prezidentův mandát a je jasné, že zakrátko bude vše úplně jinak. Dokáže si ještě někdo představit, že by Miloš Zeman po volbách zůstal v premiérském křesle? Podobná představa by možná nejvíce vyděsila mnohé sociální demokraty. Ti snad věří, že jim ostré Zemanovy výroky přilákají radikálně naladěné voliče, ale zároveň cítí, že pro jinou část občanů - a také pro významné politické partnery doma i v zahraničí - se premiér stává nepřijatelným. Je pravděpodobné, že i kdyby ČSSD zůstala po volbách u moci, bude usilovat o radikální změnu pověsti české vlády.
Se Zemanovým odchodem se počítá i na mezinárodní scéně. Sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder zrušil návštěvu Prahy a evidentně kalkuluje s povolební výměnou stráží v Praze. Rakouská vláda se domnívá, že teprve po Zemanově odchodu bude možné s Českem jednat. Na druhé straně nelze vyloučit, že leckdo v zahraničí ještě rád využije krátícího se Zemanova času k pošťouchnutí Čechů. Slova maďarského premiéra Viktora Orbána o Benešových dekretech by se možná v Evropě dočkala méně vřelého přijetí, nebýt předchozích Zemanových výroků o sudetských Němcích jako páté koloně nacistické třetí říše. Ani bavorská vláda, jinak příznivě nakloněná jaderné energetice, by se zřejmě – nebýt Zemana – nepustila s tak lehkým srdcem do volání po odstavení Temelína.
Zjištění, kolik různých očekávaní je spojeno s odchodem jediného člověka z politického života, působí po dvanácti letech demokracie v Česku hrozivě. Náplastí může být alespoň naděje, že se po volbách mnohé uklidní – především pak české vztahy se sousedními zeměmi. Otázkou je, kolik škody předtím doba „becherovkového opojení“ napáchá.
Vztahy s Německem byly pro Česko vždy velmi citlivé a mnozí lidé na obou stranách hledali způsoby, jak se zaměřit především na budoucnost. Dnes se politici opět vracejí k problémům minulosti. Atmosféra vzájemných vztahů je na politické úrovni nejhorší minimálně od podpisu česko-německé deklarace v roce 1997.
Naštěstí zdaleka ne vše dnes závisí na politicích. Těm Čechům a Němcům, kteří spolu udržují jakékoliv kontakty, může být koneckonců srdečně jedno, jak navzájem vycházejí Gerhard Schröder a Miloš Zeman. Tím spíše, že se oba projevují jako muži, kteří podřídí volební kampani i vlastní myšlení. Německo bezpochyby zůstane naším nejdůležitějším obchodním partnerem a Němci nadále budou patřit mezi nejvýznamnější investory.
Tak jednoduché to ale není. Česko stojí před branami Evropské unie a postoj berlínských politických kruhů k Praze je důležitý. S nadsázkou lze říci, že právě Německo rozšíření unie zaplatí, neboť do společné evropské pokladny přispívá nejvíce. (Vycházíme z toho, že nové země z rozpočtu unie více získají, než do něj přispějí.) Tomu odpovídá i politická váha Německa, které ovšem rozšíření podporuje z politických, ekonomických i bezpečnostních důvodů (hodlá posunout hranice Evropské unie dále na východ). Berlín může zásadně ovlivnit to, kolik peněz dostanou po vstupu čeští zemědělci, zda dosáhneme rovnoprávného zastoupení v Evropském parlamentu, či zda Benešovy dekrety naši cestu do unie nakonec opravdu nezkomplikují. Zvítězí-li v zářijových volbách opoziční kandidát Edmund Stoiber, může si Zemanovy výroky udržovat v paměti déle než Gerhard Schröder.
Období Zemanova politického dožívání však napáchá největší škody na domácí půdě. Po Česku se šíří fáma o ose Berlín – Mnichov – Vídeň – Budapešť, o nepřátelích, kteří chtějí Čechy obklíčit a zlikvidovat. Není přitom pochyb o tom, že mnozí Němci, Rakušané a Maďaři se na postoji k Benešovým dekretům skutečně shodnou. Někdejší prezidentské dekrety přece zbavily občanských práv právě Němce a Maďary. Ale tímto jakýkoliv společný protičeský postoj končí. Paranoidní vidění světa je nesmyslné, bezdůvodné a škodlivé.
