Dostane-li se Strana práv občanů do parlamentu, odčerpá tím hlasy a mandáty ČSSD
Velký zájem lidí měl minulou středu provázet předsedu přípravného výboru Strany práv občanů (SPO) a expremiéra Miloše Zemana, když zahajoval turné v Olomouckém kraji. Při návštěvě Prostějova dokonce uvedl, že zde „našel mnoho schopných aktivních mladých lidí, kteří se budou moci ujmout pozic na kandidátkách SPO“. Má-li mít nová strana budoucnost, měla by se opravdu opírat o mladé, a nikoli o lidi, kteří už takříkajíc něco pamatují. Právě těch druhých byla však většina na celostátní sešlosti Přátel Miloše Zemana, občanského sdružení vytvořeného za účelem Zemanova návratu do politiky. Na onom shromáždění 70 procent ze 415 přítomných podepsalo 17. září petiční archy, a odstartovalo tím vznik SPO.
Dle toho, co Zeman naznačuje, by mělo jít o stranu svou nezištnou superdemokratičností z gruntu jinou, než jsou jiné zdejší strany. Trochu s tím však nejde dohromady fakt, že iniciačního shromáždění Přátel Miloše Zemana se zúčastnily v hojném počtu tváře z politiky dávno známé, jež v minulosti nezaujaly supernezištnou superdemokratičností, jako jsou lobbista Miroslav Šlouf, poslanec Miloš Melčák či exministři Miroslav Grégr, Jan Fencl, Jan Kavan, Jaromír Schling i Eduard Zeman, šéf sdružení. Jen s bujnou fantazií si lze představit, že by se tito „staří psi naučili novým kouskům“.
„Užitečný experiment“, jak nazývá projekt SPO její designovaný předseda Miloš Zeman, má dát všem občanům včetně něho „šanci mít tady politický systém, ve kterém se stále nebudou jenom recyklovat staré tváře, ale voliči budou mít daleko silnější váhu svého hlasu, než mají dnes“. Figury ze sdružení Přátelé Miloše Zemana buď dostanou výjimku, anebo pak už opravdu nezbude jejich guru nic jiného než obrazit republiku a dělat nábor do strany a volební kandidátky za pochodu. Zemanův intimus Šlouf by takovou „šňůru“ dokázal zorganizovat stejně jako kdysi předvolební „křížovou výpravu“ Zemáku.
Sedm základních programových bodů SPO Zeman zformuloval stručně a výstižně, aby to byl vhodný agitační materiál pro mítinky ve školách, v hospodách, na návsích i na náměstích. Znějí docela pěkně! V prvém z nich se požaduje snížení preferenčního procenta, aby voliči mohli přeskládat pořadí na kandidátkách jednotlivých stran. Druhý bod navrhuje zvýšení počtu volebních krajů, poněvadž občané by měli znát, pokud možno, všechny kandidáty, pro něž mohou hlasovat. Za třetí by se mělo umožnit panašování čili současný výběr z několika volebních kandidátek různých stran. Za čtvrté chce SPO zavést přímou volbu starostů, za páté hejtmanů a za šesté prezidenta republiky. Konečně za sedmé je pro přijetí zákona o všeobecném referendu.
Pro levicovou, případně středolevicovou stranu jsou to samozřejmé požadavky. Samozřejmé však nebude jejich prosazení! Dokonce je to spíše nereálné, poněvadž i kdyby SPO docílila takového volebního výsledku, aby se v příští sněmovně stala „jazýčkem na vahách“ způsobilým licitovat, většinu ze sedmi programových bodů neprosadí pro jistý odpor sekretariátů zavedených stran. Ty chtějí mít volební procedury pod kontrolou a nepřipustí, aby občané měnili kandidátky a jinak vliv stranických aparátů omezovali. Co se všeobecného referenda týče, s jeho zavedením ČSSD ve sněmovně už mnohokrát narazila.
Sedm bodů je však toliko prostředek k dosažení cíle, jenž je vysloveně temný, pokud by šlo Zemanovi primárně o revanš sociální demokracii a jmenovitě Jiřímu Paroubkovi. Revanš za fiasko v prezidentské volbě 2003, které Zemanovi způsobila ČSSD. Za Paroubkovu „zradu“ o tři roky později, kdy po volbách postupoval jinak, než před nimi přísahal ve společném prohlášení se Zemanem. Za Miloše Melčáka a Michala Pohanku, s jejichž zběhnutím k Topolánkovi Zeman souhlasil, nicméně Paroubek Topolánkovu vládu nakonec skolil. Za vytěsňování zemanovců na okraj ČSSD, v čemž je Paroubek vytrvalý a důsledný. A za to, že v loňské prezidentské volbě podporovala ČSSD Švejnara, zatímco Zeman chtěl na Hradě přítele Václava Klause, za něhož ostatně Šlouf neomaleně lobboval… Je jich řada, oněch ze Zemanova hlediska urážek a zrad. A on není zase takový formát, aby se nad ně dokázal povznést, a pokud už ne odpustit, pak je aspoň prominout.
Motivuje-li Zemana touha po pomstě a SPO se stane parlamentní stranou, nejenže odčerpá hlasy a mandáty sociální demokracii, ale může ji i připravit o volební vítězství, což by asi vyvolalo Paroubkův pád a krizi ve straně. Pokud by se do ČSSD rozhodla Zemanova SPO vysloveně „nabourat“, atakujíc ji ve sněmovně a aktivizujíc zemanovce v sociální demokracii, mohl by to být její konec jako silné a vlivné politické síly. Přitom může být na omylu ten, kdo předpokládá, že Zeman by ČSSD, již vztyčil z podřepu do stoje spatného, prostě „nedorazil“. Když kolabovalo Občanské hnutí, pro naplnění svých ambicí se přesunul do ČSSD, ale liberálem, byť snad levicovým, zůstal. Osud české demokratické levice pro něho není fatálním tématem.
