Čím více se blíží datum projednávání vládní verze reformy veřejných financí v Poslanecké sněmovně, tím více stoupá politické napětí v rámci koalice. Zatím je však předčasné spekulovat o tom, zda se podaří kabinetu situaci zvládnout. Ve hře je totiž stále řada faktorů.
Stejně jako v případě prezidentské volby je míč především na kopačkách nejsilnější vládní strany. Vedení sociální demokracie zvolilo v průběhu debat nad verzí reformy riskantní taktiku, která až nyní nese své trpké ovoce. Diskuzi totiž odkládalo až na co nejpozdější dobu, kdy už začalo hrozit, že se základní reformní zákony nepodaří přijmout do konce roku. Navenek se tato taktika podepsala na úrovni předložených zákonů, z nichž ani jeden z dvanácti předložených neprošel tradičním vnějším připomínkovým řízením. Připomínky ostatních rezortů, ale ani sociálních partnerů, tedy odborů a zaměstnavatelů, nakonec nebyly akceptovány, respektive je převálcovala ústavními a politickými principy nijak nedefinovaná skupina G 8. Tedy úzká, neformální skupina složená z premiéra, ministra financí, předsedů a ekonomických expertů obou zbývajících stran (občas přezdívaná Špidla a sedm trpaslíků) v podstatě postavila hrubou stavbu celé reformy, na niž celá vláda už prováděla jenom kosmetické úpravy. Na diskuze především v nejsilnějším poslaneckém klubu tak nezbyl čas. Pro dosažení koaliční shody se to ukázalo jako efektivní řešení, na shodu vnitrostranickou to však zdaleka nestačilo. Revoltou šestiny poslaneckého klubu tak ztrácí současné vedení ČSSD body, které se jí podařilo získat bez politických otřesů shodou domluvenou v koalici. Pro Špidlu však (těžko říci zda i pro další vrcholné politiky ČSSD) je udržení současné vlády důležitější než vnitrostranická jednota. Kouzlem nechtěného se tak vůči nejsilnější vládní straně, respektive jejím jednotlivým parlamentním zástupcům jako bumerang vrátilo opatření, kterým chtěla na podzim držet na uzdě vzpurné unionisty. Poslanci ČSSD mají být ve své poslanecké tvořivosti omezeni tím, na čem se dohodne celá koalice. Lze však těžko uplatňovat vůči jejímu dominantovi podobně nátlakový postup, jaký ČSSD uplatňovala při podzimní kapitulaci US-DEU. Přesto jsou například někteří lidovečtí poslanci připraveni v případě, že někteří poslanci ČSSD budou podávat nedohodnuté pozměňovací návrhy z dílny odborů, vznášet protinávrhy podnikatelů. To se však může ukázat jako hrob celé vládní reformy. Jedenáct poslanců ČSSD či dvacet poslanců KDU-ČSL sice nebude stačit ani s hlasy komunistů či naopak občanských demokratů na to, aby cokoli prosadili, bude však stačit na to, aby něco nechtěného „zařízli“. U revoltujících poslanců ČSSD hraje svou roli kromě odvolávání se na stranický program možná ještě něco jiného. Všichni totiž patří do týmu bývalého předsedy. Ten zatím změnil taktiku a místo veřejné kritiky vedení strany, s čímž narazil i u svých věrných, začal vést zákopovou válku. Poslanecké jedenáctce s kapitánem Hojdarem na čele zatím chybí trenér. Ten se chystá vylézt z šatny na Vysočině přímo do středu hrací plochy na Žofínském ekonomickém fóru 28. září, tedy v době, kdy jednání o reformě budou vrcholit. Pak se možná i dozvíme, za co a pro koho Hojdarův tým skutečně kope.
